Literatura 2. pol. 19. stol.

01.09.2011 22:45

 

I. etapa: Rozvoj demokratické literatury (60. – 70. léta)

 

V pol. 50. let byl nár. i kulturní život ochromen. Každý svobodomyslný projev byl stíhán policií. České lit. vycházelo málo a co se objevovalo v jediném beletristickém listu, Mikovcově Lumíru, jevilo známky opatrnosti a prostřednosti. Radikálové (J. V. Frič, K. Sabina, E. Arnold) byli umlčeni nebo ve vězení. Liberálové, pokud se nechtěli ztotožnit s režimem, byli odsunuti stranou (F. Palacký). Na scéně tak zůstali jenom konzervativci, většinou druhořadí autoři J. E. VocelJ. Malý psali do Časopisu českého muzea a hlásali loajalitu Vídni.

Po vydání říjnového diplomu na podzim 1860 byla obnovena konstituce; politický a kulturní život se rozvinul v plné šíři. Byl založen pěvecký spolek Hlahol (1861) a tělocvičné sdružení Sokol (1862). Č. buržoazie se chopila vedení politického boje. Její státoprávní program sledoval hl. obnovení samosprávy a hist. práv a proti centralizaci prosazoval federalizaci Rakouska. Hlavní zásady koncepce vycházely z názorů Palackého (1798 – 1876). Své politické pojetí zveřejňoval v časopise Národ (63 a 64) a v knize Idea státu rakouského (1865).

Vlastní řízení nár. politiky držel v rukou František Ladislav Rieger (1818 – 1903). Čím dál víc se však v polit. machinacích zaplétal s s vysokými církevními kruhy a stavěl svou politiku na spolupráci se šlechtou, čímž postupně ztrácel sympatie. Proti Palackého a Riegrovu staročeskému programu se zvedal nesouhlas a formoval se tzv. mladočeský liberální směr, opírající se o průmyslovou buržoazii. Dovolával se základních občanských práv a svobod, bojoval proti výsadám aristokracie a církve. Uvnitř společnosti se uskutečňovalo ostřejší rozlišení protichůdných zájmů, čehož odrazem byl rozvoj demokrat. tendencí, usilujících o politické osvobození a zrovnoprávnění lidu. Samotná skupina radikálů však už v 60. letech byla rozbita. Karel Sabina žil v nuzných podmínkách bez zaměstnání a zlomen se nakonec 1859 dal do služeb policie. Emanuel Arnold byl 1858 znovu internován a poslán do Korutan. Karel Sladkovský se začlenil mezi mladočechy. Jediný Josef Václav Frič zůstal přívržencem rozbití Rakouska, žil ovšem v emigraci. Tak rozvíjející se demokratické hnutí nemělo ani politické vedení.

Demokratické ideje inspirovaly především mladou básnickou generaci, vstupující do veřejného života na konci 50. let, nadšenou myšlenkami r. 1848. Stávalo se pravidlem, že spisovatelé vstupovali do redakcí polit. listů, většinou mladočeských.

Noviny, časopisy a kulturní instituce

První snahou bylo založit noviny v opozičním duchu vůči vládním Pražským novinám. Někteří politici a spisovatelé (Rieger, Barák, Neruda) dočasně přispívali do liberálních německých časopisů (např. Prager Morgenpost, Tagesbote aus Böhmen), protože měly jistou volnost slova.

  • První koncesi k vydávání polit. novin získal pražský advokát Alois Krása. Do redakce jeho Času (1860–63) vstoupila většina pokrokových č. žurnalistů (Sladkovský, Neruda, Chocholoušek, Vávra aj.).

  • Když se Krása postavil za Schmerlingovu ústavu zrazující původní vládní sliby, přestoupila téměř celá redakce do nového listu Hlas (1862–65), aby v něm prosazovala federalistickou koncepci.

  • Hlavním č. polit. orgánem se mezitím staly Národní listy, zal. 1861 a ovlivňované konzervativci Palackým a Riegrem. Rovněž sledovaly federalistické cíle. Za redaktora byl vybrán mladý advokát Julius Grégr (1831–96), za jehož vedení se noviny proměňovaly v orgán mladočechů a oprošťovaly od konzervativních tendencí. 1865 se sloučily s Hlasem. Národní listy se staly bojovně polemickým mluvčím zájmů č. buržoazie. Podíleli se na nich také Eduard Grégr (1827–1907) a oblíbený řečník a novinář Karel Sladkovský (1823– 1880). Redaktory a pravidelnými přispěvateli se stali Vítězslav Hálek, Jan Neruda a později Jakub Arbes.

