Literatura národního obrození

01.09.2011 22:46

 

Literatura národního obrození (sepsal Jan Křivan, srpen 2002)

 

čtyři období:
 

I. 70. léta–1805: abs. reformy a vznik nár. hnutí
základy obrozenské literatury, upevňovala se jazyková i prosodická stránka literárního projevu, kontakt s tradicí, lidové čtení

klasicistické postupy adaptované pro potřeby české literatury

II. 1805–30: nap. války a období po vídeňském kongresu
vyšší cíle: snaha prokázat, že český jazyk (nejvýzn. znak národa) je schopen se vyrovnat jaz. vyspělých literatur; obrozenská ideologie: nové zhodnocení kultury, národní tvořivosti

preromantické, sentimentální

III. 1830–48
sblížení literatury se životem, zobrazení českého národního života, pokusy zaktivisovat satiricky zahrocenou kritiku(?), subjektivní situace člověka

sentimentální, romantický postup (jedinec×společnost, touha×skutečnost)

IV. léta padesátá
demokratický program v literatuře; smysl pro sociální rozpory, sklon k satiře

realistické methody (satira – přístup k společenské a politické situaci)

 

Různé metody měly v různém čase různý dosah (i protikladné), např. preromant. (desátá a dvacátá léta) – přibývaly v něm prvky sentimentální.

Vznik národní vědy a národní literatury (krásná literatury na t. území významná oproti krásné)
 

vznik nár. vědy, institucí, časopisů

z literárních druhů – zvl. důležitost: poesie – má umělecky emocionální sílu i tehdy,
když je naivní, omezena

obr. literatura má morální hodnotu, výchovnou působivost

Literární věda: Vlček, Jakubec, Hanuš, Máchala

 

 

I. etapa: Základy obrozenské literatury

 

hist. pod.: vznik manufaktur (od poloviny 17. stol. na statcích, v 18. ve městech),

1775 – patent (nikdo nesmí pracovat pro podnikatele proti své vůli), do t.č. selská povstání o odstranění nevolnictví; v Čechách pokles měst v době po BH, měšť. na straně šlechty, Franc. revoluce (1789) nenalezla moc ohlasu; nejvýzn. byl sedlák z Milčic F. J. Vavák; reformy absolutního státu.

Marie Terezie (1740–80)

Josef II. (1780–90) cesta ke změnám ve společnosti:

1781 – zrušení nevolnictví

1789 – reforma vedoucí ke zrušení povinné roboty nebyla uskutečněna

Leopold II. (1790–92), poč. vlády František I. (1792–1835) – reformy umírňovány

 

Osvícenství u nás

intelektuálové – podpora reforem

emancipace filosofického myšlení, nový – světský charakter

1773 – zrušil papež jezuitský řád

1781toleranční patent povolil evangelické vyznání augšp. i helvétského, Josef II. zřizoval generální semináře; uvolnění duchovní censury

zesvětšťení literární thematiky

člověk – přirozená práva a rozumové schopnosti: vlna osvícenského myšlení

Vznik českého národního hnutí

vytváření moderních národů: vznik národních států, (jedno území, jednotný trh, pospolitost: jednotný spisovný jazyk, jednotná nár. kultura). V Monarchii: nová situace: preference němčiny kvůli praktickému hledisku, ale tedy i upevnění pospolitosti německé národnosti zde: privilegované postavení;

vznikala nár. hnutí na území celé monarchie:

 

specifické zvláštnosti českého nár. hnutí:

nedostatečná určitost území obývaného i Němci, hospodářská souvislost s říšským trhem
nejreálnějším znakem je jazyk.

 

Literatura česky psaná, liter. psaná latinsky, liter. psaná německy.

