Dům na konci času

10.03.2000 23:07

 

Toto je dům na konci světa.

Toto je dům na konci času.

Zní dunivé tóny trub, vítají ráno, ptáci, zahrada zpívá barvami.

A lidé jsou zářiví, tak plynoucí, tančí, plavou v tůních v zahradě rozkoší.

Toto je dům na konci času.

Tady se potkáváme.

Ti, kteří jdou tam a ti, kteří jdou zpět.

Je to místo odpočinku, je to místo rozvahy, je to místo setkání a něhy.

Zklidnění.

Místo, na němž jsi si vědom rozdělení, ale na kterém cítíš i spojení.

Je to místo s výhledem do světa i do toho, co je za světem.

Předpeklí i přednebí.

A brány na obě strany jsou dokořán.

 

Je to krásné místo, ale nikdo na něm nesetrvá dlouho - je to jen rozcestí a cesty tam jsou tak přitažlivé, tak osudové.

 

Někteří se nerozhodně zastaví. Rány jsou příliš hluboké. Bolesti, touhy...

Někteří projdou, aniž by se rozhlédli

 

Ale tady čas neplyne.

Vše zůstává.

Minulost nemíjí.

Budoucnost nenastává.

Toto je dům na konci

i na začátku všeho času.

Protože čas je ten, kdo rozděluje,

a tím zraňuje,

ale zároveň je tím,

kdo přináší setkání,

kdo léčí

 

(neboť obojí je iluze)

 

Čas je řeka, která u bran domu pramení

i se do nich vlévá

 

A v tomto domě s tebou hovořím.

V jeho zahradách tě potkávám,

v jeho komnatách se milujeme.

 

Cesty se kříží.

Kam vede ta tvoje?

Odvracíš se?

A ty sedáváš na hradbách?

vím, bolest je pryč, můžeme jít,

ale...

byla jsem tam

jako oni

musím se vrátit

kvůli sobě

Tolikrát tolik bolesti

marnosti

chci se vrátit

a prožít to znovu

s vědomím tohoto místa

s vědomím barev této zahrady

slunce

zurčení vody

s vědomím těch bran

a klidu za nimi

a krásy

naplnění

spojení

věčného návratu

a věčné cesty

světů tam, tady i dál

a jejich plynulé návaznosti

 

Musím se vrátit právě pro všechnu tu svoji bolest

tu marnost

 

Milování v zahradě rozkoší

je jako kapka vody v oceánu

přesto si ho dopřáváme jako dar jeden druhému

 

Uvízl jsi, nechal si tam něco a teď tě to táhne

 

je to místo vidění

místo pamatování

 

Uvízl jsi, nechal jsi tam něco a teď tě to táhne, ohlížíš se. Nemůžeš je tam nechat, jsi povinen pomoct jim,  z tohoto místa, kde jis blažený, dát jim tuto blaženost….

 

volají na mě – ty máš tolik síly – dej mi ji, pomoz nám, procházejí tímto místem a nevidí jej, nevidí krásu, jen volají, jen prosí, přijď k nám, pomoz nám, přines nám svoji sílu

 

Lidé jsou tu různí.

Někteří jen sedí na hradbách a neustále hledí na jedno místo, na jeden úsek svého života tam dole.

 

U horní brány sedí učitelé.

Mohli by odejít. Kdykoli.

Ale oni trpělivě sedí, učí své žáky. Nemusí nic říkat. Jejich bytí na samé hranici doma a dalšího světa je učením. učením o plynulé návaznosti světů. Vůbec o jejich existenci. A o existenci šťastné duše, která je může zakoušet…

 

všichni voláme

křičíme

ale nikdo nevzkřikne skutečně

 

a tak se bezmocní vydávají všanc

protože to je jediné léčivé

ta otevřenost

ta zranitelnost

to vydání se, které je absolutní

a tak jedině je příležitostí

(bráška)

 

a tak ne pomocníci

ale potřební

jsou svatí

 

Co učí mistři?

Jen vstaň a jdi!

Jen to?

Jen to!

 

Někteří si myslí, aby mohli jít, že se musí víc ohlížet,

víc vracet, někteří že musí být jiní, další hledají tajné mapy zakreslené prý na plátcích růží (co už jich roztrhali), další říkají, že žádný dům není, jiní si pletou z růží trnové koruny…

 

A šťastní jsou ti, kteří si v zahradě rozkoší hrají, a pak běží do světa hrát si také tak a šťastně se potkávat a poznávat a milovat, protože milování ve světě, to je vcházení do zahrady rozkoší, a protože jsou světy plynule navázány, mohou šťastní vejít ze světa takto přímo do dalšího světa…

 

Vidíš, tamhle jsme se potkali…

sedíme na hradbách, kolem sedí další lidé, dvojice, skupinky, samotní lidé, hledí dolů přes hradby, povídají si, ukazují. Poznávám ena, kterého jsem potkal. Dívka, která je s ním pláče, ale přes slzy prosvítá smích, opírá se o jeho rameno, pak ho líbá a zase pláče, směje se.

Díváme se do času, do našich příběhů. Některé jsou vzdálené, matné. Ne všude je vidět. toto není jediný dům i různá místa na hradbách mají různý výhled.

Kdy jsme se potkali poprvé nevím ani já sama. Říká Xem a ukazuje do mlh pravěků. Možná jsme byli milenci už od počátku věků…

 

čas, který tu je, je mimo čas, vypůjčený, metačas, vedle času, je pohyblivý, tento dům je brána všech časů…

Zpět