Autorské právo

02.04.2012 21:50

http://www.lupa.cz/clanky/protipiratska-ochrana-se-obratila-proti-ubisoftu/

Boj mezi vydavateli a piráty neustává. Někteří vydavatelé zvýhodňují platící uživatele, jiní sází na silnější restrikce, které mají ztížit nebo znemožnit kopírování. Zatím se naprostá většina restriktivních kroků ukázala jako kontraproduktivní. Poslední, kdo se o tom přesvědčil na vlastní kůži před několika dny, byl vydavatel her Ubisoft.

Francouzský vydavatel Ubisoft už před časem oznámil, že jeho nejnovější hra a očekávaný hit s názvem Assassin's Creed II bude používat dosud nevídanou úroveň omezení (informovali jsme ve zprávičce). Ochrana proti kopírování je založena na tom, že hra si neustále ověřuje, zda je hráč připojen k serverům Ubisoftu, z těchto serverů si průběžně stahuje obsah a ukládá si na ně pozice. Pokud je spojení přerušeno, hra se zastaví. Hra vyšla před několika dny, a už v pondělí hlásili hráči problémy s připojením na servery. Ubisoft oznámil, že servery jsou přetížené kvůli DDoS útoku (např. na Twitter kanálu Ubisoftu). V komunitě hráčů se však hovoří o tom, že DDoS útok může být ve skutečnosti způsoben právě principem DRM, které neustále komunikuje se serverem.

Protipirátská ochrana tak paradoxně zasáhla především platící zákazníky. I když jim jejich internetové připojení funguje, tak místo hry mnozí vidí jen hlášení o tom, že se nelze připojit k serverům. Výpadek zasáhl nejen hráče Assassin's Creed 2, ale i hráče dalšího hitu od Ubisoftu, titulu Silent Hunter 5. Ačkoli Ubisoft prohlásil, že výpadek se 95 % hráčů nijak nedotkl, titulky komentářů hovoří poněkud odlišně: Hráči zuří… nová ochrana selhává… atd.

Kontroverzní DRM

V případě Ubisoftu nejde o první kontroverzní protipirátskou softwarovou ochranu. Tento vydavatel v minulosti používal ve svých hrách nechvalně známou ochranou StarForce, kterou někteří označují za malware (reakce autorů StarForce na toto označení byla typická – výhrůžka právníky a žalobou).

Na aktuálním příkladu Ubisoftu a Assassin's Creed II se opět ukazuje, jak je cesta protipirátských restrikcí cestou technického omezování kontraproduktivní a dopadá v první řadě na legální hráče, kteří se tak stávají de facto obětmi boje vydavatelů s piráty. Vydavatelé je nutí, aby se připojovali na Internet nebo aby byli dokonce připojeni neustále, aby měli médium s hrou v mechanice, aby si instalovali všelijaké softwarové „dohlížeče“, u nichž nezveřejní, co vlastně v počítači dělá, nebo aby si odinstalovali legální software (některé verze protipirátských opatření například zablokují spouštění hry, pokud objeví v počítači nainstalovanou virtuální DVD mechaniku).

Výsledkem těchto, leckdy křečovitých, snah zabránit v neoprávněném užívání autorského díla, bývá spíš frustrace legálních uživatelů než snížení počtu nelegálních kopií. Týmy crackerů dříve nebo později prolomily zatím každou ochranu, a pirátská verze je tak k uživatelům mnohdy vstřícnější než legální. Hráč, který si hru stáhne s crackem, nemusí řešit, zda je připojen, zda má v mechanice médium nebo zda vydavateli běží servery – prostě nainstaluje, jednoduchým postupem aplikuje „záplatu“, která obejde ochrany, a hraje. Ostatně i mnozí hráči, kteří mají hru legálně, si nakonec stáhnou nějaký „NoCD crack“, protože je nebaví hledat DVD vždy, když si chtějí zahrát.

