Bohumil Hrabal

11.04.2012 22:51

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Hrabal

http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/serial/ostre-sledovane-vlaky_25187.html¨¨

http://www.showbiz.cz/kdo-je-tahle-herecka-jejiz-orazitkovany-zadek-zna-cely-svet/

http://www.csfd.cz/film/6664-ostre-sledovane-vlaky/?all=1

 

 

http://infowebz.com/b-hrabal/

 

  • ŽIVOTOPIS:

Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně - Židenicích Marii Kiliánové, otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala zpočátku především babička Kateřina, později, když se Maryška provdala za Františka Hrabala, se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v pivovaru. Po svatbě (1916) přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se záhy narodil (1917). V létě 1919 přijímá František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil Hrabal absolvoval jak základní školu, tak reálné gymnázium. Školní docházka neprobíhala nikterak hladce, Bohoušek se učit nechtěl a neuměl, raději se toulal, pozoroval dění a poslouchal řeči. Pestrý život malého pivovaru ho okouzloval, zejména když nymburský pivovar přilákal jednoho dne Francinova bratra obuvníka Josefa Hrabala, který přijel na krátkou návštěvu a zůstal až do smrti. Živelný strýc Pepin si desetiletého Bohouška zcela získal a chlapec k němu přilnul víc než k rodičům. Nekonečný vodopád příběhů, řinoucí se z Pepina, to je první velký zdroj pozdějšího spisovatele. A je to také první z velkých postav, které Bohumil Hrabal dal literatuře.

Bohumil Hrabal je nejvýznamnějším současným českým prozaikem. Ve svých knihách je vynikajícím vypravěčem, je to prozaik světové úrovně. Do literatury vstoupil v 50. letech. Vystudoval práva, měl ale různá zaměstnání - byl dělníkem v ocelárnách na Kladně, číšníkem, výpravčím v Kostomlatech nad Labem, úředníkem, baličem starého papíru ve sběrných surovinách, jevištním technikem, od roku 1963 spisovatelem. Po roce 1968 mu bylo dočasně zakázáno publikovat, díla vycházela v samizdatu, nebo v cizině. Od roku 1975 smí opět volně tvořit a vydávat knihy. Navázal na Haškovo výtečné vypravěčské umění, líčí zážitky z dětství, okupace, života v Praze i v Polabí - Kersko. Zná prosté lidi (figurky), má zálibu v groteskních situacích, neobvyklých povahách a šokujících nápadech. Píše povídky a novely silně aktualizovaným (neotřelým) jazykem. Část jeho díla byla i zfilmována (Slavnosti sněženek; Ostře sledované vlaky).

TOPlist TOPlist Jeho dílo podstatně ovlivnilo vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky. Stejně významný je Hrabalův vliv ve filmu a divadle. Základním přínosem jeho většinou krátkých próz je prezentace hovorového proudu, obecného jazyka a obyčejného člověka jako nepatetického hrdiny. Ironie, humor, ostrý střih a dokonale zachycené detaily vytvářejí čtenářsky vděčný prostor, v němž autor bez zábran střídá hospodský hovor s filozofickými sentencemi, lidová moudra s poučkami kunsthistoriků, výsledné texty zpravidla nemají podstatnou fabuli, ale strhují právě jednotlivostmi, spojenými nekončícím proudem hovoru. Nezanedbatelný vliv měl Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v oblasti politiky. V období normalizace svým dílem (bezděky) integroval různé proudy české literatury.

Ostře sledované vlaky
Ve své čtvrté knize, v novele Ostře sledované vlaky (1965), se pokusil Bohumil Hrabal o jinou, tradičnější formu. Genezí se Vlaky podobají všem jeho prózám publikovaným v šedesátých letech. Za základ vzal autor existenciální povídku Kain z roku 1949, z krátké povídky Fádní stanice pochází slavná razítkovací scéna, vše převyprávěno a přestavěno do sevřeného klasického tvaru. Mladý hrdina Miloš Hrma se zaškoluje v malé železniční stanici na výpravčího - druhá světová válka je v posledním tažení a dějiny kulminují, on má ale své osobní problémy s eiaculatio praecox. Pokusil se o sebevraždu a teď se vrací do staniční kanceláře, kde jej zaškoluje zkušený výpravčí Hubička, který má právě na krku aféru s orazítkovanými hýžděmi telegrafistky Zdeničky Svaté. Vyšetřovací komise v čele s radou Zednickem zbaví pana přednostu nadějí na "inspektorskou zahrádku". Do této atmosféry přijíždí v noci na stanici odbojová spojka Viktoria Freie - přiváží výbušninu k likvidaci ostře sledovaného vojenského transportu a při té příležitosti zlikviduje i Milošův problém. Miloš druhý den vynese nálož na stožár semaforu a odtud ji shodí na vagon plný střeliva - sám však při této úspěšné diverzní akci umírá. Napohled tradiční vypointovaný baladický příběh s postavami typizovanými i jejich jmény si ponechává všechny atributy Hrabalova stylu, včetně humoru, konfrontačního střihu a latentně všudypřítomného sexu. Téma velké epochy konce války je zobrazeno pohledem malých nevýznamných lidí, válka se vlastně vyskytuje jen zprostředkovaně v mnoha detailech, malovaných místy nepochybně surrealistickou paletou. Patos válečného stroje je konfrontován s pohledem nehrdinských hrdinů, dějiny se sunou dál na kolečkách marginálních osudů... Dobová kritika většinou přivítala Hrabalův vývoj směrem k tradičnějším formám, někteří (především Jan Lopatka) však ihned postřehli úskalí této cesty. To ostatně cítil i autor a žádné jeho další dílo už takto konvenční není. Stavba Ostře sledovaných vlaků má velice blízko k filmovému příběhu, také se dočkaly zfilmování velice záhy (premiéra byla v listopadu 1966) - a byl to neobyčejně zdařilý film, z mnoha cen jmenujme velkou cenu města Mannheimu 1966, Oscara 1967a státní cenu K. Gottwalda 1968.

