Dobrá oběť

03.03.2012 19:48

 

Jsi můj život, Chajme Čhaeden," šeptal jí. "A já budu tvůj, Chajme!" Hleděla na něho velkýma důvěřivýma očima. "Dala bych svůj život za tvůj, pamatuješ, Chajme?" Přikývla. Ne, to jí jen spadla hlava. Sundal jí ruku z úst a pohár zpod prořízlého hrdla. Neřekla už nic a pohár byl plný. Dala mu svůj život bez výhrad a z lásky. A v poslední chvíli jí byla zjevena temná pravda, aby děsem, zradou a zoufalstvím kouzlo působilo a mohlo být dokonáno. Což již téměř bylo.
 
Mangjar Čcherdzin, Důvěryhodný s dlouhým životem. Takové bylo jeho jméno a oni ho vybrali. Věděl to, tušil, přál si to a nemohlo to být jinak. A nebylo. Stalo se. Mangjar Čcherdzin nikdy nebude obyčejný, nikdy nebude mít málo. Přinejmenším ne ten poslední rok svého života, kdy se stane bohem své krajiny, aby byl poté spuštěn do hrobu, obětován a proměněn v relikvii, jež bude požehnáním a ochranou pro celý kraj. Ale ani tehdy Čcherdzin nepochyboval, ani tehdy nepřijal své místo určené mu zrozením, tradicí a lidem. Hledal a nalezl cestu a způsob. Temný sice, ale to jej nemohlo zastavit. Byl přece bůh a byl jím plným právem, byl jím dávno před tím, než si to oni uvědomili. Jak jej mohli chtít potom obětovat?! Copak bohové se obětují? Jim se obětuje, viď, drahá Chajme, moje Světlo pravdy velkého štěstí, moje poslední. A budu jím už navždy, neboť mi krví koluje deset panenských životů! A jeho karma je zlomená silou temného boha.
 
U první byl neohrabaný, málem se sám zamiloval a ruka s pohárem se mu pod dívčiným hrdlem tak třásla, že bylo málem krve málo. Druhá si zamilovala víc samu extázi než jeho a nespěchala odejít. Do třetí se doopravdy zamiloval sám a málem by svůj život proměnil v romanci. Nebýt předchozí karmy, která už mu sama vedla ruku s nožem. Čtvrtá a pátá byly už rutina, čas tlačil, a tak je vzal obě v jednom a už zároveň zaučoval další dvě. Osmá mu vběhla do cesty sama a vyměnila svůj život za záchranu sestry. Která se stala devátou. U desáté, Chajme, ale už opravdu spěchal. Týden není na praxi božského vytržení, jež má vést až k touze odejít, zrovna mnoho. Do toho přípravy jeho odchodu. A ta hromada Chajmeiných příbuzných, tu mu byli démoni dlužni! 
 
Ořechů už měl plné zuby. Nic než ořechy víc než půl roku, aby tělo zbavil tuku a vlhkosti. Naštěstí se to hodilo i k temným rituálům a s krvi ho žízeň i hlad pomalu přecházely, jak jej začínala živit temná síla. Ale všechno bude brzy dobré. Za devadesát dní ho vyzdvihnou, aby se přesvědčili, že je skutečně mrtev. Pak by ho znovu spustili do jeho hrobu, aby nechali tělo vyschnout a mumifikovat. Ale nestpustí, protože on nebude mrtev. Místo mumie vyzvednou živého boha! A on bude mít všechno, bude mu patřit celý kraj, všechny panny, všechno bohatství, a co víc - všechen čas plný blaženosti, jakou nedokáže nabídnout žádná panna.
 
Užil si i vlastní pohřeb. Bylo to velkolepé, barevné, veselé a hlučné, s úsměvem  odpovídal na pozdravy, ukláněl se , žehnal na všechny strany. Nový obřadník dokázal za krátkou dobu ve svém úřadě divy a nudný obřad plný procesí a dlouhých zpěvů proměnil v karneval a oslavu nového štěstí, které obětovaný bůh přinese. 
přes údery hlíny dopadající na rakev slyšel hvizd a výbuchy petard, provolávání a zpěv davu utichal pomalu, a pak jakoby najednou byl pryč, ani trubkou pro dýchání nebylo slyšet nic, bylo tu ticho a tma, šest těsných stěn.
 
Měl by se brzy uvést do božského vytržení, zpomalí a zabije tím čas. Nehledě na to, že božské vytržení je prostě božské, blažené a vůbec všechno dohromady. Něco mu ale bránilo a on nevěděl co. Něco, co přehlédl a co nepatřilo do správného chodu věcí. Nemusí přece spěchat. Probíral celý obřad. Žij věčně, cháne? Oslovení chán se přece pro živého boha neužívalo. Proč chán. Chajme byla chánova dcera. A... Pro bohy! To byl chánův náhrdelník, jehož část zahlédl pod rouchem nového obřadníka! Proč by se chán chtěl stát obřadníkem? Protože jedině obřadník rozhoduje o úspěchu rituálu a jedině on jej může... zrušit... Pro bohy! Může zrušit jeho vyzvednutí z hrobu. V tu chvíli dokonce i představa tisícileté nirvány přišla Čcherdzinovi hrozivá. Myšlenky se mu zastavili a poprvé po roce shonu a ruchu na něj dolehlo ticho. Ticho hrobu. Věčného hrobu. Je odsouzení k věčné blaženosti trestem nebo ne? A v tichu hrobu oznámil Mangjarovi Čcherdzinovi hlas temného boha: "Komu je odňata smrt, protože zatoužil po věčnosti ve světském světě, tomu není třeba žádného božského vytržení." 
 
 
pozdravy od Birmy (kočka, bohyně smrti....) třeba....
 
 
Zpět