Situace je tak podobná třeba situaci s DVD, kterou celkem vtipně glosuje tento obrázek: Pokud použijete pirátské médium, tak vsunete DVD do mechaniky a díváte se. Pokud máte originální DVD, čeká vás několik minut nepřeskočitelných varování, trailerů, upozornění na to, co všechno kopírování zabíjí, animovaných log všech možných produkčních společností a technologií…

Řešení tu je…

Zdálo by se, že kopírování je zlo, které přišlo ze světa osobních počítačů, a čím dřív se vrátí hry na specializovaný hardware, tím dřív bude kopírování zastaveno. Bohužel – kopírování her v konzolových verzích existuje naprosto stejně a tvrdit, že „hry na konzole se nekopírují“, je leda zbožné přání.

Někteří vydavatelé celkem bystře usoudili, že tudy cesta nepovede. Že nemá smysl otravovat platící zákazníky ochranou, kterou ti neplatící stejně nikdy neuvidí. Vzali kopírování jako realitu, byť nevítanou, a místo vynakládání prostředků na vytváření (téměř neúčinných) protikopírovacích ochran a na žaloby proti nelegálním stahovačům naopak odměňují platící hráče nějakým bonusem, většinou v podobě stahovatelného obsahu. Hráč, který zaplatí, se tak může vydat na další mise, může použít speciální brnění, nové zbraně, unikátní předměty…

Klíčem k pochopení toho, proč takováto cesta funguje, je pochopení principu počítačového pirátství. Zatímco představitelé restriktivnějšího směru hledí na nelegální šíření her jako na nediferencovaný zločin a zločincem je pro ně každý, kdo se na kopírování podílí (a za tento zločin trestají platící zákazníky – pozn.aut.), tak jiní hledí na situaci jinak. Nelegální „stahovače her“ (zatímco kopírování pro vlastní potřebu u autorských děl česká legislativa povoluje, u software tomu tak není; argument „protiprávní je sdílení, ne stahování“, který tak často zaznívá v souvislosti s filmy a hudbou, u software neplatí) lze totiž rozdělit do několika skupin podle jejich ochoty platit: Někteří si hru stáhnou proto, že ji mohou mít zdarma; kdyby za ni museli zaplatit, z nejrůznějších důvodů by si ji nekoupili (třeba proto, že nepovažují cenu za adekvátní zážitku z hraní). Takoví hru často ani nedohrají, nebo ji dohrají jednou, a pak si stáhnou jinou… Další si hru stáhnou, hrají ji, a když se jim líbí, tak si ji koupí – ale počkají třeba na slevové akce. No a poslední skupina stahuje z principu, protože nechce platit (a je jedno, jaký důvod k tomu má).

Poslední skupina je pro vydavatele z hlediska zisku odepsaná. Ovšem s prvními dvěma skupinami lze vhodným obchodním postupem pracovat, a proměnit je tak v platící zákazníky. Například právě výše zmíněnými „dárky“, k nimž se neplatící zákazník nedostane tak snadno, ať už to je drobný doplňkový obsah (u něhož se nevyplatí crackerským skupinám vynakládat energii na jeho prolamování), unikátní herní předměty v MMORPG nebo dokonce reálnými věcmi, jaké nabízejí např. různé sběratelské edice – od limitovaných sérií triček s logem, přes různě kreativně zpracované krabice a výpravné herní manuály, až po kuriozity, jako byla třeba plynová maska, dodávaná ke hře S.T.A.L.K.E.R. Kvůli těmto věcem se leckterý hráč z první či druhé skupiny rozhodne hru „zlegalizovat“.

Potvrzuje se tak známá poučka, že pozitivní motivace odměnou funguje líp než hrozba trestu.

 

Co bude dál?

