E. A. Poe - Jáma a Kyvadlo

17.01.2012 21:26

Shrnutí romantismu

přelom 18. a 19. století

zklamání z toho, že se nenaplnily naděje vkládané do nového společenského uspořádání (zvítězil půmysl)

charakteristické rysy romantického hrdiny

  • rozpor mezi ideálem a skutečností
  • touha po svobodě, lásce, rovnosti
  • pocity osamělosti
  • silná citovost
  • bohatá fantazie

od toho se odvíjí rysy romantického umění

  • kontrast
  • obliba přírody
  • napínavý děj (kde se hrdina může předvést jako silný a odvážný)
  • fantazie

 

Edgar Allan Poe (1809 – 1849) - americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista.
Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science-fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů.
 
 
 

Jáma a kyvadlo

 

hrdina povídky se ocitne ve vězení španělské inkvizice

úryvek z učebnice:

Poe-jama-a-kyvadlo-ukazky.docx (16 kB)

 

  1. Jaké bylo jídlo, které věznitelé hrdinovi zanechali? Kořeněné.
  2. Jaká postava byla nad hrdinou v jeho cele? Postava Času.
  3. Co držela v ruce? Kyvadlo.
  4. Kdo byli hrdinovi věznitelé? Španělská inkvizice.
  5. Jaké délkové jednotky hrdina používá? Stopy, yardy, couly.
  6. Jaké smrti unikl hrdina před tím než se ocitl pod kyvadlem? Smrti v jámě.
  7. Jak se hrdina jmenoval? Nevíme, v textu to není.
  8. Jak se hrdina osvobodil? Potřel provazy masem a krysy je rozhryzaly.
  9. Jakou další smrt věznitelé hrdinovi připravili poté, co unikl kyvadlu? Oheň.
  10. Kdo hrdinu nakonec zachránil? Generála Lasall. Francouzská armáda.

 

 

To vše jsem viděl jen nejasně a s velikou námahou, neboť mé postavení i poloha se během spánku podstatně změnily. Ležel jsem teď zcela natažen na zádech na jakémsi nízkém dřevěném rámu. Byl jsem k němu pevně připoután dlouhým pásem, který se podobal popruhu. Mnohonásobně mi ovíjel údy a tělo a ponechával trochu volnosti jen hlavě a levé paži, takže jsem se mohl jakžtakž krmit z hliněné misky, která ležela po mém boku na zemi. S hrůzou jsem shledal, že džbán zmizel; ano, s hrůzou, neboť mne trýznila nesnesitelná žízeň. A moji mučitelé zřejmě zamýšleli tuto žízeň stupňovat - jídlo na misce bylo totiž palčivě okořeněno.
Hleděl jsem vzhůru a prohlížel si strop cely. Klenul se asi třicet, možná čtyřicet stop nad mou hlavou a byl sestrojen podobně jako postranní stěny. Na jedné desce mne silně zaujala prapodivná postava. Byla to postava Času, tak jak se obvykle maluje, až na to, že místo kosy držela v ruce cosi, co jsem na první pohled pokládal za malovanou podobu ohromného kyvadla, jaká vídáme na starých hodinách. Ve vzhledu tohoto mechanismu mne však něco nutilo k pozornější prohlídce. Jak jsem tak na ně vzhůru hleděl (kyvadlo viselo přímo nade mnou), měl jsem dojem, že se hýbá. Vzápětí jsem shledal, že je to pravda. Kývalo se v krátkých kmitech a ovšem zvolna. Několik minut jsem je tak pozoroval spíše s podivem než s bázní. Posléze mne jeho jednotvárný pohyb unavil a zadíval jsem se jinam.
Zaslechl jsem totiž slabý šelest, a když jsem pohlédl na zem, viděl jsem, jak se tu pohybuje několik obrovských krys. Vylézaly ze šachty, kterou jsem měl před očima hned po pravici. A nedbajíce mého upřeného pohledu, hrnuly se sem v houfech s lačnýma očima; lákal je pach masa. Jen s velkým, soustředěným vypětím jsem je od něho odháněl.
Po půlhodině (snad uplynula i hodina - měl jsem nejasnou představu o čase) jsem opět vzhlédl. A teď jsem spatřil něco, co mne opravdu zmátlo a udivilo. Dráha kyvadla se prodloužila bezmála o yard. A jeho rychlost byla přirozeně také mnohem větší. Ale hlavně mne znepokojil dojem, že znatelně pokleslo. Nyní jsem zpozoroval - netřeba dodávat s jakým děsem -, že jeho spodní konec tvoří srpek třpytné oceli, dlouhý asi stopu od hrotu k hrotu, které trčí vzhůru, a že hrana srpku je zřejmě ostrá jako břitva. A jako břitva byl patrně i bytelný a těžký, neboť od ostří vybíhal vzhůru do pevného, širokého tvaru. Byl připevněn k mohutné mosazné tyči, a jak se houpal, svištěl vzduchem.
Již jsem věděl najisto, jaký konec mi přichystala mučitelská vynalézavost mnichů. Pochopům inkvizice neušlo, že jsem rozpoznal jámu, jejíž hrůzy měl okusit tak zapřísáhlý kacíř, jakým jsem byl já - jámu, ten symbol pekla, podle pověstí považovaný za nejzazší vrchol všech jejich trestů. Do této jámy jsem jen čirou náhodou neupadl a dobře jsem věděl, že právě nečekaně, záludně připravená muka dodávají těmto vraždám v kryptách zvrácené pitvornosti. Když jsem tedy do propasti nespadl, nebylo už ďábelským záměrem teď mě tam svrhnout, ale připravit mi záhubu (druhé volby zřejmě nebylo) jinou a mírnější. Mírnější! V svém žalu jsem se pousmál výrazu, jakým jsem označil ten hrůzný pojem.
Proč vykládat o dlouhých, předlouhých hodinách smrtelného, ba víc než smrtelného děsu, kdy jsem odpočítával svištící kmity oceli! Kyvadlo klesalo níž a níž - coul po coulu - zlomeček po zlomečku - po stupních rozpoznatelných jen v intervalech, které trvaly věky! Teprve po několika dnech - ano, mnoho dní možná uplynulo - začínalo kmitat tak těsně nade mnou, že mne ovíval jeho břitký dech. Do chřípí se mi tlačil pach ostré oceli. Modlil jsem se - zapřísahal jsem do omrzení nebesa, aby urychlila sestup kyvadla. Běsnil jsem, šílel, vší mocí jsem se zdvíhal proti švihům strašlivého handžáru. A pak jsem se znenadání utišil a jen se usmíval na blyštivou smrt jako dítě na podivnou cetku.

