Jan Neruda

14.02.2012 21:15

Jan Vilímek - Jan Neruda.jpgSoubor:Jan Neruda.jpg

 

Anna Holinová

Hřbitovní kvítí

/1858/ - básnická sbírka, ve které Neruda ironizuje vše svaté, jako lásku, poezii, rozum a soucit. O smrti zda píše jako o proměně, která neznamená absolutní konec. Kritika tuto sbírku zavrhla a nenašla si ani své čtenáře. Neruda tím přišel o zbytky sebevědomí a o naději na trvalejší existenci. 

 

Na pahorku leží pole chudé

    Na pahorku leží pole chudé -
ostrov v časů proudu - málo znáno,
jako skříně skvostné na poklady
čtyrmi bílými zdmi obehnáno.
    Vrata jako zámek zrezavělý,
povrch zbořené a zpustlé sady -
nesáhne zde ovšem žádná drzá
ruka uložené na poklady.
    Noha spěla má k těm chudým rovům
poutcova jak k hrobu spasitele,
bych zřel místo, čtvrtá zim kde stlala
sabatový šat svůj na přítele.

Zelená se tráva po hřbitově

    Zelená se tráva po hřbitově.
Snad jí nasilo zde ptactvo zpěvné?
Naděje spíš že to pohrobené
zase vzešly, by snad bylo zjevné.
    Červená se kvítí po hřbitově.
Snad ho sázela zde lidská ruka?
Ba spíš myslím, že to pohrobená
láska jest i její drahá muka.
    Však i zažloutlé zde bejlí hnusné
porodila v bolu země pustá,-
aj ta podoba zlých vášní jistě,
ta z tvých prsou, bratře, nevyrůstá.

Povídky malostranské

/1878/ - třináct povídek z Malé Strany. 

http://www.rozhlas.cz/ctenarskydenik/dila/_zprava/malostranske-povidky--485979

Přivedla žebráka na mizinu

Žebrák Vojtíšek je na Malé Straně velmi oblíbený, od každého dostane nějakou almužnu. Vždy chodí čistě oblékaný a nikdy nežebrá před kostelem a nikdy v neděli. Vypočítavá baba Miliónová ho jednou žádá, zda by nemohli žít spolu. Vojtíšek odmítne. Pak se po Malé Straně rozkřikne, že má pan Vojtíšek za vodou (na Františku) dva domy a dvě dcery – slečny. Malostranští se proto namíchnou, že u nich žebrák dostává almužny a přitom je bohatý. Už mu nic nedají – jen stará dobrá Bavorová, ale Vojtíšek odmítá. Už po malostranských ničeho nežádá, ta lež ho mrzí. V zimě pana Vojtíška najdou zmrzlého na Oujezdě vedle kanonýrských kasáren (na úpatí Petřína).

 

Písně kosmické:

Písně kosmické /1878/ - básnická kniha opěvující vesmír . Básník při pohledu na hvězdy nezapomíná na své pozemské bližní. Pohyby vesmírných těles mu připomínají osudy lidí. V těchto básních Neruda polidšťuje vesmír / Slunce je matička, Měsíc mládenec, Země panenka atd./ Neruda se domnívá, že nebeská tělesa ve vesmíru vzájemně bojují o existenci, to přirovnává ke vztahům mezi národy. 

http://texty.citanka.cz/neruda/pk1-1.html

 

Radůza zhudebnila část Nerudových písní kosmických:

 

Děj Země je krátce jen vyprávěn,
jak píseň se krátce skládá:
vylétla jiskřička z plamenu,
a zčernalá zpět zas padá.

A v jediném světem tom mihnutí,
v tom kratičkém jiskry plání
všecken si vyžije lidstvo boj,
ba všechno i milování.

Tak krátká to, kratičká písnička,
a může být ještě kratší,
veliký lidské je lásky bol
a několik slov naň stačí.

Snad stačila sloka by jediná,
snad jediné slůvko pouze,
do písně se to tak krátce dá -
a žije se to tak dlouze.

 

Knihy veršů/Matičce

Proto mně draha tak
milá má matička,
že je tak malička,
že je tak chudička.

A kdyby byla snad
chudší než oblázek,
přede bych ji v srdci svém
choval co obrázek.

A kdyby byla snad
svázána v uzlíčku,
předc bych ji miloval
tu drahou matičku.

- - -

Ze všeho jediná
zbyla's mně, matičko,
vychladlé zemi jak
podzimní sluníčko.

Podzimní sluníčko
neslní, nepálí,
předce se zatřesem,
když se nám zakalí.

Zpět