Mezitím crackerské týmy obešly první část zabezpečení Assassin's Creed II a hru lze nainstalovat, spustit a hrát i bez sériového čísla a kontroly na serveru; nelze ale plnit zadané úkoly ani jít kamkoli mimo město. Ačkoli Ubisoft ujišťuje, že jejich DRM zatím nebylo prolomeno (což je prezentováno jako úspěch), je to pravděpodobně jen otázkou času, než crackeři získají dostatek informací o tom, jak funguje stahování a jaká data jsou ze serverů posílána, a pak nabídnou alternativu, ať už v podobě pirátských serverů, lokálních emulátorů, či plně odblokované a modifikované hry, která bude stahovaná data už obsahovat a nabídne alternativní způsob ukládání herních pozic. A v tu chvíli na tom budou nelegální hráči opět líp než ti platící.

Poslední vývoj událostí kolem kontroverzního DRM Ubisoftu tak opět ukazuje, jak je cesta restrikcí proti kopírování neúčinná a bezzubá. Nezbývá než si přát, aby si její zjevnou dlouhodobou neudržitelnost uvědomili i producenti her. Snad tomu pomohou i současné problémy Assassin's Creed II, které v tuto chvíli postihují – a to je třeba zopakovat – jen platící zákazníky!

Zdroj: http://referaty.portik.cz/rubrika/informatika/pocitacova-kriminalita-0/

 

 

Definovat jednoznačně pojem ,počítačová kriminalita, není tak jednoduché, poněvadž tato se váže na nejrůznější oblasti trestního práva, spojených různými vazbami s informačními technologiemi. Cílem této práce je nastínění problémů, se kterými se v této oblasti práva setkáváme.

Oproti hmotným produktům lze informační technologii a informace získat mnohem snadněji. Tato okolnost dala vzniknout novému druhu trestné činnosti, při které výpočetní technika představuje jednak její cíl, jednak i nástroj k páchání jiných trestných činů. Počítačová technologie, která má ulehčovat člověku práci, se díky svým možnostem stává fenoménem zločinu. Objevuje se nový druh trestné činnosti nazývané "POČÍTAČOVÁ (informační) KRIMINALITA".

Z hlediska obecné teorie trestního práva můžeme definovat následující skupiny znaků jednotlivých skutkových podstat:

  • objekt trestného činu – za objekt trestného činu jsou považovány předměty ochrany trestním zákonem;
  • předmět útoku – tím může být člověk, věc, ale i nehmotný majetek (právo, informace apod.); porušení předmětu útoku je účinkem trestného činu;
  • objektivní stránka trestného činu – zahrnuje především tzv. obligatorní znaky, kterými jsou: jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi (kauzální průběh); 
  • subjektivní stránka trestného činu – zahrnuje znaky týkající se psychiky pachatele (zavinění, pohnutka apod.).


 Z výše uvedeného je možno vyvodit závěr, že pod pojmem ”počítačová kriminalita” je třeba chápat páchání trestné činnosti, v níž figuruje určitým způsobem počítač jako souhrn technického a programového vybavení včetně dat, nebo pouze některá z jeho komponent, případně větší množství počítačů samostatných nebo propojených do počítačové sítě.

Počítačová kriminalita je mnohdy i přes své nesporné prvky moderních technologií jen jinou formou různých standardních trestných činů. Co jiného než krádež je podvodné převedení peněz z účtu, uveřejňování pedofilních obrázků, což je obdobou šířených tiskovin či kopírování software, jakožto porušování autorských práv. 

Obecně počítačová kriminalita představuje velkou množinu všech kriminálních aktivit, spojených s počítačem jako nástrojem, případně cílem trestní činnosti. 