Již dlouho se nejbližší okolí nízkého rámu, na němž jsem ležel, doslova hemžilo krysami. Byly divoké, drzé, lačné, civěly na mne rudýma očima, jako by se nemohly dočkat, až se na mne vrhnou, jakmile se přestanu hýbat. “Co asi jsou zvyklé žrát v té jámě?" pomyslel jsem si.
Třebaže jsem je vší mocí hleděl odehnat, zhltaly bezmála všechno mé jídlo. Bez ustání jsem nad miskou mával či kroužil rukou, ale pro svou bezděčnou jednotvárnost přestal pohyb posléze působit. Ta žravá chamraď se mi co chvíli zahryzávala do prstů. Potřel jsem teď zbytky toho mazlavého ostrého pokrmu svá pouta, kam jsem jen na ně dosáhl; pak jsem zdvihl ze země ruku a zůstal strnule, bez dechu ležet.
Změna - ta náhlá nehybnost - hladovou havěť zprvu poplašila, postrašila. Některé z krys bázlivě ucouvly, mnohé se vrhly do jámy. To však trvalo jen chvilku. Nadarmo jsem nespoléhal na jejich nenasytnost. Jakmile zpozorovaly, že se nehýbám, vyskočilo jich pár nejdrzejších na mou pryčnu a čichaly k popruhu. To byl zřejmě signál k hromadnému náporu. Nové a nové hordy se hrnuly z jámy. Vydrápaly se na rám, ztekly jej a po stovkách se vrhaly na mé tělo. Pravidelný pohyb kyvadla je ani trochu nerušil. Uhýbaly jeho úderům a hleděly si pomazaných pout. Jejich rostoucí houfy na mne nalehly, zaplavily mne. Svíjely se mi na hrdle, studenými čumáky mi očichávaly ústa, dusily mne těžkými těly, drtily mi hruď hnusem, pro jaký svět nemá jméno, zmrazovaly mi srdce neodbytným slizem. Avšak cítil jsem, že stačí ještě chvilku vydržet - a mám vyhráno. Zřetelně jsem cítil, jak pouto povoluje. Věděl jsem, že se na několika místech již rozpadlo. S nadlidským úsilím jsem zůstával bez hnutí ležet.
A nechybil jsem ve svých výpočtech, nevytrval jsem nadarmo. Konečně jsem pocítil, že jsem volný.

…když unikl jedné smrti, věznitelé mu připravili smrt jinou, kolem železných stěn kobky rozdělali oheň.

Uskočil jsem před žhavým kovem doprostřed cely. Když jsem si pomyslil, jak se co nevidět uškvařím žárem, představa studené studně mne blažila jako balzám. Vrhl jsem se k jejímu zejícímu kraji. Ztrhaným zrakem jsem upřeně pohlédl dolů. Záře z rozpálené klenby prosvítila její nejzazší kouty. Ale má mysl se ještě zoufalou vteřinu bránila přijmout dosah toho, na co jsem hleděl. Nakonec si to však prodralo, proklestilo cestu do mé duše - propálilo se to do mého zděšeného mozku. Ó kde je hlas, který to vypoví! Ó hrůzo! Ó raději všechny hrůzy světa - jen tuto ne! S výkřikem jsem prchal od propasti - zakryl si dlaněmi tvář a hořce se rozplakal.
Žár rychle sílil. Opět jsem vzhlédl - a roztřásl se jako v záchvatu zimnice. Žalář se proměnil podruhé - tentokrát se změnil jeho tvar. Jako prve jsem se zpočátku snažil popochopit, co se děje. Ale dlouho mne na pochybách nenechali. Můj dvojí únik podráždil pomstychtivost inkvizitorů a teď je tedy konec všem žertům s Králem děsu. Prostor býval čtvercový. Teď jsem viděl, že dvě železné stěny tvoří ostrý úhel - a dvě pochopitelně tupý. S rachotivým, sténavým lomozem se děsivá proměna dovršovala. Tvar kobky se ve chvilce zešikmil v kosočtverec. Ale tím proměna nekončila - již jsem ani nedoufal, ba ani si nepřál, aby skončila. Rád bych byl přitiskl rudé stěny k své hrudi jako plášť věčného míru. “Chci smrt," říkal jsem si, “jakoukoli smrt - jen ne smrt v jámě!" Já blázen! Což mi dosud nenapadlo, že planoucí železo mě má zahnat právě do jámy? Cožpak bych vydržel ten žár? A kdybych i vydržel, mohl bych vzdorovat jeho tlaku? A kosočtverec se teď zužoval tak rychle, že už jsem neměl čas uvažovat. Jeho střed a tedy i nejširší část byly právě nad rozšklebenou prohlubní. Uskočil jsem - avšak svírající se stěny tlačily mne neodbytně dál. Mé zprahlé, uzmítané tělo nemělo posléze už ani coul pevné půdy pod nohama. Přestal jsem bojovat, má zmučená duše však dobojovala ještě jediným mocným, dlouhým a posledním výkřikem zoufalství. Cítil jsem, že vrávorám na samém okraji - odvrátil jsem oči - -
Ozval se zmatený šum lidských hlasů! Ryčný jek mnoha polnic! Dunivé rachocení tisícerých hromů! Natažená ruka zachytila moji ruku, právě když jsem v mdlobách klesal do propasti. Byla to ruka generála Lasalla. Francouzská armáda vstoupila do Toleda. Inkvizice byla v rukou svých nepřátel.

************************************************************

JÁMA A KYVADLO IMPIA TORTORUM LONGAS HIC TURBA FURORES

SANGUINIS INNOCUI NON SATIATA ALUIT.
SOSPITE NUNC PATRIA, FRACTO NUNC FUNERIS ANTRO,
MORS UBI DIRA FUIT VITA SALUSQUE PATENT.
 
(Dlouho zde řádila bezbožná cháska trýznitelů,
nemohoucí se dosytit nevinné krve.
 
Dnes, když je vlast v bezpečí a sluj záhuby rozbořena, tam, kde byla hrozná smrt, vládne život
a blaho).
 