Rozvoj lit. psané česky byl závislý na společ. postavení uživatelů jazyka a na stavu spis. češtiny.
2. polovina 18. století: česky mluví jen venkovský a městský lid, tedy spol. posice velmi slabé

základna lidová

vertikální diferenciace mezi č,n,l psanou lit.: věda, politika, krásná lit, . . . byla německy, popř. latinsky, české knihy byly určeny širokým vrstvám, církevní.
Světská: kramářské, jarmareční písně, knížky lidového čtení (platí až do 80. let).

 

tři tendence:

I. opora o českou šlechtu: zemský patriotismus × jos. centralismus

II. ve shodě s reformami orientace k lidu: lidovýchovná činnost, lidové čtení,
základy novinářství, české div. publikum,

III. tendence k náročné literatuře česky psané je nevýrazná, nebylo publikum, snaha získat zájem šlechty

 

Literární ovzduší: schöngeisti vs. vlastivědní učenci

vliv na vznikající lit. českou; v obl. vědy: značný

propagace německé literatury: Karel Jindřich Seibt (1763 profesorem krásných věd [praktická morálka, vychovatelství, něm. sloh, dějiny literatury] na praž. uni.)

70. léta: morální časopisy – zábavným způsobem otázky veřejné i soukromé morálky

1771Prager gelehrte Nachrichten, veden Ignácem Bornem (1742–91), ten soustředil pražské učence, byl patriotický, chtěl vyzdvihnout rakouskou učenost, opírali se o všeobecný národní jazyk německý × Seibtovi schöngeisti kosmopolitní

Učené zvěsty: zemský český patriotismus; dále ve sborníku Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (1774–83) vydávaný Mikulášem Adauktem Voigtem a věnovaný domácí literární produkci

 

Společnost nauk

1774 – Soukromá společnost nauk: od r. 75 vydávali Abhandlungen,
od roku
90 titul Královská česká společnost nauk, neuzn. ofic. císařským dvorem

soustředila mnoho různých oborů, předpoklady k rozvoji vědecké methody a vědeckého myšlení, nový stupeň vědecké práce u nás

2 sekce: – vědy přírodní a matematika

– historie, vlastivěda a jazykozpyt

 

Vědy přírodní

příprava industrialisace, rozvoj zem. a výroby,

matika+fysika: Josef Stepling, Jan Tesánek, Antonín Strnad

profesor St. Vydra (1741–1804) autor spisu Počátkové aritmetiky

přírodověda: Ignác Born, mineralog, dílo: Monachologie (1783, pamflet proti mnichům);

profesor lékařské fak. Jiří Procházka (1749–1820), fysiolog

Tobiáš Gruber (1744–1806), stavitel vodní a pozemní;

František Gerstner (1756–1832), 1806 založil pražský polytechnický ústav

Vědy historické

společenské vědy: dosah pro rozvoj nár. hnutí

historický pohled na křesťanství (katolictví), dědictví minulosti,

kritické zpracování historických pramenů:

piarista Gelasius Dobner (1719–1790): analytická kritika, vyšel z Hájkovy kroniky, opatřoval poznámkami, kde vyvracel na podkladě dokumentů či uváděl na pravou míru; vydával 1761–82, dospěl do roku 1198.

kritika pramenů se nezastavila ani před Janem Nepomuckým;

Kašpar Royko (1744–1819), slovin. pův, spis o kostnickém koncilu,
Hus zde předjímá novou dobu

Kriticismus: krit. rozbory J. Dobrovský (jazykovědná hlediska): kritické rozbory nejstarších legend: Kritische Versuche die ältere böhmische Geschichte von späteren Erdichtungen zu reinigen (od roku 1803)

F. M. Pelcl: studie o Sámovi, monogr. o Karlu IV., Václavu IV.
1774 vydává
Kurzgefasste Geschichte der Böhmen . . ., napsal i česky: Nová kronika česká (3 díly [91, 92, 96] dospěly až do roku 1378.), Paměti (rozčarování z vlády Josefa II.)