Soubor všech možných jednání, souvisejících s počítači a zařaditelných jako trestné činy lze alespoň pracovně rozdělit do těchto subkategorií:

„Trestné činy ve vztahu k počítači, jeho příslušenstvím a jiným nosičům informací jako věcem movitým” Logicky by sem patřily i trestné činy ve vztahu k programu jako autorskému dílu - neboli útoky na nehmotný majetek, avšak právě pro specifika majetku nehmotného jsou řazeny do trestných činů ve vztahu k softwaru - majetková kriminalita v klasickém významu, Hlava IX.TrZ

  • krádež 
  • neoprávněné užití počítače (cizí věci)
  • „Trestné činy ve vztahu k software, k datům, resp. uloženým informacím” Počítač jako cíl útoku, předmět trestného činu - informační kriminalita, Hlava II,IV. TrZ
  • Porušování autorských práv, § 152 TrZ
  • Útoky viry proti počítačům a informačním systémům
  • Manipulace s osobními daty občanů, § 178 TrZ
  • Ochrana přenášených zpráv (E-mail)
  • Trestná činnost páchaná na Internetu 


„Trestné činy, při nichž je počítač prostředkem k jejich páchání” (Počítač je zde použit jako nástroj zločince, hmotná schránka, ani její obsah nejsou cílem útoku, jednání se však nedá vyloučit.) - hospodářská kriminalita , Hlava III. TrZ

  • Podvody a padělky, § 250 TrZ
  • Dokladové delikty
  • Neoprávněné držení platební karty
  • Změny údajů v informačním systému

Nelze se zde nezmínit o členění počítačové kriminality Radou Evropy. S naším očekávaným vstupem do struktur Evropské Unie a tedy i nezbytným vstupem do legislativních struktur bude muset být značná část naší legislativy upravena tak, aby byla kompatibilní s legislativou EU. Navíc si musíme uvědomit specifičnost počítačové kriminality, její neomezenost státními útvary, náboženstvím či jinými ideologiemi.

 

Členění podle Rady Evropy je následující: 

Do minimálního seznamu trestných činů jsou zahrnovány:

  • počítačové podvody, 
  • počítačové falzifikace, 
  • poškozování počítačových dat a programů, 
  • počítačová sabotáž, 
  • neoprávněný přístup, 
  • neoprávněný průnik, 
  • neoprávněné kopírování autorsky chráněného programu, 
  • neoprávněné kopírování fotografie. 


Do Volitelného seznamu trestných činů je zahrnuto:

  • změna v datech nebo počítačových programech, 
  • počítačová špionáž, 
  • neoprávněné užívání počítače,
  • neoprávněné užívání autorsky chráněného programu.

 
Tímto došlo k celoevropské definici trestné činnosti páchané v informačních systémech , či snad lépe řečeno, k vymezení trestné činnosti páchané pomocí výpočetní techniky, kterou je dobré stíhat.

Obecně lze říci, že trestnost určitých činů je dána tím, že vykazují jistou společenskou nebezpečnost, jsou popsány v Trestním zákoně ve formě skutkové podstaty trestného činu a zpravidla se u nich předpokládá úmysl, resp. zavinění. 

Náš Trestní zákon popisuje relativně košatou škálu trestných činů, které můžeme do kategorie počítačové a informační kriminality zahrnout. Bez nároku na pořadí podle důležitosti se jedná o tyto typy trestných činů: 

  • obecné ohrožení
  • ohrožení státního tajemství
  • vyzrazení státního tajemství
  • ohrožení hospodářského tajemství
  • zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence
  • porušování průmyslových práv
  • porušení autorského práva
  • ohrožení služebního tajemství
  • neoprávněné nakládání s osobními údaji
  • úmyslné ohrožení
  • ohrožení z nedbalosti
  • porušování tajemství dopravovaných zpráv
  • krádež
  • neoprávněné užívání cizí věci
  • podvod
  • poškození a zneužití záznamu na nosiči informací
  • padělatelství 


Mezi nejznámější a nejvíce diskutované problémy dneška, spojené s počítačovou kriminalitou, patří kriminalita na Internetu a softwarové pirátství.