Čtyřverší složené pro tržní bránu, která měla být postavena na staveništi Jakobínského klubu
v Paříži.
 
Bylo mi zle, k smrti zle mi bylo z těch dlouhých muk, a když mne konečně odvázali a dovolili
usednout, cítil jsem, že omdlévám. Poslední zřetelná slova, která jsem ještě zaslechl, byl
rozsudek - strašný rozsudek smrti. A pak mi hlasy inkvizitorů splynuly v jediný snový,
mátožný šum. Vyvolal ve mně představu otáčení, snad že se mi ve fantazii sléval s klapotem
mlýnského kola. To trvalo jen chvilku, neboť záhy jsem už neslyšel nic. Ještě okamžik jsem
však viděl - ovšem s jakou děsivou zveličeností! Spatřil jsem rty černě oděných soudců.
Připadaly mi bílé - bělejší než list papíru, na kterém toto píši - a až pitvorně tenké, tenké
úporným výrazem pevné, neoblomitelné rozhodnosti a krutého opovržení k mukám člověka.
Ještě jsem viděl, jak tato ústa pronášejí rozsudek, který byl pro mne osudem, jak se kroutí tou
smrtonosnou formulí. Viděl jsem, jak pronášejí slabiky mého jména, a zděsil jsem se, neboť
se nic neozývalo. V těch několika vteřinách závratné hrůzy jsem ještě viděl, jak se jemně,
sotva znatelně zachvívají šeré drapérie, jež zahalují stěny místnosti; a potom padl můj zrak na
sedm vysokých svící na stole. Zprvu se mi zdálo, že mi přinášejí milost, že je to sedm útlých
andělů, kteří mne zachrání; pak ale mé nitro zaplavila ničivá ošklivost, každá žilka se ve mně
zachvěla, jako bych se dotkl galvanického drátu - podoby andělů se proměnily v beztvaré
přízraky s hlavami z plamene - a já jsem poznal, že od nich mi pomoc nepřijde. A tu se mi do
mysli jako lahodná melodie vkradla představa o blaženém spánku, který mne čeká v hrobě.
Přicházela tichounce, něžně a dlouho jsem jí nemohl porozumět; jakmile jsem se však do ní
plně ponořil, postavy soudců mi zmizely jako zázrakem z očí, vysoké svíce se propadly do
prázdna, jejich plameny pohasly, zavládla černočerná tma, všechny vjemy a pocity jako by
pohltil šílený, střemhlavý pád, v němž duše klesá do podsvětí. A vesmír nebyl nic než ticho a
nehybnost a noc. Omdlel jsem; a přece vím, že jsem neztratil vědomí úplně. Co mi z vědomí
zbývalo, to si netroufám blíže označit, ba ani vylíčit; ale neztratil jsem je úplně. Ani v
nejhlubším spánku, ani v deliriu, ani v mdlobách, ani v smrti, ano, nikdy, ani v samém hrobě
neztrácíme vědomí úplně! Jinak by přece člověk marně doufal v nesmrtelnost. Když se
probouzíme i z nejtvrdšího spánku, trháme chatrné předivo nějakého snu. A přece si již za
vteřinu nevzpomeneme (tak křehké je to předivo), co se nám zdálo. Ze mdlob se vracíme do
života ve dvou stadiích; nejprve prožíváme niterné, duševní stavy, pak pocítíme existenci
fyzickou. Kdybychom si dovedli vybavit při vstupu do toho druhého stadia dojmy stavů
prvních, patrně by nám tyto dojmy vypověděly mnohé děje z té hlubiny tam na druhé straně.
A ta hlubina - co je ta hlubina? Kdybychom aspoň její stíny mohli jednou rozeznat od stínů
záhrobí! I když však dojmy z toho, co jsem nazval prvým stadiem, nelze vůlí vybavit,
nevynoří se přece jen po delším čase nezvány, samy? A neptáme se pak s údivem, odkud se
vzaly? Člověk, který nikdy neupadl do mdlob, nevídá nikdy neznámé paláce a strašně
povědomé tváře v žhoucích uhlech; ten člověk nehledívá na teskná zjevení plující vzduchem -
neviditelná ostatním; ten člověk nedumá nad vůní nevídaného květu; ten člověk se
 
