E. M. Remarque

07.03.2012 20:45

 

Erich Maria Remarque
vlastním jménem Erich Paul Remark, 22. června 1898, Osnabrück – 25. září 1970, Locarno- německý spisovatel.
 
Romány
 
  • Stanice na obzoru -1928, příběh automobilového závodníka Kaie. Je to nevyrovnaný a nepokojný mladý světák, jde o vyprávění o chlapském kamarádství a rivalitě, o ženách, o těkavém neklidu, výstřelcích a povyraženích bohémské společnosti.
  • Na západní frontě klid -1929, tento román vzbudil ve světě velký zájem, jde o pokus podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům. Vypravěč Baumer odpočívá za, po návratu své jednotky z boje, za frontou a poslouchá vzpomínky na válečné zážitky jiného vojáka
  • Tři kamarádi -1938 – opět protiválečné téma
  • Jiskra života - 1951, o hrůzách 2. světové války, životě v koncentračním táboře a obtížném návratu do normálního života
  • Vítězný oblouk - 1953, opět o 2. světové válce, objevují se zde autobiografické prvky, jde o příběh z Francie těsně před vypuknutím 2. světové války
  • Čas žít, čas umírat - 1954, o německém vojákovi vracejícímu se z východní fronty domů do válkou zničeného Německa
  • Černý obelisk - 1956, období inflace v Německu po 1. světové válce
  • Stíny v ráji - 1971, vyprávění o německém emigrantovi-novináři, kterého osud zavál až do dalekého New Yorku. 
 
Nevídané Vánoční příměří roku 1914
 
Na Štědrý den, 24. prosince 1914, došlo k neuvěřitelné události, kdy se po celé délce západní fronty rozšířilo jakési neoficiální vánoční příměří. Odstartovali ho Němci v sektoru u Yper, když začali stavět vánoční stromky a zpívat koledy, načež se přidali ve svých zákopech Britové. Toto příměří mnohde došlo oficiálního uznání důstojnickým sborem, byly pohřbeni mrtví ležící na území nikoho, vojáci obou stran se navštěvovali a „hostili“ cigaretami a po celou noc byla zastavena palba (někde příměří trvalo až do půlnoci následujícího dne). V britském sektoru fronty se dokonce uskutečnilo fotbalové utkání mezi Němci a Brity na území nikoho (údajně vyhráli Britové 3:2 a zápas skončil poté, co se míč píchnul o ostnatý drát). Něco takového se už během války nikdy neopakovalo. To ukazuje změnu přístupu obou válčících stran – zatímco roku 1914 válka byla ještě „klasickou“ manévrovací válkou a obě strany věřily v brzké vítězství, postupně se stávala zákopovou válkou a bojem národů, ve kterém nebylo místo pro takovéto projevy kolegiality s vojáky nepřítele. Přístup k zákopovým bojům byl na počátku také ještě zcela jiný než v pozdějším průběhu války – obzvláště Francouzi se řídili heslem „žít a nechat žít“, kdy na jejich sektorech fronty obě nepřátelské armády pozorovaly druhou z bezpečné vzdálenosti a tím jejich činnost prakticky končila; nebylo například tak úplně neobvyklé, že se dva průzkumníci či průzkumné oddíly, Němci a Francouzi, v noci setkaly na území nikoho a sdílely úkryt před nepřízní počasí v podobě polorozpadlé chatrče. Naopak Britové (dosud disponující pouze svou profesionální armádou) se spíše snažili nepřítele udržovat v ustavičném napětí, provokovat a znepříjemňovat mu pobyt v zákopech, kterýžto přístup se s přibývající záští na obou stranách a protahující se patovou situací posléze rozšířil na celou délku fronty. Koncem roku 1914 si však ještě nikdo nedovedl představit hrůzy zákopové války, které ležely před oběma válčícími stranami.
 

Jak se zrodila nestandardní "válečná" situace?

Na Vánoce, kdy se v první linii začali mezi sebou domlouvat Britové a Němci. Na Vánoce přepadla zdeprimované vojáky slavnostní nálada a nad frontovou linií zavládlo od rána podivné ticho…

To přerušila prakticky podél celé fronty konverzace mezi „znepřátelenými“ stranami. Nejprve se vojáci osmělovali, když na sebe ze zákopů křičeli a překládali si dotazy. „Pěkné Vánoce“, začalo znít mezi „znepřátelenými“ vojáky.

Potom někdo z Němců donesl do anglických zákopů láhev vína, Angličané opětovali a donášeli puding. Jako „nemoc“ se rozšířila tato událost na více než polovinu přední linie „západní“ fronty…..

Vojáci čekali, jak se zachovají nadřízení. Ti se přidali. Došlo k tomu, že nejprve si sjednali mír během Vánočního svátku, jako možnost odklizení těl obětí válečného šílenství.