  • Konzervativnímu směru postupně složily německý deník Politik, český NárodNárodní pokrok, později jako Pokrok. (Vliv J. S. Skrejšovského [1831–83])

  • Do polit. a kultur. dění zasahovaly časopisy humoristické. Nejoblíbenější byly Humoristické listy (od 1858) vydávané J. R. Vilímkem.

  • Bedřichem Moserem byly řízeny Brejle (1861–1863) a Šotek (1863 – 1864).

Pražští studenti se scházeli v Akademickém čtenářském spolku (zal. 1849), na sobotních besedách organizovaných koncem 50. let J. Barákem, v kavárnách nebo soukromých bytech. Byla založena Umělecká beseda (1863), sdružující všechny soudobé spisovatele. Měla spojovat spisovatele, hudebníky a výtvarníky a na společných schůzích vyjasňovat úkoly nár. umění. Hlavně za Hálkova řízení se stala prospěšnou institucí. V 60. letech bylo také otevřeno Prozatímní divadlo.

Nové postavení literatury v českém životě

Zásadní změnu postavení lit. ve společnosti si poprvé uvědomil Sabina, když psal svou úvahu Demokratická literatura (1848). Podle ní měla lit. sloužit především zápasu za osvobození lidu a usilovat o pochopení jeho skutečných zájmů a potřeb. Nejvyšší mírou už neměl být národ, ale společný zájem celého lidstva.

Do popředí vystupuje poznávací funkce literatury. Zejména próza se nemá vyhýbat žádným vážným problémům, poukazem k nim má řešit hist. otázky lidstva. Stále častěji se objevuje pocit zklamání soudobým stavem společnosti.

Almanach Máj (1858)

V pol. 50. let vzbuzovala pozornost jen Kytice (1853) a prózy Němcové. Tyl a Havlíček zemřeli, Nebeský a Mikovec se stáhli do ústraní. V popředí zůstali druhořadí autoři (Vocel, Malý), zaujímající stanovisko ustrašené loajality a pasivního vyčkávaní.

Studenti věřili, že působením světy a šířením vznešených společenských idejí lze život učinit lepším; to je vedlo ke spisovatelství a žurnalistice. Prvním skutkem mladé skupiny vedení J. V. Fričem byl almanach Lada-Nióla (1855), do něhož přispěli V. Č. Bendl Stránický, J. Kolář, A. Štrauch, Anna Sázavská, B. Janda a J. E. Sojka. V příspěvcích převládala nálada chaotického romantického snění, a tak umělecký význam almanachu nebyl velký.

Almanach Perly české (1855) byl proti tomu vystoupením, které mělo dosvědčit loajalitu č. vlastenců. Dalším jejich počinem byly příspěvky do vídeňského sborníku
Viribus unitis (1858).

Po roztříštění Fričovy skupiny se iniciativy chopila „májová škola“, generace mladé inteligence seskupená kolem Nerudy a Hálka, v almanachu Máj a časopisech jimi řízených. Byl jí příznačný nesouhlas se soudobou skutečností, nebojácnost vystoupit s kritikou konzervativní společnosti a touha bojovat literaturou o ideály nár. a lidské svobody. Hlásila se zejména k Máchovi, ve tvorbě Němcové a Erbena, obdivovala obraz nár. života a básnické vyjádření zákl. vlastností českého člověka z lidu. Své první verše otiskovali májovci v Mikovcově Lumíru. Poprvé v něm vstupovali na veřejnost Neruda, Hálek, Pfleger, Barák, Janda, Mayer. Brzy se ale snažili osamostatnit a založit vl. časopis.

1858 shromáždili z podnětu Nerudy a Hálka své práce a vydali almanach Máj. Krom iniciátorů přispěli A. Heyduk, R. Mayer, B. Janda, K. Světlá, S. Podlipská, redaktor almanachu J. Barák a ze starších J. V. Frič, jeho manželka Anna Sázavská, K. Sabina, Jan Palacký, K. J. Erben a B. Němcová. Z almanachu byl cítit odbojný tón, zklamání způsobené ztrátou iluzí a snaha pravdivě ukázat disonance života. To vyvolalo v české veřejnosti bouři.

