Fulghum - Pan Washington

26.04.2012 08:09

 

PAN WASHINGTON
byl trávníkový maniak. Jeho zahrada a moje zahrada spolu prapodivně ladily. Každým rokem se ho zmocňovalo jakési herbicidní šílenství. Začal si v garáži pohrávat se svým postřikovačem a míchat v nádobách nechutné jedy. Obvykle to skončilo nepříjemností. 
Samozřejmě, že jsem ho jednoho rána nachytal na své zahrádce, jak stříká pampelišky. „Já myslel, že vám to nebude vadit,“ říká zdvořile. 
„Vadit, vadit! – právě jste mi zabil kytičky,“ odpovídám s pohrdavou odměřeností. 
„Kytičky?“ přechází do protiútoku. „To je plevel!“ Ukazuje na moje pampelišky s výrazem nejhlubšího opovržení. 
„Plevel,“ říkám já, „je to, co roste tam, kde to lidi nechtějí. Jinými slovy,“ pokračuju, „záleží na tom, jak se na to kdo dívá. A pokud jde o mě, pampelišky nejsou plevel – jsou to květiny!“ 
„Kecy,“ říká on a uhání domů, aby se nenechal ještě víc unést. 
Já mám náhodou pampelišky moc rád. Každé jaro mi zahradu pokryjí něžnými žlutými květy a já nemusím hnout prstem. Dělají si svoje a já si taky dělám svoje. Z mladých listů vyrábím pikantní salát. Normálnímu bílému vínu dodají květy jemnou příchuť a příjemný odstín. Opražte kořen pampelišky, rozemelte jej a povařte a máte výbornou kávu. Z mlaďounkých výhonků se dá udělat osvěžující čaj. Sušené staré listy mají vysoký obsah železa, vitamínu A a C a je to výborné projímadlo. Pampelišky jsou oblíbené u včel a výsledkem je prvotřídní med. 
Pampelišky už tu rostou nějakých třicet miliónů let; jsou to fosilie. Jejich nejbližšími příbuznými jsou hlávkový salát a čekanka. Jsou řazeny mezi vytrvalé byliny rodu Taraxacum čeledi Asteraceae. Anglické jméno dandelion pochází z francouzského dent de lion, lví zub. Vyskytují se v celé Evropě, Asii a Severní Americe; všude pronikly vlastními silami. Jsou odolné proti chorobám, hmyzu, horku, zimě, větru, dešti a lidem. 
Kdyby byly pampelišky vzácné a choulostivé, lidi by se mohli přetrhnout a platili by 14 dolarů 95 centů za jednu rostlinku, piplali by se s nimi ve sklenících, zakládali by pampeliškové spolky a tak dál. Jenže jsou všude a nepotřebují nás a jaksi si dělají, co se jim zachce. A tak jim říkáme „plevel“ a vraždíme je na potkání. 
 
A já tvrdím, že jsou to květiny, od Boha, a k tomu ještě moc pěkné. A já si považuju, že je mám na zahradě – tam, kde je mít chci. A to ještě – kromě toho všeho, co je na nich báječné – mají jedno kouzlo. Když se z květu stanou semínka, můžete je sfouknout ze stonku, a když fouknete šikovně a všechny ty malé vrtulníčky odletí, splní se vám přání. Kouzlo. Nebo když jste zamilovaní, dá se z nich udělat krásný věneček do vlasů vaší dívky. 
 
Vyzývám svého souseda, aby mi na své zahrádce ukázal něco, co se pampeliškám vyrovná. 
 
A jestli vám to ještě nestačí, uvažte že: Pampelišky jsou zadarmo. Nikdo vám nikdy nevynadá, když je utrhnete. Můžete si jich natrhat, kolik chcete. To je teda plevel!

 

Zpět