Softwarové (programové) pirátství (Porušování autorských práv, §152TrZ)

Pojmy : 

Softwarové pirátství : Všechny útoky na právo autora a další práva k počítačovým programům, uvedená v autorském zákonu.

Softwarový pirát : Užívané označení osoby, která v oblasti padělání, šíření nebo užívání softwarových produktů porušuje autorský a trestná zákon. 

Většina z nás si dozajista uvědomuje ze své praxe, že užívání nelegálně získaného softwaru je jedním z velkých problémů naší společnosti. Tento fenomén je typický pro země bývalého sovětského bloku, kde převládaly názory typ: „Vlastnit lze jen věci hmotné a duchovní dílo, které daný člověk vytvoří je nás všech , či snad lépe řečeno není nikoho z nás”. Další věcí je finanční problém. Programové vybavení je často mnohonásobně dražší než počítač samotný.

Odhady množství nelegálně instalovaného softwaru činily v letech 1990-1995 80 % v dnešní době se tyto odhady pohybují kolem 60%.

Z jednotlivých způsobů neoprávněných zásahů do práva autorského, jsou nejčastější v souvislosti s programy počítačů tyto: 

  • „Osobování si autorství nebo spoluautorství cizího díla” (v souvislosti s díly vytvořenými ke splnění povinností vyplývajících z pracovního poměru )
  • „Neuvedení nebo nesprávné uvedení autora” (časté jak u ”klasických” děl – fotografií, ale i u software);
  • „Změna díla bez svolení autora” (zásah do díla je právě v oblasti software nejčastějším deliktem);
  • „Užití díla bez svolení autora” (užívání prg. bez patřičných licencí, mat. uveřejněný na Internetu, atd.. vztahuje se jak na užití u koncového uživatele, tak na distribuci díla, opět typické pro audiovizuální nahrávky a počítačové programy)
  • „Další nelegální šíření díla“ (kopírování)
  • „Nezaplacení autorské odměny za užití díla.”

 

V praxi jsou realizovány delikty například takto:

Velmi častý je případ, kdy programátor užívá licenční programové vybavení patřící zaměstnavateli pro svoje soukromé podnikání. (Proč by si pachatel pořizoval nákladné programové vybavení, když je může okopírovat ve firmě, kde pracuje, a doma používat - ať už pro zábavu, vzdělávání nebo výdělečnou činnost.)

Běžné jsou zásahy do programů jinými osobami, další přepracovávání těchto programů a následně jejich užívání (případně distribuce dalším subjektům). 

Společensky velmi nebezpečné je jednání řady firem, kde bylo zcela vědomě zakoupeno programové vybavení pouze jedenkrát nebo vůbec a rozkopírováno na více počítačů a tam používáno k podnikání. 

Zde je nutno si uvědomit, že trestní postih pro porušování autorského práva riskuje ten, kdo programy či jiný materiál pirátsky šíří, ale i ten, kdo je používá.

Ochranu programům jako autorským dílům poskytuje jednak AZ - § 32, ale také TrZ § 152. viz. :

„ Kdo s dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, nebo s výkonem umělce, zvukovým či obrazovým záznamem neoprávněně nakládá způsobem, který přísluší autoru, autorské organizaci či jinému nosiči těchto práv, nebo jinak tato práva porušuje, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem či propadnutí věci. 

Porušování autorských práv nespočívá pouze v útocích na software a jeho šíření, ale i na jiná digitalizovaná autorská díla. Jedná se především o kopírování cizích webovských stránek, uveřejňování cizích autorských děl či jejich částí na Internetu apod. (Velmi častým porušováním autorských práv jsou nejrůznější tzv. hudební a filmové servery, kde jsou nabízeny ke stažení různé tituly, pochopitelně bez souhlasu autorů, výrobců či distributorů.)