 

Studie literárně historické a jazykovědné

literární dějepis

I. apologie: Pelcl roku 1775 vydává lat. Balbínovu Obranu jazyka slovanského, zvláště českého. Pelcl se snažil získat šlechtu pro češtinu i pochlebováním.

Karel Ignác Thám píše radikální Obranu jazyka českého proti zlobivým jeho utrhovačům . . . (1783), vinil č. šlechtu.

Apologie starší české literatury: Balbínova Bohemia docta: zprávy o českých spisovatelích, zvyšovala se znalost domácí literatury.

Voigt: čas. Acta litteraria

F. F. Procházka (1749–1809): obraz vývoje české kultury, 1786–87 vydal čtrnáct starších českých spisů (kroniky Dalimilova, Pulkavova, moskevská, cestopis Prefátův, překl Er. Rotterdamského . . .)

 

zájem o českou jaz. kulturu: Josef Dobrovský (1753–1829): nová etapa

časopisy: Böhmische Literatur auf das Jahr 1779, B. u. Mährische Literatur auf das Jahr 1780 a Literarisches Magazin von Böhmen und Mähren (86–87): současná lit. tvorba

česká literatura již není teritor., ale jazykově národní

nový smysl historickému hledisku: historické studium je prostředkem k uvědomění současného stavu vzdělanosti a literatury.

Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (1792), jen lit. česky psaná a jaz. hledisko bylo kritériem vyspělosti české literatury. Rozvoj spisovného jazyka byl závislý na tom, kdy se čj mohl stát mluveným a psaným jazykem nejušlechtilejší části národa a kdy dosáhl nejv. stupně dokonalosti. Dle Dobrovského to byla doba Rudolfova: jazyk šlechty i soudobé české inteligence. Málo povzbudivé závěry při porovnání s tehdejším stavem. Nevěřil, že by vlastenecká přání a soudobé obrany mohly vyvolat v mase celého národa nějakou revoluci. Pochyboval, že by čeština mohla být dovedena k tomu stupni dokonalosti, který by odpovídal požadavkům soudobého věku. Nové literatuře česky psané poskytoval pomoc a měl silnou autoritu: vliv na rozvoj v dané etapě.

Otázky spisovného jazyka a normy:

i otázky historické a textově historické: Durych, Dobrovský
(spíše vědomí příb. slov. národů).

 

Otázka spisovného jazyka

soudobé učebnice (pro učení šlechty): J. V. Pohl, Max. Šimek – malý respekt k tradici spis. jaz., vycházeli z puristických tendencí Rosových

jaz. kultura – východisko pro Dobrovského: jazykový usus, odpor k novotaření lexikálnímu nezdůvodněnému věčnou potřebou, usus tehdejší byl rozkolísaný, kompromisem se mu stal usus humanistické (=veleslavínské) češtiny.

1791 – Zřízení katedry českého jazyka na pražské universitě
F. M. Pelcl prvním profesorem

1801Jan Nejedlý druhým profesorem

Dobrovský: Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache.

Lexikální práce nebyly tak hodnotné (dok. Puchmajer):
Deutsch–böhmisches Wörterbuch (i1802, ii1821)

D. – studie o českém verši: přijetí zásad sylabotónických

 

Studia slovanská

V. F. Durych

J. Dobrovský

vědomí slovanské příslušnosti v monarchii

kon. 18. stol. – idea slovanské vzájemnosti (1791 – Herder – slované mají mimořádné poslání), první generace ale dost racionální, tedy živý zájem o slovanský svět, především ruský, přitažlivost i polská lit. (viz Puchmajer)

Dobrovského sborník Slawin (1806,07)

 

Česká a slovenská literatura

od 15. století – bibličtina, společný spisovný jazyk, představa jednotného kmene československého, požadavek samostatného spisovného jazyka slovenského

renesance kult. posic slovenského evangelictví:
časopis
Staré noviny literárního umění (1785–86),

literatura psaná slov. jazykem: J. I. Bajza, Anton Bernolák (1762-1813)
– záp.slov. kult. jazyk jako slovenský jazyk spisovný, šířeno z Trnavy.

