Diktáty NE

24.11.2011 11:10

Co z toho vyplývá pro školu? 

Chce to při výuce psaní, čtení a numerického počítání promýšlet metodické postupy důsledně podle pravidla: NENECHAT DÍTĚ UDĚLAT CHYBU.

http://www.jablko.cz/Pro_rodice/Pro_rodice/Rodic_7.htm

 

 

                             CHYBAMI SE UČÍME CHYBY 
                aneb DIKTÁTY Z POHLEDU TEORIE UČENÍ

 

"Otevřete si sešity, děti, napíšeme si diktát." I tomu nejlepšímu žákovi se trochu sevře žaludek. Nechci ale nyní hovořit o strachu a stresu, které tato situace přináší a o jejich negativních důsledcích na vývoj osobnosti, i když by to bylo vděčné téma. Chci poukázat na škodlivost diktátů z hlediska učení, z hlediska zvládnutí gramatiky.
Užitek z diktátů (i když pochybný, jak vyplyne z následujících řádků) má jen učitel, děti nikoliv. Je to učitel, komu diktáty slouží jako hromadný diagnostický nástroj: ukáže mu, kdo kolik a jakých chyb v gramatických jevech dělá. 
Pokud se vyskytují nějaké chyby častěji, je to pro něj signál, aby se látce věnoval déle. Pokud se chyb v probírané látce dopouští již jen pár žáků, pokračuje se podle osnov dále; ti, kteří gramatický jev nezvládli, se dále nechají napospas své neznalosti, za kterou budou inkasovat znova a znova horší známky. 
A jsme při dalším významu diktátů - poskytnout učiteli "průkazný materiál" pro klasifikaci. Jenže to má k objektivitě velmi daleko: jsou děti, které mají pomalejší tempo obecně, takže by měly šanci napsat diktát lépe, pokud by jim byl poskytnut odpovídající čas, jsou děti, které, ač jinak rychlé, mají obtížnější vizuomotorickou koordinaci /česky řečeno, souhra ruky a očí, která je pro psaní velmi důležitá, není tak pohotová, jako i jiných dětí), jsou děti, které dělají chyby právě ve stresové situaci, ačkoliv jinak učivo zvládly.

A pak je zde skupina dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí. Výrazným znakem této poruchy jsou výkyvy ve výkonnosti, což znamená, že z jednoho a téhož jsou schopné dostat jedničku a vzápětí pětku. Takže opravdový přehled o zvládnutí gramatických jevů z výsledků diktátů, je - mírně řečeno - velmi nepřesný. Není tedy spolehlivým východiskem pro plánování další výuky. Co však nelze zpochybnit je, že dává učiteli alibi pro jeho známkování.
Diktát je situace, kdy se očekává, že děti budou psát s chybami. Dokonce se tato situace záměrně navozuje. Málokdo v tom vidí něco zlého. Vždyť moudrost našich předků praví, že chybami se člověk učí. Jenže tato moudrost zamlčuje, že jsou určité oblasti, kde platí, že "chybami se člověk učí právě ty chyby". Platí to tam, kde učení směřuje k tomu, aby si člověk určité činnosti zautomatizoval, aby při nich nemusel přemýšlet. Takových činností není málo. Většina z nich by se dala označit slovy návyky a dovednosti.
Mezi nejpotřebnější zautomatizované dovednosti, jejichž nácvik je svěřen škole patří čtení, psaní a numerické počítání. Pro vytváření návyků a dovedností má prvořadý význam počet správných opakování. Je to vlastně velmi jednoduché: pokud se při učení nedopustím chyby, po určitém počtu bezchybných provedení se dostanu do kýženého stádia zautomatizování. Pokud se mi v průběhu učení stane, že provedu úkon chybně, budu potřebovat větší počet správných provedení, aby vyvážily chybu. Lze tedy říci, že každá chyba zbytečně prodlužuje učení, které by mohlo proběhnout daleko efektivněji, s menším počtem opakování a tedy 
i rychleji.