Internet a kriminalita (Distanční kriminalita)

Když se řekne Internet, všichni víme, o čem se mluví. Princip Internetu je od samého počátku postaven na principu skutečné svobody projevu a výměny informací. Co se na webových stránkách objevuje, nikdo nereguluje a neovlivňuje. Čas od času se sice v různých zemích objevují tendence směřující k potlačení takovéto volnosti a regulaci obsahu informací, ale vždy naráží na velký protitlak uživatelů Internetu. Kriminální problémy spojené s Internetem nevyplývají z Internetu jako takového, ale z materiálů na něm uveřejňovaných. 

Trestní činnost spojenou s Internetem můžeme rozdělit do dvou základních kategorií :

Zpřístupňování informací, které mohou někomu způsobit újmu nebo založit spáchání trestního činu, nebo shromažďování informací o osobách za účelem pozdějšího využití - Informační trestná činnost 

Páchání trestní činnosti v Internetovém prostředí – Internetovská trestní činnost

Informační trestná činnost

Jedná se především o zpřístupňování, šíření a shromažďování informací v rozporu s TrZ. Internet lze chápat jako „jiný účinný způsob šíření informací“ ve smyslu ust. § 89 odst. 4 TrZ.

WWW stránky, zodpovědnost za to, že někdo vystupuje se závadnými texty, nenesou poskytovatelé 
připojení, ale majitelé WWW stránek. 
Nejčastější protiprávní obsahy stránek : Výtržnictví, ohrožování mravnosti, šíření poplašné zprávy, 
pomluva

E-mail,

zde je třeba si uvědomit skutečnost, že e-mail podléhá ochraně tajemství dopravovaných zpráv dle 
§ 239 až § 240 TrZ. Čtení či jiné zneužití obsahu elektronické pošty tak zákon listovního tajemství.

  • Internetovská trestní činnost 
  • Jedná se o trestnou činnost páchanou prostřednictvím Internetu a má tyto nejčastější podoby :
  • zásahy do cizích programů a databází, § 257a TrZ
  • porušování autorských práv kopírováním cizích děl, § 152 TrZ
  • neoprávněné užívání počítače či komunikačního zařízení pod identifikací jiného oprávněného uživatele – neoprávněné užití cizí věci, § 249 TrZ
  • neoprávněné užití a distribuce počítačových programů, § 152 TrZ
  • trestní čin podvodu (např. transakce ), § 250a TrZ
  • neoprávněný přístup k datům, § 106 TrZ
  • provozování nepoctivých her a sázek (letadla, pyramidy, ..), § 250 TrZ

Závěr : 

Jako ve většině oblastí trestné činnosti, mají ti, kteří zákon porušují, obvykle náskok před těmi, kdo jej chrání. Všeobecně se u odborníků objevuje určitá skepse ohledně trendů počítačové kriminality a limitů jejího odhalování. Většina názorů se však shoduje na tom, že je nutno přesunout daleko více sil do oblasti prevence, obrany počítačů a informačních systémů, neboť jen tak lze účinně bojovat proti tomuto druhu trestní činnosti. Důvodem stále obtížnější problematiky počítačové kriminality je překrývání se řady oborů. Typickým případem může být obor, nazývaný v roce 1995 „Počítačové právo“, dnes by se více hodilo označení „Informační právo“ jako mezioborová disciplína, zahrnující jak vlastní informatiku, tak vybrané právní disciplíny, a to jednak civilního charakteru (občanské a obchodní právo), tak charakteru trestního.

 

 

Vypracoval : Ontl Lukáš, H.K 24.11.2000



 

Použitá literatura :

 

1, Mates P., Smejkal V.: Počítačová kriminalita. Právní rádce 7/1999

2, Foltýn L. : Počítače a zločin. Ekonom 9/2000

3, Smejkal V. : Počítačová kriminalita. Právní rádce 12/1999

4, Internetové stránky České policie

5, Smejkal, V., Sokol, T., Vlček, M.: Počítačové právo. Praha, C.H.Beck 1995
 

 

Zpět