nepozastavuje s úžasem nad melodií, která jej nikdy předtím neupoutala. Znovu a znovu
snažil jsem se vzpomenout, usilovně, s rozmyslem snažil jsem si připomenout aspoň nějakou
známku toho stavu zdánlivého nebytí, do něhož má duše upadla - a již se mi chvilkami zdálo,
že se mi to daří. Opravdu, měl jsem kratičké záblesky rozpomenutí, které se nepochybně
vztahovaly - jak mi jasný rozum z pozdějšího údobí říká - k onomu stavu zdánlivého
bezvědomí. Ty cáry paměti mi mlhavě vybavují vysoké postavy, které mne zdvihly a mlčky
snášely kamsi dolů - níž a níž - až mne přepadla šeredná závrať z pouhé představy
nekonečnosti toho sestupu. Vybavují mi také neurčitou úzkost kolem srdce, vyvolanou právě
jeho nepřirozeným ztišením. Pak jsem pocítil náhlé znehybnění všeho kolem, jako by ti, kteří
mne nesli (ó strašný průvod), sestoupili až kamsi za meze bezmezného prostoru a po úmorné
práci odpočívali. A ještě se rozpomínám na cosi plochého a vlhkého; ale pak už zbývá jen
šílenství - šílenství paměti, která se přehrabuje ve věcech zakázaných. Znenadání se mi do
vědomí vrátil pohyb a zvuk - zběsilý překotný pohyb srdce a jeho tlukot v mých uších. Pak
přeryv slepé prázdnoty. Pak opět zvuk a pohyb i hmatový vjem - šimravý pocit po celém těle.
Pak pouhé vědomí, že jsem, vědomí bez myšlenky - stav, který trval dlouho. Pak znenadání
myšlenka a v ní úděsný strach i úmorná snaha pochopit vlastní skutečný stav. Pak neodbytná
touha opět se pohroužit do tupých mrákot. Pak prudké probuzení k vědomí a pokus o pohyb -
který se zdařil. A už je tu jasná myšlenka na proces, na soudce, šeré drapérie, rozsudek, na
nevolnost, mdloby. Všechno další pak mizí v naprostém zapomenutí a teprve později jsem si z
toho jen s krajním vypětím cosi mlhavého vybavil. Až dosud jsem neotevřel oči. Měl jsem
pocit, že ležím nespoután na zádech. Natáhl jsem ruku; dopadla těžce na cosi vlhkého a
tvrdého. Chvílemi jsem ji tam tak nechal a snažil se přitom představit si, kde jsem a kdo
vůbec jsem. Chtělo se mi - a přece jsem si netroufal - použít zraku. Děsil jsem se prvního
pohledu na své okolí. Ale neobával jsem se tolik spatřit věci hrozné, jako jsem se strachoval,
že neuvidím nic. Konečně jsem se zoufalým odhodláním chvatně otevřel oči. Mé nejhorší
představy se naplnily. Obklopovala mne černá tma věčné noci. Lapal jsem po dechu.
Neproniknutelnost tmy mne tížila, dusila. Vzduch nesnesitelně tísnil. Zůstal jsem tiše ležet a
snažil se přemýšlet. Rozpomněl jsem se na inkviziční řízení a z něho jsem se pokoušel
vyvodit, co se vlastně se mnou děje. Byl vynesen rozsudek a připadalo mi, že od té chvíle
uplynula velmi dlouhá doba. Přesto jsem ani na vteřinu neuvěřil, že jsem opravdu mrtev.
Vždyť něčemu takovému uvěřit - i když se o tom dočítáme v beletrii - zcela vylučuje vědomí
samého bytí. A přece: kde jsem a co se se mnou děje? Odsouzenci k smrti, pokud jsem věděl,
bývají upalováni a jedno takové autodafé bylo uspořádáno právě večer v den mého soudu.
Vsadili mne snad znovu do vězení, kde mám čekat na příští popravy, které se budou konat
třeba až za několik měsíců? Tu myšlenku jsem však vzápětí zavrhl. Vždyť oběti bývají
požadovány okamžitě. A kromě toho moje bývalá cela, jako ostatně všechny cely odsouzenců
v Toledu, měla kamennou podlahu a bylo v ní aspoň trochu světla. A tu mi náhle úděsná
představa vehnala proud krve do srdce - a nakrátko mne opět obestřely mrákoty. Sotva jsem
se vzpamatoval, vyskočil jsem a chvěl se křečovitě po celém těle. Zběsile jsem všemi směry
rozhazoval rukama. Nic jsem nenahmatal - a přece jsem se bál na krok pohnout, abych
nenarazil na stěny hrobky. Z každičkého póru mi vyrazil studený pot a v ohromných krůpějích
se mi usazoval na čele. Pak už jsem nevydržel muka napětí a opatrně, s rukama napřaženýma
jsem pokročil vpřed; třeštil jsem oči z důlků, abych zahlédl alespoň chabý paprsek světla.
Postoupil jsem tak o několik kroků - ale všude stále jen tma a prázdno. Vydechl jsem volněji.
Zdálo se, že mne přece jen nepotkal osud nejobludnější. Ale jak jsem se opatrně sunul dál,
začaly se mi v hlavě rojit tisíceré temné pověsti o hrůzách Toleda. O zdejších žalářích se
vyprávěly podivné věci - pouhé výmysly, říkal jsem si vždycky - ovšem tak podivné a tak
příšerné, že je lépe opakovat je jen šeptem. Nechají mne v tomto černém podsvětí zahynout
hladem, anebo mne čeká ještě děsivější úděl? Že je na konci smrt, smrt ukrutnější než bývá
obvykle, o tom jsem nepochyboval - znal jsem příliš dobře své soudce. Teď mne zajímala a
 