1859, 18601862 vyšly ještě tři ročníky almanachu za redakce V. Hálka.

  • Velký význam pro tvorbu májovců měly nové časopisy, nejprve Nerudou redigované Obrazy života (1859–60), v nichž mohli tisknout své básně, úvahy, prózu a referáty; překonaly pestrostí a původností Lumír.

  • Z obrázkového týdeníku Rodinná kronika (1863–64) chtěl Neruda vytvořit základ k velkému ilustrovanému časopisu, který by se četl v kulturních č. rodinách.

  • Hálek po Mikovcově smrti krátce řídil Lumír (1863), ale brzy ho přeměnil v ilustrovanou Zlatou Prahu (1864–65), časopis podobný Rodinné kronice. Májovci ovládli v polovině 60. let celou č. literaturu.

Demokratická ideovost a světovost tvorby májovců

Cílevědomě si vytvářeli program lit. činnosti. Karel Sabina první vyslovil představu demokratické literatury: úvahy v článcích Literární obrazy (59),
Slovo o románu (58), Novelistika a romanopisectví české doby novější (1864).

Hálek se v článku Básnictví české v poměru k básnictví vůbec (1859) postavil proti každému omezování literatury.

Nejsoustavněji se formování principů nové lit. věnoval Jan Neruda:
články
Nyní (59), Škodlivé směry (59), Ze vzduchu (60),
První a poslední slovo panu J. Malému (59), Smíření (59).

Východiskem programu byla snaha vyjádřit ideály národní a lidské svobody, chápání problematiku a úkoly českého národně osvobozovacího západu v širším evropském kontextu.

Rozpor mezi ideálem a skutečností, marný boj za osobní nezávislost, potřeba distancovat se od vládnoucích společenských vztahů. Hrdinou není ani buditel ani rozervanec, ale člověk, který chápal myšlenku všelidské svobody, zajímal se o otázky politické i sociální.

Na přelomu 50. a 60. let probíhala právě střetnutí v otázce poměru inspirace „všelidské“ a „národní“. Proti májovcům argumentoval Jakub Malý, že jejich tvorba není původní, že otrocky přenáší z cizích děl myšlenky v českých poměrech cizí, že hřeší kosmopolitismem. Májovci oponovali tvrzením, že společenský pokrok se děje vyměňováním demokratických myšlenek. V popředí zájmu stály básníci Heine, Hugo, Lenau (humanistické a demokratické ideály).

Snahy vyjádřit aktuální ideje a zobrazit soudobý život

Májovci se snažili (1) opěvovat zvolené ideály lyrickým zpěvem; vznikaly četné verše o svobodě, nadšení, naději a volnosti. Ze stejného záměru vycházela snaha ztělesnit tyto ideály v hrdinské postavě bojující za jejich uskutečnění. (Bylo ale nebezpečí mlhavosti.)

Jestliže se však vycházelo od (2) konfrontace ideálu a skutečnosti, srovnání často ústilo v básně romantického světobolu. Hlavně Hálkovy vesnické povídky, ale i ještědská próza Světlé vyrůstá z této konfrontace.

Možnost (3) zachytit věrný obraz soudobého života se stala druhým ohniskem bojů s Jakubem Malým, který žádal, aby se v poezii skutečnost podrobovala idejím. Hálek v článku Básnictví české v poměru k básnictví vůbec vyslovil právo psát o všem, co se člověka týká a co ho zajímá. Neruda zdůrazňoval potřebu poznávat život, zobrazovat všechny jeho stránky a kriticky je posuzovat (otázka pravdivosti).

Důležité místo i nadále zaujímala vesnická tematika, ale mnohem více než dosud se předmětem literatur staly i postavy a scény z pražského lid. prostředí.

Změněný vztah literatury k folklóru

Ani po r 1848 neutuchal zájem o lidové písně. V definitivním vydání vyšly
Moravské národní písně (1853–60) sebrané Františkem Sušilem.

Erben vydal Prostonárodní české písně a říkadla (1864). Májovci ale nemohli do své poezie přesazovat hotové folklorní prvky, naopak odmítali užívání ustálených metafor a deminutiv, jež mělo básním dát zdání národního charakteru. Chtěli využívat nejrozmanitějších podnětů folklorní poezie, aby dokázali působivěji vyjadřovat vlastní umělecké záměry. Folklorní tvorba se stávala pozadím umělé lit. Podobnost lidové poezii se přestává počítat za hl. rys národního charakteru literatury.