Co z toho vyplývá pro školu? Chce to při výuce psaní, čtení a numerického počítání promýšlet metodické postupy důsledně podle pravidla: NENECHAT DÍTĚ UDĚLAT CHYBU. Znamená to od prvních dnů ve škole učit děti, že nesmí vyslovit výsledek v počítání, o kterém si nejsou úplně jisté, že je správný, že nesmí napsat slovo, kde si nejsou zcela jisté, jak se správně píše. Totéž by mělo platit i při výuce čtení - nehádat písmena, ale nechat si je správně přečíst (buď dospělým nebo jiným dítětem, které již umí číst).
A pokud se učitel nedovede obejít bez diktátů, měl by mít dohodu se svými žáky, že prostě slovo, v jehož správném napsání si nejsou jisti, vynechají (případně místo něho udělají v textu vodorovnou čáru nebo nějaký jiný dohodnutý znak). Takováto varianta poslouží učiteli pro orientaci o zvládnutí gramatických jevů jednotlivými dětmi. Nebude to ovšem fungovat, pokud se budou diktáty dále známkovat, protože tato situace bude nutit děti raději riskovat, tedy hádat (šance správně a nesprávně napsaného slova je zde konečně jedna k jedné) nežli se dobrovolně vystavovat jisté špatné známce!

Totéž platí o všech zkoušeních a prověrkách sčítání, odčítání, násobilky. 
Děti by měly mít povinnost říci nevím, když si nejsou jisté a nehádat výsledek. Při prověrkách by měly nechat volné místo na výsledek, jestliže si nejsou jisté. Při opravách je možné tam pak správný výsledek dopsat, protože, jak jsem uváděla na začátku, každé správné opakování posouvá učení k cíli, tedy k plné automatizaci.
Když si dospělý není jist, jak se nějaké slovo správně píše, když zapomněl gramatické pravidlo, které by mu pomohlo, velice často si pomůže tím, že si někam vedle napíše obě varianty a podle toho, co se mu "víc líbí", slovo napíše. 
Co se při tom odehrálo? Nejde jen o porovnání vizuálního vzorce, který vznikl po určitém počtu správných opakování v paměti, s dvěma napsanými alternativami, jde také, i když ne na vědomé úrovni, o porovnání pocitů pohybu při psaní těch slov 
s příslušným vzorcem v naší pohybové paměti. Pokud by v naší paměti byly zastoupené vzorce chybných tvarů a správných tvarů ve stejném poměru, těžko bychom se rozhodovali. Znovu zdůrazňuji, že zautomatizování matematických spojů, gramatických jevů i správného čtení se vytváří po určitém počtu správných provedení. Chybami se učíme chyby, chybami se učení prodlužuje.
První, co by učitel měl děti ve škole naučit, je, že není hanba nevědět. Měl by je naučit, že jejich povinností je beze strachu říct nevím, když si nejsou jisté. 
Vždyť i nesprávná odpověď před celou třídou je vlastně porušením pravidla o určitém počtu správných opakování, který je nutný k zautomatizování činnosti. Ze stejných důvodů je nesprávná metoda, kterou učitelé někdy také používají, a sice, že na tabuli napíší text s chybami a děti mají tyto chyby objevit a opravit. I když dítě nakonec uvidí chybu opravenou, nikdy nelze vyloučit, že u některého dítěte dojde k zafixování právě té chyby a ne její opravy!
Je mi jasné, že to odporuje mnohým zažitým představám o výuce. Vždyť naše výuka přímo počítá s potrestáním chyby jako s nástrojem učení. Měli bychom si však konečně uvědomit, že tento typ výuky byl uveden do našich škol za dob Marie Terezie po vzoru pruského školství. Tehdy samozřejmě neexistovaly žádné psychologické výzkumy principů lidského učení. Od těch dob naše znalosti o procesu učení neuvěřitelně pokročily, jen škola si jede dál podle zastaralých, neefektivních metod.
Jsou oblasti učení, kde se člověk chybami opravdu učí. Patří tam úkoly, kde je třeba najít řešení, dělat logické operace, vyzkoušet si, že na určité jednání okolí odpoví za určitých okolností určitým způsobem atd. Ale ani tam by dítě nemělo být zpomalováno ve svém učení strachem z chyby.

PhDr. Jana Nováčková, CSc.
Společnost pro mozkově 
kompatibilní vzdělávání
 

 

Zpět