zneklidňovala jen její podoba a její čas. Mé napřažené ruce narazily konečně na pevnou
překážku. Byla to zeď, patrně kamenná - velice hladká, slizká a studená. Postupoval jsem
podle ní, našlapuje obezřetně, nedůvěřivě, jak mne k tomu nabádaly dávné pověsti. Takto
jsem však nemohl zjistit rozměry svého žaláře; stěna byla zřejmě všude stejně ztvárněna,
takže jsem ji mohl snadno obejít a vrátit se tam, odkud jsem vyrazil, aniž bych to postřehl.
Hledal jsem proto nůž, který jsem měl v kapse, ještě když mne odváděli do inkviziční síně.
Nůž však byl pryč - vyměnili mi šaty za jakousi kutnu z hrubého serže. Napadlo mě vrazit
čepel do nějaké škvírky ve zdivu a označit si tak výchozí bod. Bylo jistě lehké tuto nesnáz
překonat - a přece se mi v mé rozhárané mysli zdála zprvu nezdolatelná. Utrhl jsem kus
obruby ze své kutny a rozprostřel jej kolmo ke zdi. Představoval jsem si, že budu tápat kolem
cely a až kruh dokončím, jistě tento cár opět nahmatám. Nepočítal jsem však s rozlohou žaláře
ani se svou slabostí. Půda byla vlhká a kluzká. Chvíli jsem vrávoral vpřed, pak jsem klopýtl a
upadl. Byl jsem tak zemdlen, že jsem zůstal ležet a záhy mne na místě přemohl spánek. Když
jsem se probudil a natáhl ruku, nahmatal jsem bochník chleba a džbán s vodou. Neuvažoval
jsem o tom, na to jsem byl příliš vyčerpán, jen jsem se chtivě pustil do jídla a pití. Zanedlouho
jsem však už zase pokračoval v obchůzce svého žaláře a s námahou jsem posléze dorazil k
útržku látky. Do chvíle, než jsem upadl, napočítal jsem dvaapadesát kroků; než jsem pak
došel k hadříku, ušel jsem dalších osmačtyřicet kroků. Urazil jsem tedy dohromady sto kroků;
počítal jsem se dvěma kroky na yard, a tak jsem odhadl vnitřní obvod žaláře na padesát yardů.
Narazil jsem ovšem ve zdi na četné hrany a nemohl jsem si tedy utvořit představu o tvaru
krypty, ano, krypty - nezbývalo mi totiž, než to za kryptu považovat. Tyto výzkumy mnoho
smyslu neměly - naděje nebyla pražádná - a přece mne jistá zvědavost nabádala, abych
pokračoval. Odstoupil jsem od zdi a odhodlal se přejít celý prostor napříč. Zprvu jsem
postupoval nesmírně obezřetně, neboť podlaha, třebaže se zdála pevná, byla zrádně kluzká.
Konečně jsem si dodal odvahy a vykročil rázněji; umínil jsem si přejít prostor pokud možno
přímočaře. Tak jsem postoupil deset až dvanáct kroků, pak se mi však připletl pod nohy cár,
visící z mé roztržené kutny. Přišlápl jsem si jej a prudce upadl na obličej. Zprvu jsem byl
pádem tak zmaten, že jsem si hned nevšiml poněkud zarážející okolnosti, která mne však záhy
poté, ještě když jsem ležel, zaujala. Bradou jsem se totiž dotýkal podlahy, kdežto rty i horní
část obličeje, třebaže zjevně spočívaly níže než brada, se nedotýkaly ničeho. A zároveň jako
by se mi čelo hroužilo do lepkavého dýmu a do nozder mi stoupal podivný zápach tlející
plísně. Natáhl jsem ruku a zachvěl jsem se děsem, neboť jsem zjistil, že jsem upadl těsně na
okraj kruhové jámy, jejíž rozměry jsem ovšem zatím nemohl odhadnout. Šmátral jsem po zdi
hned pod roubením jámy a podařilo se mi vydrolit malý úlomek; ten jsem pak hodil do
prohlubně. Po mnoho vteřin jsem slyšel, jak při pádu naráží o stěny propasti; konečně se
ozvalo duté žbluňknutí a po něm zvučné ozvěny. V témž okamžiku jsem zaslechl zvuk, jako
by se mi nad hlavou rychle otevřely a právě tak rychle zavřely dveře, a tmou jako by náhle
probleskl slabý zákmit světla, který zase tak náhle pohasl. Poznal jsem, do jaké záhuby jsem
se řítil, a zaradoval se z včasné náhody, která mne zachránila. Stačil jediný krok a byla by po
mně veta. A právě takovou smrt - jaké jsem teď o vlas unikl - smrt z povídaček o inkvizici,
považoval jsem za bujnou smyšlenku. Oběti tyranské inkvizice měly na vybranou: umírat buď
za strašlivých muk tělesných, anebo s obludnými hrůzami duševními. Mně zřejmě určili smrt
druhou. Dlouhými útrapami jsem byl vnitřně tak rozerván, že jsem se třásl už při zvuku
vlastního hlasu a stal se tak v každém ohledu vhodným předmětem pro druh mučení, který
mne čekal. Drkotaje zuby, tápal jsem zpátky ke zdi a umiňoval si, že raději zahynu tam, než
abych riskoval hrůzy šachet, kterých se mi teď v obraznosti vyrojilo několik v různých
místech žaláře. Za jiného rozpoložení mysli bych se byl odvážil skoncovat rázem svou bídu
skokem do jedné z nich; teď však byl ze mne ten nejhorší zbabělec. Také jsem ovšem nemohl
zapomenout na to, co jsem četl o těchto jámách - jejich strašlivým účelem není prý usmrcovat
oběti náhle. Z přílišného rozrušení jsem probděl dlouhé hodiny; pak jsem však přece jen
 
usnul. Když jsem se probudil, našel jsem vedle sebe tak jako předtím chléb a džbán s vodou.
Mučila mne palčivá žízeň a naráz jsem nádobu vyprázdnil. Jistě v ní bylo něco omamného,
neboť sotva jsem dopil, už se mi klížila víčka. Přepadl mne hluboký spánek - podobný spánku
smrti. Nevím ovšem, jak dlouho jsem spal, ale když jsem znovu otevřel oči, rozeznával jsem
své okolí. V přízračné sirnaté záři - nevěděl jsem zprvu, odkud se linula - mohl jsem
obhlédnout rozsah i tvar žaláře. Pokud šlo o jeho velikost, značně jsem se zmýlil. Zeď
neměřila kolem dokola víc než dvacet pět yardů. Tento objev mne na chvíli zcela zbytečně
potrápil; věru zbytečně - vždyť v strašlivém postavení, v němž jsem vězel, mohlo mít sotva
něco menší význam než právě rozměry mé cely. Byl jsem však posedlý vyzkoumat každou
maličkost a všemožně jsem si chtěl vysvětlit, jak jsem se při měření cely spletl. Konečně mi
svitlo. Při prvním pokusu napočítal jsem dvaapadesát kroků do chvíle, kdy jsem klesl; dostal
jsem se tehdy nepochybně až na jeden nebo dva kroky k útržku látky - ve skutečnosti jsem
tedy obešel téměř celou kryptu. Pak jsem usnul, a když jsem se probral, patrně jsem se stejnou
cestou vrátil - jedině tak jsem se mohl domnívat, že obvod cely je dvakrát delší než ve
skutečnosti. Byl jsem zcela vyšinutý, a tak jsem ani nepostřehl, že jsem na svou pouť vyrazil
se zdí po levici a skončil se zdí po pravé ruce. Také v odhadování tvaru vězení mne cosi
zmátlo. Když jsem tápal vpřed, nahmatal jsem ve zdi množství hran, což mi vnuklo představu
velké nepravidelnosti - tak mocný má účinek naprostá tma na člověka, který procitá z letargie
či spánku ! Byly to prostě hrany několika porůznu rozložených, mírně propadlých či
vyklenutých míst. Tvar žaláře byl zhruba čtverec. Co jsem pokládal za zdivo, vypadalo teď
jako obrovské pláty železa či jiného kovu, a jejich švy a spáry vytvářely ony výklenky. Celý
povrch tohoto kovového pásu byl počmárán příšernými, odpornými výplody, vyvěrajícími z
mnišských pověr o záhrobí. Postavy hrozících dáblů, kostlivců a mnoho dalších, vskutku
úděsných obrazů pokrývalo a hyzdilo stěny. Všiml jsem si, že obrysy těchto nestvůr jsou
celkem zřetelné, jejich barvy jsou však patrně účinkem vlhka vybledlé a rozmazané. Také
podlahy jsem si teď povšiml. Byla kamenná. Uprostřed zela okrouhlá jáma, jejímuž jícnu
jsem unikl; byla tu však pouze jediná. To vše jsem viděl jen nejasně a s velikou námahou,
neboť mé postavení i poloha se během spánku podstatně změnily. Ležel jsem teď zcela
natažen na zádech na jakémsi nízkém dřevěném rámu. Byl jsem k němu pevně připoután
dlouhým pásem, který se podobal popruhu. Mnohonásobně mi ovíjel údy a tělo a ponechával
trochu volnosti jen hlavě a levé paži, takže jsem se mohl jakžtakž krmit z hliněné misky, která
ležela po mém boku na zemi. S hrůzou jsem shledal, že džbán zmizel; ano, s hrůzou, neboť
mne trýznila nesnesitelná žízeň. A moji mučitelé zřejmě zamýšleli tuto žízeň stupňovat - jídlo
na misce bylo totiž palčivě okořeněno. Hleděl jsem vzhůru a prohlížel si strop cely. Klenul se
asi třicet, možná čtyřicet stop nad mou hlavou a byl sestrojen podobně jako postranní stěny.
Na jedné desce mne silně zaujala prapodivná postava. Byla to postava Času, tak jak se
obvykle maluje, až na to, že místo kosy držela v ruce cosi, co jsem na první pohled pokládal
za malovanou podobu ohromného kyvadla, jaká vídáme na starých hodinách. Ve vzhledu
tohoto mechanismu mne však něco nutilo k pozornější prohlídce. Jak jsem tak na ně vzhůru
hleděl (kyvadlo viselo přímo nade mnou), měl jsem dojem, že se hýbá. Vzápětí jsem shledal,
že je to pravda. Kývalo se v krátkých kmitech a ovšem zvolna. Několik minut jsem je tak
pozoroval spíše s podivem než s bázní. Posléze mne jeho jednotvárný pohyb unavil a zadíval
jsem se jinam. Zaslechl jsem totiž slabý šelest, a když jsem pohlédl na zem, viděl jsem, jak se
tu pohybuje několik obrovských krys. Vylézaly ze šachty, kterou jsem měl před očima hned
po pravici. A nedbajíce mého upřeného pohledu, hrnuly se sem v houfech s lačnýma očima;
lákal je pach masa. Jen s velkým, soustředěným vypětím jsem je od něho odháněl. Po
půlhodině (snad uplynula i hodina - měl jsem nejasnou představu o čase) jsem opět vzhlédl. A
teď jsem spatřil něco, co mne opravdu zmátlo a udivilo. Dráha kyvadla se prodloužila
bezmála o yard. A jeho rychlost byla přirozeně také mnohem větší. Ale hlavně mne
znepokojil dojem, že znatelně pokleslo. Nyní jsem zpozoroval - netřeba dodávat s jakým
 