 

Publicistika a český literární život

české noviny a časopisy, organisace čten. publika

publicistika: zrušení censury záplava brožurkové publicistiky

české noviny:

  • 1782 – Pražské české noviny, od r. 1786 – Schönfeldské pražské noviny: redaktorem byl Václav Matěj Kramerius (1753–1808):

  • od roku 1789 vydával Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny
    (1891 přejm. na vlastenecké, do roku 1825);
    beletrizující přílohy těchto novin:
    Večerní shromáždění dobrovické obce (01),
    Přítel lidu (06, 07)

Kramerius: nakladatelství Česká expedice (zal. 1790/1791)

roku 1784 vydal Knihu Josefovu (činil reformy jos. srozumitelnými).

Lidovýchovné pojetí jeho časopisů mělo zásluhy na formování myšlenek měšťanstva, vydával starší spisy, pečoval o jaz. kulturu v duchu Dobrovského; jeho zásluhou bylo tedy postaráno o vydávání lidové četby.

jinak v tomto období, ač podmínky pro vznik časopisů byly příznivé, nevznikl ani jediný: vznikaly aspoň almanachy: 1785Václav Thám: Básně v řeči vázané

almanachy české poesie redigoval Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820):
první byl
Sebrání básní a zpěvů (1795)

 

České divadlo a kritika

70. léta byla ojedinělá představení Kotcích

od r. 1783 v Nosticově

Bouda: samostatná scéna (1786–89), po zbourání pokračovalo v d. U hybernů (do r. 1802)

divadlo v Růžovém údolí (1789)

pak nastal úpadek: česky se hrálo v neděli v Raymannově domě na Malé Straně a v Nosticově (od r. 98 Stavovské). Od r. 1808 se česky nehrálo.

prospěch divadla: rozšíření vzdělání, proti přežitkům, tlumočník reformních idejí,
nositel národních zájmů.

 

literární kritika: nepatrný vliv na charakter a vývoj české literatury, předmětem úvah v něm. časopisech byla u Dobrovského jazyková stránka, popř. prosodická, dále to byla společenská funkce literatury

česká divadelní představení se ale pozornosti těšila, komentována i v Krameriových novinách

 

Celkový charakter beletristické literatury česky psané:

základní vztah člověka k životu a ke světu

  • nový životní styl, život se stával hrou

  • zesvětštění thematiky

  • didaktický charakter

  • kriticismus (sklon k satiře, parodie, epigr. pointa): Š. Hněvkovský

  • specifický národní charakter

  • upevnění slovesných základů české literatury

  • prosodické otázky

  • překlady

 

Jednotný literární styl – tendence k němu: osvícenský klasicismus

ovládnutí umělecké dovednosti na úkor originality

poesie: konvenční výraz společenských citů

imitace a adaptace

forma klasicismu (snaha o vytvoření řádu), pův. jen aristokratický, poté osvícenství, aplikoval se shora, vycházel z reality, chtěl poznat pravdu: racionalismus

všeobecné mělo převahu nad individuálním

pevné normy v pojetí lit. druhů: estetické zásady za věčné a neměnné (nebezpečí schemat)

český klasicismus: měl své zvláštnosti, formy něm., franc. byly konvencí (Hněvkovského vzory: Gleim, Bürger, Wieland, Voltaire, Kniaznin, Karpinski, Lessing)

vtříc potřebám k pochopení pojmu vlasti a národa (problém pojmu státu, vlasti a národa)

osvícenský klasicismus byl u nás jen směrem aplikovaným, nikdy plně rozvinutým

 

Poesie

dvě etapy, mezníkem je 1795 (Dobrovského zásady prosodicky uplatněny poprvé v Puchmajerově almanachu)

 

Tradice poesie folklórní

místní charakter, sběratelé: Jan Jeník z Bratřic

Zpět