Potom se započaly nejkurióznější Vánoční oslavy lidské historie…

Znepřátelené strany přestaly válku. Hrály se fotbalové turnaje, vyměňovaly vizitky, vznikala přátelství, zpívaly se písně a Bohoslužby podle stejné Bible se prováděly společně na obou stranách fronty…

Němci měli armádu převážně z řad „odvedenců“, Britové více profesionální, přesto vojáci začali stávku, přestali válčit a družili se mezi sebou.

Tato unikátní situace trvala dva dny, než se do situace zapojil vysoký britský armádní generál, který puzen svým zeleným mozkem, hlavně ale nenávistí, infantilitou a idiotií začal vojáky honit do „práce“.

Ale nepodařilo se mu to (!), tento nenávistný, zfanatizovaný stařec docílil pouze toho, že vojáci začali střílet do vzduchu, pod různými záminkami se ještě dva další dny vyhýbali „své“ práci…

Přestali se navzájem zabíjet ve zcela iracionálních jatkách, přestali podléhat zprostředkované komunikaci, svým sadistickým velitelům a společně oslavovali Vánoce…

Po prakticky čtyřech dnech podnes nezveřejňovaného příměří zpustili pod velkým tlakem nejvyšších „špiček“ armády střelbu ostřelovači.

Vojáci, kteří se dále navštěvovali v zákopech, kam si nosili dárky a chodili povídat se pro ně stali jednoduchým terčem. Ať už to byli provokatéři pro tuto událost, nebo prostě selhaly nervy, válka se znovu „rozběhla“.

Šlo se znovu do „práce“. Shodou okolností onen fanatický britský důstojník, který měl velký podíl na opětovném vyvolání válečného šílenství hned následující rok zavedl „své“ muže do nesmyslné bitvy, kde padla řada z těch, kteří prožili tyto popisované Vánoce a během dalšího roku milion mužů!

Příští rok se na stejném místě fronty vojáci snažili otevřít podobný akt rozumnosti a lásky, vymanit se z hysterie strojvůdců války a sjednat příměří.

Aby se to nepodařilo, přišly admirality obou stran z důmyslnými opatřeními od cenzury dopisů, (do té doby nebyla, vznikla jako reakce na fotografie z této události, které si našly cestu na stránky novin), přez tresty zastřelením za podobné pokusy o porušení „pracovní“ discipliny, ale hlavně zpustily válku plynem, který způsobil takové utrpení, že přehlušilo spolu s dalšími „opatřeními“ touhu po míru.

 

 

Dopisy z války

2. světová válka


Drahý Mitchelli,

nikdo asi nedovede přesně popsat boj. Je to směs strachu, zloby, hladu, žízně, vyčerpání, samoty a
 stesku po domově. Když to shrneš do jediné reakce, pochopíš pocity vojáka v boji. Máš pocit, že jsi zanedbatelnej, bezmocnej a opuštěnej. Jako by se ta bitva odehrávala někde jinde. Rámus je stejně hroznej jako ve filmech. Křik raněných drásá nervy a mrtví se zdají být zapomenutí. Kolem sice zuří bitva, ale oni leží klidně a nehybně.

S láskou Paul

Tohle byl poslední dopis Paula Curtise. Padl příštího dne...

 

10. června 1861
Nashville

 

Drahá Ann,

bolí mě srdce, když myslím na svou kdysi šťastnou a milovanou vlast. Dívat se na dvě statečné armády, které technika a peníze vybavily smrtícími zbraněmi, a myslet na zkázu, ke které dojde, až se potkají na bojišti. Na téhle válce je ovšem nejstrašnější to, že bratr bude bojovat proti bratru a otec proti synovi. Ať už se přidám ke kterékoliv straně, určitě se střetnu s některým ze svých bratranců nebo strýců, a
 nedej Bůh, abych s nimi musel někdy bojovat. Sedmadvacátého budu u Vás ve městě, ale kdybych se opozdil, nezoufejte, protože žijeme v těžkých dobách.

Váš přítel P. Burns

 

American Experience: War Letters [online]. 12. září 2010 7:45 [cit. 2010-09-12]. Dostupný z WWW:

<http://www.pbs.org/wgbh/amex/warletters/filmmore/pt.html>.

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Přemýšlejte, co je statečnost? A co je zbabělost? Čeho se zde voják vlastně opravdu obával?

Côte-d'Or – Francie, 1. světová válka


Starej kamaráde,
už jsem ti dlouho nepsal, ale strejček Tom mi dává moc práce. Bylo to zrovna tady, kde jsem zapích svýho prvního Němce bodákem. Prodírali jsme se hustým porostem a najednou proti mně vyskočil velkej Němčour. Bylo to poprvé, co jsem se dostal do boje muže proti muži. Odrazil jsem jeho úder a propích mu hrdlo. Padnul jako podťatej a nevydal ani hlásku. Asi se mě zeptáš, jestli jsem měl nahnáno. Ale já se chlubit nebudu a nebudu tvrdit – ani nápad – a podobně. Samozřejmě, že jsem měl strach, a ty, a
 kdokoli jinej, byste se báli stejně. Nejvíc jsem se bál, aby mě nepřepad pocit zbabělosti. Když se někdo zachová zbaběle, ostatní s ním nechtějí mít nic společného. A toho jsem se bál ze všeho nejvíc.

