Kouzelníkův testament

10.03.2000 23:00

 

 

 

            Kouzelníkův testament

 

            Přihodilo se to docela znenadání. V té jeskyni žádný drak být neměl. Ale byl tam. A teď tam byl také princ. Princ se myslím lekl víc. Ale i kdyby se drak lekl jen maličko, docela by to stačilo. Měl totiž - narozdíl od prince - šest hlav a tím i šest leknutí. A kromě šesti leknutí také šest tlam, každičkou pěkně zubatou, velkou tak akorát, že by prince při polykání ani moc nepomačkal.

            Slyšel jsem prince zaječet (ukázkové tříčárkové cé), slyšel jsem draka zafunět, a pak už se jen celý kopec otřásal dračím probouzením.

            A jak říkám, tehdy se to právě přihodilo a já dodnes nevím vlastně jak. Můj svěřenec a beznadějný učedník Andalurský princ Ravata měl být v následujících chvílích sežrán a já - věhlasný mág, čaroděj a kouzelník - jsem měl přijít k pěkné ostudě.

            Ano, přiznávám se, že jsem myslel spíš na potupu, která stihne kouzelníka, který si nechá sežrat žáka přímo před nosem, než na prince samotného. Ravata z Andalury mi totiž k srdci nijak nepřirostl. Jako čarodějnický učeň byl zcela beznadějný - vzal jsem ho jen pro dobré očko u jednoho z mocných východomořských rodů - a brzy se ukázalo, že je tupý tak nějak všeobecně. V té chvíli to však bylo moje i jeho štěstí.

            Stál jsem v tu chvíli u řeky obtékající lesnatý kopec (u všech skřetů, tak ideální místo pro dračí doupě a já se nechal ukolébat, musel jsem být ještě obluzený z... , ale o tom později), napájel jsme koně a myslel na..., když se ozval ten příšerný jekot a kopec se poprvé zatřásl. Zapracovaly instinkty. Mávnutím elaty - mágické myšlenky - jsem našel prince a druhým přečetl jeho mysl. Byla jednoduchá, a proto otevřená a vždy lehce čitelná. Z nejasných a strachem roztřesených obrysů v princově hlavě jsem okamžitě poznal modravě planoucí ohnivé pochodně dechu drunského smoka - jednoho z nejchytřejších a nejnebezpečnějších draků vůbec (což mě možná malinko omlouvá, že jsem nebyl ve střehu - smoci jsou krom jiného vynikající mistři ve skrývání a zametání stop). Na teleportaci nebyl čas a já byl navíc vysílený ze... Ze stejného důvodu jsem nemohl použít ani jiné dálkové kouzlo. Vypadalo to zle. Pokusil jsem se prince vyburcovat, aby se sám pokusil použít něco z toho, co jsem jej učil. Byl ale dočista strnulý, v hlavě mu jen hučela meluzína a třáslo se tam obrovské klubko strachu. Vztekle jsem máchnul elatou, a to klubko jsem jediným úderem smetl. A...

            A jsme u jádra věci, u historického okamžiku, který změnil dějiny mágů, draků i lidí. Z náhle inspirace či temného vnuknutí učinil jsem tehdy já, Korlan Velkomocný, kouzelník a mág všech pěti Pobřežních klanů, něco, co nikdo přede mnou neučinil, co však mnozí po mně činili od té doby zas a znovu. Tím prudkým rozzlobeným švihnutím jsem vymetl z princovy hlavy nejen strach, já z ní vymetl všechno, i prince. A ihned jsem cítil jak se princovo tělo bezvládně kácí k zemi. Zachytil jsem jej stejně instinktivně, v kratinkém okamžiku jsem zformuloval dvojité čtecí kouzlo a bezmyšlenkovitě jsem se jím vsáknul do princova těla a postavil jsem se zpátky na nohy. Ne prince, sebe. Drak už otáčel všech svých šest hlav, ale teď před ním stál nikoli nezvedený učedník, ale sám mistr...

            Asi vás zajímá, jak to dopadlo. Inu, jak - dobře to dopadlo. Nebyl to žádný slavný souboj. Draci už v těch dobách byli, co se techniky boje týče, značně pozadu. Hrdí na svůj prastarý původ se stejně hrdě drželi stejně prastarých způsobů. Plivání ohně, řev, zuby, drápy. Hrubá síla. Však také byli v té době na pokraji vyhynutí. Patřilo k obecné prestiži každého kouzelnického klanu mít vycpaného draka jako fontánu na nádvoří a v audienčních síních řádů byly z dračích materiálů podlahy i stropy i všechno mezi nimi. Jít na draka tehdy nemělo daleko k obyčejné štvanici na vysokou. A že se dalo na draka jít s čímkoli, i s tím, co už nebylo k ničemu, je zřejmé z onoho známého „je to na draka“, které z té doby zůstalo dodnes. Draci to zkrátka prohrávali na celé čáře a prohrál to i ten z lesa Wardeku. Rozmetal jsem mu jeho dračí auru a nechal jsem jeho sílu vsáknout do okolních skal. Velice zlé kouzlo. Jen si musíte dávat pozor, abyste nenarazili na někoho, kdo má auru silnější než vy, jak se to stalo právě tu noc před tím mě.

            

Zpět