Literatura v období vrcholícícho státoprávního boje

V pol. 60. let nastávalo v lit. uklidnění a spojení májovců se uvolňovalo; Neruda, HálekSvětlá pokračovali samostatně po vlastních cestách, Mayer předčasně zemřel, Barák přestal psát poezii a Heyduk žijící v Písku ztrácel kontakt s kulturním děním. Ani kampaň proti májovcům v čas. Národ (63–64) nevzbudila zájem. Nové oživení nastalo v souvislosti s politickým děním, když se po prusko-rakouské válce (1866) a zavedení rakousko-uherského dualismu (1867) stupňovala v Čechách politická perzekuce. Na politickém dění se projevila účast lidových vrstev. Tzv. „tábory“ – akce v různých krajích. Velkolepou demonstrací za č. nár. a kulturní samostatnost bylo položení zákl. kamene k Národnímu divadlu (1868).

Začal vycházet časopis Dělník (1867–68), konzervativně řízený F. L. Chlebodárem, a po několika dalších pokusech Dělnické listy (1872–76), jejichž první redaktor Josef Barák je vedl po linii mladočeské politiky (oposiční proud: J. B. Pecka)

Aktuálnosti nabývala i otázka náboženství a církve. 1866 přicházejí opět jezuité a v katolických časopisech (Časopis katolického duchovenstva) následuje výpad za výpadem. 1870 přijímá vatikánský koncil jako dogma tezi o neomylnosti papeže. Nejbojovnějším proticírkevním orgánem mladočeské žurnalistiky byl časopis
Svoboda (1867–73) řízený Josefem Barákem, ale články a fejetony se objevovaly i v Národních listech.

V nových časopisech se májovci setkávali se začínajícími spisovateli. V obnoveném Lumíru (1865–66) se S. Čechem, J. V. Sládkem, J. Gollem a E. Krásnohorskou.

Největší význam měl časopis Květy, 1865 založený NerudouHálkem1867 až 1872 vedený Hálkem samotným. Vycházela zde básnická i prozaická díla Hálkova i Nerudova, romány Světlé i první příspěvky mladé generace.

Neruda s Hálkem se pokusili řídit společně znovu Lumír (obnoven 1873), ale ten brzy přešel do rukou mladých spisovatelů a stal se hlavním působištěm básníků kolem Čecha, Sládka a později Vrchlického.

Světozor (1867), vydávaný J. Skrejšovským, byl založen jako list staročechů proti mladočeské orientaci Květů. Stal se oblíbeným velkým listem měšťanských rodin.

Almanach Ruch (1868)

Mladá generace, začínající v časopisech řízených májovci, toužila po samostatném literárním vystoupení. Na 20 básníků odevzdalo své verše a jeden z nich, Josef Václav Sládek, sestavil z nich almanach Ruch, vydaný k upomínce založení Národního divadla. Na rozdíl od Máje nesdružovaly básníky shodné myšlenkové a umělecké cíle, ale hl. napjatá atmosféra 1868. Almanach obsahoval různorodé verše, lyriku i epiku hlásící se ke vzorům lid. poezie, žánrové obrázky a verše napodobující Nerudu, Hálka, Erbena. Nejpůvodněji se ozývala časová lyrika vlastenecká a politická. Vlastenectví ruchovců se vyznačovalo citem pro hist. tradici a návratem myšlenky slovanské solidarity. Vznikal zvláštní rétorický verš, plný otázek a zvolání, vracející s ke složitější syntaktické a strofické stavbě (vznosná básnická slova).

Když odplynula atmosféra, jež je činila básníky, stali se ruchovci povětšinou epigony. Pouze J. V. SládekSvatopluk Čech šli od 70. let v předních řadách č. poezie. Ostatní měli význam mnohem menší, z celé dvacítky vystupují jen tři: Jaroslav Martinec (vl. jm. Josef Martin), Ladislav QuisFrantišek Šimeček (tragicky laděné verše inspirované sociál. problémy). Ruchovci nevytvořili skupinu, ale pouze generační vrstvu.

Ruch měl ohlas, a tak r. 1869 vychází Almanach českého studenstva

Zpět