děsem -, že jeho spodní konec tvoří srpek třpytné oceli, dlouhý asi stopu od hrotu k hrotu,
které trčí vzhůru, a že hrana srpku je zřejmě ostrá jako břitva. A jako břitva byl patrně i
bytelný a těžký, neboť od ostří vybíhal vzhůru do pevného, širokého tvaru. Byl připevněn k
mohutné mosazné tyči, a jak se houpal, svištěl vzduchem. Již jsem věděl najisto, jaký konec
mi přichystala mučitelská vynalézavost mnichů. Pochopům inkvizice neušlo, že jsem
rozpoznal jámu, jejíž hrůzy měl okusit tak zapřísáhlý kacíř, jakým jsem byl já - jámu, ten
symbol pekla, podle pověstí považovaný za nejzazší vrchol všech jejich trestů. Do této jámy
jsem jen čirou náhodou neupadl a dobře jsem věděl, že právě nečekaně, záludně připravená
muka dodávají těmto vraždám v kryptách zvrácené pitvornosti. Když jsem tedy do propasti
nespadl, nebylo už ďábelským záměrem teď mě tam svrhnout, ale připravit mi záhubu (druhé
volby zřejmě nebylo) jinou a mírnější. Mírnější! V svém žalu jsem se pousmál výrazu, jakým
jsem označil ten hrůzný pojem. Proč vykládat o dlouhých, předlouhých hodinách smrtelného,
ba víc než smrtelného děsu, kdy jsem odpočítával svištící kmity oceli! Kyvadlo klesalo níž a
níž - coul po coulu - zlomeček po zlomečku - po stupních rozpoznatelných jen v intervalech,
které trvaly věky! Teprve po několika dnech - ano, mnoho dní možná uplynulo - začínalo
kmitat tak těsně nade mnou, že mne ovíval jeho břitký dech. Do chřípí se mi tlačil pach ostré
oceli. Modlil jsem se - zapřísahal jsem do omrzení nebesa, aby urychlila sestup kyvadla.
Běsnil jsem, šílel, vší mocí jsem se zdvíhal proti švihům strašlivého handžáru. A pak jsem se
znenadání utišil a jen se usmíval na blyštivou smrt jako dítě na podivnou cetku. Znovu mne
načas obestřely mrákoty; byla to jistě jen chvilička, neboť když jsem nabyl vědomí,
nezpozoroval jsem další pokles kyvadla. Ale právě tak mohla uplynout dlouhá doba - vždyť
jsem věděl, že těm ukrutným ďáblům neunikly mé mdloby a že stroj mohou zastavit, kdy se
jim zlíbí. Když jsem se probral, bylo mi nadto nevýslovně špatně a mdlo, jakoby po dlouhém
hladovění. I v tomto čase smrtelné úzkosti prahla lidská přirozenost po jídle. A s bolestným
úsilím, pokud mi to pouta dovolovala, natáhl jsem levou ruku a uchopil ubohý zbytek jídla,
který mi krysy nesežraly. Jakmile jsem vsunul sousto mezi rty, bleskl mi hlavou jakýsi
nedomyšlený nápad - byla v něm radost i naděje. Jakou jsem si však já mohl dělat naději? Byl
to, jak říkám, nedomyšlený nápad, jakých má člověk mnoho a nikdy je nestačí domyslit. Tušil
jsem, že v něm byla radost i naděje; ale také jsem cítil, že se hned v zárodku rozplynul. Marně
jsem se namáhal dobrat se k němu, znovu si jej vybavit. Dlouhé útrapy zničily takřka nadobro
mé nejzákladnější duševní schopnosti. Zhloupl jsem - byl ze mne idiot. Kyvadlo kmitalo v
pravém úhlu k mému trupu. Viděl jsem, že srpek jej křižuje nad krajinou srdeční. Později
roztřepí tkaninu mé kutny; vrátí se, znovu zachytí - znovu a znovu se bude vracet a sekat. Přes
děsivé rozpětí kyvu (snad třicet i více stop) a neúprosné svištivé rázy, jimiž by rozťalo i ty
železné stěny kolem, rvalo by mi po několik minut toliko šaty - nic víc. A u této představy
jsem se zastavil - netroufal jsem si zatím přemýšlet dál. Tak houževnatě jsem se do ní
pohřížil, tak jsem na té myšlence ulpěl, jako bych jí mohl další sestup oceli zarazit. Nutil jsem
se k úvahám o tom, jaký asi zvuk vydá ten srpek, až mi smýkne přes oděv - o zvláštním,
mrazivém záchvěvu, jaký asi proběhne nervy, až se ocel otře o látku. Tak dlouho jsem se
probíral těmito malichernostmi, až mi stydla krev v žilách. Dolů - neustále dolů se šinulo.
Začal jsem s bláznivou rozkoší porovnávat rychlost, s jakou klesalo, s rychlostí, s jakou
kmitalo. Doprava - doleva - daleko vzhůru - se skřekem zatracence! S kradmým skokem tygra
rovnou k mému srdci! Chvíli jsem se smál, chvíli zoufale naříkal, jak ta nebo ona představa
ve mně převládala. Dolů - neodvratně, neúprosně dolů! Jen tři palce nad hrudí mi teď kmitalo!
Zběsile jsem se snažil vyprostit levou paži. Byla volná jen od lokte k prstům. Stíží jsem
dosáhl od mísy k ústům - ani o vlas dál. Kdybych dokázal zpřetrhat pouta nad loktem, snad
bych kyvadlo zachytil a snad bych ho i zastavil. Ale to bych se právě tak mohl pokoušet
zastavit lavinu! Dolů - stále tak nepřestajně - stále nevyhnutelně dolů ! Zalykal jsem se a
svíjel při každém jeho kyvu. Choulil se v křeči při každičkém švihu. S dychtivou,
nesmyslnou, zoufalou nadějí jsem na kyvadlo upíral oči, když se rozmáchlo ode mne vzhůru;
 