Postřižiny
Již od poloviny šedesátých let Bohumil Hrabal mluvil o vzpomínkové próze, v níž se vrátí do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Prvním takovýmto textem jsou Postřižiny (1970). Autor nahlíží někdejší maloměsto očima své matky, manželky správce pivovaru. Jazyk vyprávění je košatější a obraznější, proud řeči pozvolný a klidný. Děj není podstatný, podstatné jsou obrazy, postavy a situace. Maminka se navždy stává Maryškou, tatínek Francinem a strýc Pepin dominantní figurou celého Hrabalova díla. Zajímavé je, že s marnotratně uvolněným jazykem této novely si neporozuměli ani samizdatoví editoři, kteří jej opisovali s četnými úpravami, stylistickými posuny a slovoslednými vylepšeními. Hrabal se totiž dopracoval stylu plného násobných, často synonymických přívlastků, návratných motivů, nadměrných souřadících spojek a monotonního opakování oblíbených slov či obratů. Jeho psaní stále více připomíná impresionistickou malbu nebo symfonickou tvorbu z přelomu století. Zde je nezbytné se zmínit o technice Hrabalova psaní, kterou sám mnohokrát popsal a komentoval. Základem je neuvěřitelně rozsáhlá a detailní paměť, do níž autor ukládá příběhy, historky, motivy nebo i jen zaslechnutá slova. Tento materiál se v hlavě hromadí, kumuluje a zcela nepopsatelným způsobem také navzájem reaguje, váže se a pořádá. Děje se tak všude, tvůrčí dílna chodí s autorem po hospodách, jezdí autobusem či chodí po lese... až najednou přijde okamžik, kdy text musí ven a je vychrlen přímo do psacího stroje rychlostí osm stran za hodinu. Vzniklý prvopis pak čekají nůžky a lepidlo a následný přepis, který už je možné svěřit redaktorům. Počínaje Postřižinami ustupuje Bohumil Hrabal od neustálého přepisování a "vylepšování" textů. Stále více se přiklání k textům vzniklým á la prima.

 

 

Slavnosti sněženek
V první polovině sedmdesátých let psal Bohumil Hrabal také povídky. Shrnul je do sbírky Slavnosti sněženek (1975). Povídky jsou věnovány především Kersku a lidem tam žijícím, sbírka však obsahovala i stěžejní texty tohoto období, jako např. Variace na téma jedné slečny, Družička, Rukověť pábitelského učně. Bohužel v oficiálním vydání (1978) právě tyto povídky chybějí. Původní podoba Slavností sněženek vyšla až v rámci Sebraných spisů jako 8. svazek.

Příliš hlučná samota
Vyvrcholením celého díla Bohumila Hrabala je novela Příliš hlučná samota. Autor ji dokončil v červenci 1976, ale pracoval na ní minimálně od roku 1974. Existuje mnoho přípravných skic a tři definitivní variace - první psaná apollinairovským veršem, druhá v hovorové češtině a třetí psaná spisovným jazykem. Se vznikem Hlučné samoty úzce souvisí i lyrická báseň Adagio lamentoso. Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě... Haňťa v Hlučné samotě je samozřejmě jiný než Haňťa v Baronovi Prášilovi. Ve skutečnosti je to Haňťa jen podobou, uvnitř je beze zbytku sám autor. A Příliš hlučná samota je vrcholná a svrchovaná autorská výpověď. V 9. svazku Sebraných spisů jsou obsaženy všechny tři variace.

 

Výpravčí Hubička razítkuje mladou Zdeničku, razítka cca 54

Zpět