Tvůj starej kámoš a průšvihovej společník  Dickwitch

 

American Experience: War Letters [online]. 12. září 2010 7:45 [cit. 2010-09-12]. Dostupný z WWW:

<http://www.pbs.org/wgbh/amex/warletters/filmmore/pt.html>.

 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

18. června 1918


Nejdražší holčičko,

dnes jsme byli vystaveni různým druhům bojových plynů. Někdy v maskách, někdy bez nich. Pořád se nemohu zbavit toho zápachu, mám ho všude. Je to hrozná zbraň, miláčku. Smrt je strašná a přichází pomalu. Jediný druh, který zabíjí rychle, je chlorin. Ale nedávám přednost žádnému z nich. Dnes jsem se nechal vyfotografovat pro identifikační knížku, kterou musí každý důstojník nosit u sebe. Domnívám se, že tuhle knížku odejmou každému padlému důstojníkovi a pošlou ji na ministerstvo války. Nebezpečí však nehrozí. Brzy budu doma, válka přece nemůže trvat věčně.

S láskou, má drahá ženuško, Ed

 

American Experience: War Letters [online]. 12. září 2010 7:45 [cit. 2010-09-12]. Dostupný z WWW:

<http://www.pbs.org/wgbh/amex/warletters/filmmore/pt.html>.

 

 

Drahá maminko,

11. listopad 1918 si budu navždy pamatovat. Ve 4 hodiny ráno jsme se začali přesunovat. V 9:30 zahájili Němci ohromnou palbu. Všechno bylo vzhůru nohama. V 10:45 přišel rozkaz zastavit palbu. Šeptanda rozšířila zprávu, že už je všemu konec. A já jsem určitě nebyl sám, kdo se modlil, aby to byla pravda. A v 11 hodin se rozhostilo úplné ticho. Byl to absolutně nejšťastnější okamžik v mém životě. Po zbytek našeho dne navštěvovaly naše linie skupinky usměvavých Němců, přinášejících tabák a víno. Za soumraku začaly další oslavy. Kam až oko dohlédlo, podél celé frontové linie, zaplály táborové ohně. To nebylo vidět už řadu let. Bylo to velkolepé a já jsem usnul vedle plápolajícího ohně. Drahá maminko, brzy se vrátím domů a všichni zase budeme šťastni
a hlavně pohromadě

Lloyd

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

23. listopadu 1943
Fort Benning, Georgia


Drahá Lousio,
po n-té Ti děkuji za balíček. Už mi, prosím, neposílej žádné prádlo, ponožky a sladkosti. Živočišné uhlí bylo absolutně zbytečné. Břicho už mě nebolí a nečekám, že by se to vrátilo. Tenhle týden nás učí, jak zabíjet. Teď asi zavřeš oči a zachvěješ se. Nelíbí se mi to, ale dobře vím, že je to pro naše dobro. Nejvíc namáhavá jsou bodáková cvičení. Když provádíme výpad, musíme u toho ječet, dělat ksichty 
a nenávidět toho druhého. Učí nás, jak vytáhnout bodák, protože ocel se lepí k teplému lidskému masu. Učí nás, jak vědecky zabít prudkým přišlápnutím. Je to nedocenitelná zkušenost pro případ, že mě někdo napadne. Jen tak mimochodem, všechno děláme v poklusu. Důvěrně Vám mohu sdělit, že jsem z toho všeho pořádně unavený.

Zdraví Vás Mort

 

American Experience: War Letters [online]. 12. září 2010 7:45 [cit. 2010-09-12]. Dostupný z WWW:

<http://www.pbs.org/wgbh/amex/warletters/filmmore/pt.html>.

 

 

 

17. prosince 1941 – dopis po napadení v Pearl Harbouru:

Před týdnem jsme tu měli takovou malou výtržnost a byl z toho pak průšvih. Netušil jsem, co se děje, dokud jsem cestou do nemocnice nesešel dolů z kopce. Teprve potom jsem uviděl kouř a požár. Čekal jsem, že to ráno uvidím Boha. Na operační sál už přiváželi první raněné. Vypadalo to tam jako v pekle. Ti chudáci byli celí popálení. Dali jsme jim spoustu morfinu a poslali je na oddělení, kde umřeli. Nesmíš mě citovat, protože tohle je skutečně tajné. Zbyly nám jen tři bojeschopné bitevní lodě. Ztratili jsme přes dvě stovky letadel. A jestli si myslíš, že ty šikmooké opice tu neodvedly pořádný kus práce, tak se pleteš.

Všem vám přeji veselé Vánoce a šťastný nový rok…

A nezapomeňte na Pearl Barbor.
Paul

 

 

Zpět