bezděčně jsem je mhouřil, když klouzalo dolů - třebaže smrt by mi přinesla jen úlevu - ó jak
nevýslovnou úlevu! A přece mne do morku kostí mrazilo pomyšlení, že nepatrným posunem
mechanismu se mi ta břitká, lesklá sekyra zatne do hrudi. A proč mne tedy mrazilo, proč jsem
se ještě chvěl a choulil? Byla to naděje - naděje i na skřipci triumfující, naděje, která tiše
promlouvá k odsouzencům na smrt i v žalářích inkvizice. Poznal jsem, že zbývá deset, snad
dvanáct rozmachů a ocel se dotkne mého šatu - a jakmile jsem si to uvědomil, prostoupil mé
nitro onen zbystřený, soustředěný chlad, jaký provází zoufalství. Po mnoha hodinách a snad
dnech jsem zase přemýšlel. Teď mě napadlo, že řemen, kterým jsem omotán, je z jediného
kusu. Žádný provaz, nic jiného mne nepoutalo. Stačí tedy jeden úder břitkého srpku do
kteréhokoli dílce řemenu - a pouto je rozťato; pak je mohu levou rukou snadno stáhnout z
těla. Ale jak hrozivě blízko by ocel švihala! Jen malinko se vzepřít znamenalo by smrt! Ale
cožpak by pochopové inkvizice tuto možnost nepředvídali? Cožpak by jí nezabránili? A
křižuje se pouto na mé hrudi právě s drahou kyvadla? V předtuše, že se má chabá a patrně
poslední naděje rozplyne, zvedl jsem hlavu natolik, abych si viděl na hruď. Popruh obepínal
mé údy a tělo křížem krážem - jenom ne v dráze smrtonosné sekery! Sotva mi hlava klesla do
dřívější polohy, blesklo mi cosi myslí, co bych mohl nejspíš označit jako druhou část oné
nedomyšlené spásné myšlenky, o níž jsem se zmínil, jejíž úryvek mi mlhavě prolétl myslí,
když jsem k rozpáleným rtům zdvihl pokrm. Teď už tedy byl nápad celý - sice temný, snad
trochu šílený, nevyhraněný, přece však úplný. S horečnou pílí zoufalce začal jsem jej
okamžitě uskutečňovat. Již dlouho se nejbližší okolí nízkého rámu, na němž jsem ležel,
doslova hemžilo krysami. Byly divoké, drzé, lačné, civěly na mne rudýma očima, jako by se
nemohly dočkat, až se na mne vrhnou, jakmile se přestanu hýbat. "Co asi jsou zvyklé žrát v té
jámě?" pomyslel jsem si. Třebaže jsem je vší mocí hleděl odehnat, zhltaly bezmála všechno
mé jídlo. Bez ustání jsem nad miskou mával či kroužil rukou, ale pro svou bezděčnou
jednotvárnost přestal pohyb posléze působit. Ta žravá chamraď se mi co chvíli zahryzávala do
prstů. Potřel jsem teď zbytky toho mazlavého ostrého pokrmu svá pouta, kam jsem jen na ně
dosáhl; pak jsem zdvihl ze země ruku a zůstal strnule, bez dechu ležet. Změna - ta náhlá
nehybnost - hladovou havěť zprvu poplašila, postrašila. Některé z krys bázlivě ucouvly,
mnohé se vrhly do jámy. To však trvalo jen chvilku. Nadarmo jsem nespoléhal na jejich
nenasytnost. Jakmile zpozorovaly, že se nehýbám, vyskočilo jich pár nejdrzejších na mou
pryčnu a čichaly k popruhu. To byl zřejmě signál k hromadnému náporu. Nové a nové hordy
se hrnuly z jámy. Vydrápaly se na rám, ztekly jej a po stovkách se vrhaly na mé tělo.
Pravidelný pohyb kyvadla je ani trochu nerušil. Uhýbaly jeho úderům a hleděly si
pomazaných pout. Jejich rostoucí houfy na mne nalehly, zaplavily mne. Svíjely se mi na
hrdle, studenými čumáky mi očichávaly ústa, dusily mne těžkými těly, drtily mi hruď
hnusem, pro jaký svět nemá jméno, zmrazovaly mi srdce neodbytným slizem. Avšak cítil
jsem, že stačí ještě chvilku vydržet - a mám vyhráno. Zřetelně jsem cítil, jak pouto povoluje.
Věděl jsem, že se na několika místech již rozpadlo. S nadlidským úsilím jsem zůstával bez
hnutí ležet. A nechybil jsem ve svých výpočtech, nevytrval jsem nadarmo. Konečně jsem
pocítil, že jsem volný. Popruh mi v cárech splýval z těla. Avšak kyvadlo již dotíralo na mou
hruď. Rozťalo tkaninu na kutně. Prořízlo mi košili. Ještě dvakrát švihlo - všemi cévami
projela mi ostrá bolest. Avšak nadešel okamžik úniku. Mávl jsem rukou a mé osvoboditelky
se chvatně rozprchly. Pak jsem se zvolna, neúhybně, obezřetně, jen bočním pohybem a
přikrčen, sunul z objetí pouta a z dosahu handžáru. Zatím jsem byl volný! Volný - v
chapadlech inkvizice! Sotva jsem slezl z té pryčny hrůzy na kamennou žalářní dlažbu, přestal
se pekelný stroj hýbat a viděl jsem, jak jej neviditelná síla vytahuje stropem. To byla výstraha,
která se mi zaryla do duše. Nepochybně jim neušel jediný můj pohyb. Volný! Zatím jsem
unikl smrti za agonií jednoho druhu, ale jistě jsou pro mne přichystána muka nová a horší než
sama smrt. S tímto pomyšlením jsem se těkavě rozhlížel po železném ostění, které mne
uzamykalo. S mým žalářem se něco stalo - něco neobvyklého - jakási změna, kterou jsem
 
zprvu jasně nepostřehl. Chvíli jsem jen nepřítomně bloumal, chvěl se a hroužil do planých,
nesouvislých dohadů. Tu jsem si také poprvé všiml, odkud se line ta sirnatá záře osvětlující
celu. Vycházela ze škvíry asi půl palce široké, která se táhla kolem celé spodní hrany stěn.
Tato škvíra jako by oddělovala - a ukázalo se, že opravdu odděluje - stěny od podlahy.
Pokoušel jsem se, ovšem bez výsledku, tím otvorem podívat. Když jsem se vzpřímil, pochopil
jsem náhle záhadnou proměnu své kobky. Již jsem se zmínil o tom, že obrysy postav na
stěnách byly docela zřetelné, jen jejich barvy mi připadaly rozplizlé a neurčité. Barvy teď
začaly intenzívně prozařovat, takže strašidelné, satanské postavy dostávaly výraz, jaký by
rozdrásal i silnější nervy, než jaké jsem měl já. Ze všech koutů, kde jsem předtím nic netušil,
zíraly na mne tisíceré démonské oči s tak zuřivou, úděsnou životností, hořely takovým
zlověstným žárem, že jsem marně přemáhal obraznost, aby v nich viděla něco neskutečného.
Neskutečného! Vždyť jsem už pouhým dechem nabíral do chřípí pach rozžhaveného železa!
Vězení prostoupil dusivý zápach. Každou vteřinu žhnuly temněji ty oči, zírající na má muka.
Obrysy krvavých hrůz rozlévaly stále sytější nach. Zalykal jsem se, lapal po dechu! Již jsem
prohlédl záměr svých mučitelů - těch neoblomitelných, těch nejsatanštějších ukrutníků!
Uskočil jsem před žhavým kovem doprostřed cely. Když jsem si pomyslil, jak se co nevidět
uškvařím žárem, představa studené studně mne blažila jako balzám. Vrhl jsem se k jejímu
zejícímu kraji. Ztrhaným zrakem jsem upřeně pohlédl dolů. Záře z rozpálené klenby prosvítila
její nejzazší kouty. Ale má mysl se ještě zoufalou vteřinu bránila přijmout dosah toho, na co
jsem hleděl. Nakonec si to však prodralo, proklestilo cestu do mé duše - propálilo se to do
mého zděšeného mozku. Ó kde je hlas, který to vypoví! Ó hrůzo! Ó raději všechny hrůzy
světa - jen tuto ne! S výkřikem jsem prchal od propasti - zakryl si dlaněmi tvář a hořce se
rozplakal. Žár rychle sílil. Opět jsem vzhlédl - a roztřásl se jako v záchvatu zimnice. Žalář se
proměnil podruhé - tentokrát se změnil jeho tvar. Jako prve jsem se zpočátku snažil
popochopit, co se děje. Ale dlouho mne na pochybách nenechali. Můj dvojí únik podráždil
pomstychtivost inkvizitorů a teď je tedy konec všem žertům s Králem děsu. Prostor býval
čtvercový. Teď jsem viděl, že dvě železné stěny tvoří ostrý úhel - a dvě pochopitelně tupý. S
rachotivým, sténavým lomozem se děsivá proměna dovršovala. Tvar kobky se ve chvilce
zešikmil v kosočtverec. Ale tím proměna nekončila - již jsem ani nedoufal, ba ani si nepřál,
aby skončila. Rád bych byl přitiskl rudé stěny k své hrudi jako plášť věčného míru. "Chci
smrt," říkal jsem si, "jakoukoli smrt - jen ne smrt v jámě!" Já blázen! Což mi dosud
nenapadlo, že planoucí železo mě má zahnat právě do jámy? Cožpak bych vydržel ten žár? A
kdybych i vydržel, mohl bych vzdorovat jeho tlaku? A kosočtverec se teď zužoval tak rychle,
že už jsem neměl čas uvažovat. Jeho střed a tedy i nejširší část byly právě nad rozšklebenou
prohlubní. Uskočil jsem - avšak svírající se stěny tlačily mne neodbytně dál. Mé zprahlé,
uzmítané tělo nemělo posléze už ani coul pevné půdy pod nohama. Přestal jsem bojovat, má
zmučená duše však dobojovala ještě jediným mocným, dlouhým a posledním výkřikem
zoufalství. Cítil jsem, že vrávorám na samém okraji - odvrátil jsem oči - - Ozval se zmatený
šum lidských hlasů! Ryčný jek mnoha polnic! Dunivé rachocení tisícerých hromů! Natažená
ruka zachytila moji ruku, právě když jsem v mdlobách klesal do propasti. Byla to ruka
generála Lasalla. Francouzská armáda vstoupila do Toleda. Inkvizice byla v rukou svých
nepřátel.
 
 
 
 
Zpět