Mýty a legendy rakovnicka

18.01.2012 16:40

 

Myty-a-legendy-Rakovnicka.docx (181,3 kB)

Mýty a legendy Rakovnicka

 

Pověst o zlatém pokladu z Louštína

Podle jedné verze děvečky, podle další lesní dělníci nalezli v kořenech starého stromu pod Louštínem zlaté a stříbrné mince - pravěký poklad. Pověst o kameni loupežníka Babinského. Pověst o starém dubu.

Stalo se v roce 1830, kdy děvečky (verzi s lesními dělníky najdete níže) hrabaly na Louštíně stelivo a přitom objevily v kořenech starého stromu zlatý a stříbrný poklad. Jednalo se o celkem 694 mincí ve zlatě a stříbře. Pravděpodobně šlo o pravěký poklad, snad keltský z doby, kdy na západní straně vrchu Louštín bylo zbudováno pravěké hradiště.
 Z neznalosti se poklad přisuzoval loupeživé tlupě Babinského. Souvisí to s pověstí "Babinského kamene", který leží nedaleko vrchu Louštín a v minulosti byl právě kvůli hledání dalších pokladů místními usedlíky mnohokrát bez úspěchu podkopán. Pověst o pokladu také souvisí s pověstí, jak slavný loupežník Babinský babkám, které chodily s nůšemi chrastí a odpočívaly na kameni, dával cvočky a babky si na ně i s nákladem sedly. Za velkého naříkání pak pokračovaly domů. Babinský se jim za stromem smál a když vylezl z úkrytu, vždy babky odměnil drobnými mincemi. 

 

Pověst: Babinského kámen - úplná verze

Bylo to v roce 1830, kdy dělníci z dvora třtického hrabali stelivo v lese pod Louštínem a našli v úkrytu pod jedním bukem nádobu se zlatými a stříbrnými mincemi. Furstenberský správce v Krušovicích vše spočítal a zaznamenal 694 mincí ve zlatě a stříbře. Usoudilo se, že to ten lotr Babinský, který se v kraji pohybuje, schoval lup a čeká, jak dopadne soud s jeho společníkem v Rakovníku. Ten však byl sťat za kruté loupeže. Nález mincí podnítil chudé poddané k hledání dalších pokladů skrytých pod kameny. Ten největší se nazývá „Babinského kámen“ několikrát podkopaný hledači pokladů.
 Pověst o něm praví, že když babky chodily s nůší chrastí, na kameni odpočívaly.  Aby si Babinský ukrátil chvíli, na kámen rozsypal cvočky a babky si na ně i s nákladem sedly. Za velkého naříkání pak pokračovaly domů. Babinský za hurónského smíchu vystoupil z lesního úkrytu a babky odměnil drobnými mincemi. Bohatým bral a chudým dával. Po velkém loupežníkovi nám tu zůstal jen veliký kámen, opředený pověstmi. Babinského hrob najdeme na hřbitůvku v Řepích u Prahy.
Tolik pověst..

Pověst: O starém dubu
K vrchu Louštín se váže ještě jedna pověst. Podle ní zhruba před 200 lety prý zde stál mohutný dub, z jehož koruny bylo vidět až pražské věže. Při nájezdu nepřátel byl prý spálen, aby jeho polohy nemohl zneužít nepřítel.


 

Zpropadený zámek

Nezabudice / Neobvyklou a tajemstvím obestřenou památkou je lokalita, která se nazývá Zpropadený zámek (regionální literatura uvádí také podoby Propadený zámek a Propadlý zámek). Nachází se asi 5 kilometrů západně od Branova nad řekou Berounkou na vysokém ostrohu proti nezabudické chatařské kolonii.

 Jedná se o terénní útvar, kde už dnes není zachováno žádné zdivo ani jiná památka po jakékoliv stavbě. 

     Antonín Cechner zde však ještě v roce 1913 při popisu památek v rakovnickém okrese registruje "sporé stopy sklepů". Významný regionalista Jan Renner dokonce roku 1937 uvádí, že "jsou v lese, kde lid říká na Zpropadeném zámku, patrné sledy někdy opevněného sídla." Co je tu k vidění dnes? Terénní profil připomíná zbytky valů s příkopy obklopujícími vyvýšený prostor, který je porostlý smíšeným lesem. Na jedné straně je tento prostor chráněn strmým srázem padajícím do údolí potoka, který se o něco níže - V Luhu pod Branovem - vlévá do řeky Berounky. Z druhé strany je o něco mírnější svah klesající přímo k Berounce. Směrem k Branovu je patrné poměrně rozlehlé území zakončené valem, které snad mohlo být kdysi přehradím.

     Historické prameny o Zpropadeném zámku mlčí. A tak bylo místo opředeno mnohými pověstmi, v nichž se to jen hemží obry. studnou plnou lidských koster, zakopanými poklady nedozírné ceny nebo loupeživými rytíři. Historikové F.A. Heber, August Sedláček, Antonín Cechner a Jan Renner uvádějí, že zde stávala středověká tvrz, která sloužila k ochraně důležité obchodní cesty. Tato cesta skutečně nedaleko lokality vedla. Naopak nejpilnější z regionalistů Václav Kočka možnost tvrze na Zpropadeném zámku odmítá. Přiklání se k názoru, že zde stával tzv. Blockhaus - prvný srub osazený hláskami, který měl střežit cestu mezi Křivoklátem a Týřovem. Výskyt několika obdobných hlásek v okolí hradu Křivoklátu by tuto domněnku potvrzoval. Jiná alternativa nabízí, že na Zpropadeném zámku bývala v době laténské obchodní stanice, čemuž by napovídal nález žárového hrobu poblíž této lokality. Železný meč, dva nože, štítová puklice a kování štítu, které byly v hrobě nalezeny, byly předány do Národního muzea v Praze.

     Nejznámější pověstí o Zpropadeném zámku je ta o chudém dřevorubci, který jednou spatřil v lese na Zpropadeném zámku tajemného mnicha, jak vstupuje do jakési skalní sluje. Když si dodal odvahu a vešel za ním, spatřil v jeskyni poklad nesmírné ceny. Jakýsi hlas ho vyzval, aby si nabral peněz, co unese. Dřevorubec poslechl. Rázem se stal z chudáka boháč. Tajemství, jak přišel k penězům, si však nedokázal nechat pro sebe. Neopatrností vše prozradil sousedovi, lakotnému sedlákovi, který se okamžitě k jeskyni vydal také. Přesvědčil se, že dřevorubec mluvil pravdu. Nabral doma všechny pytle, co měl a naplnil je až po okraj penězi. Než je však stačil z jeskyně vytáhnout, objevil se velký černý pes - strážce pokladu - a hamižného sedláka zadávil. Potom se zachvěla země a jeskyně i s pokladem se propadla do hlubin země. Od té doby prý žádné lidské oko nespatřilo z bohatství Zpropadeného zámku už ani meďák. Lidová tradice praví, že poklad pocházel z lupu bandy, která řádila v okolí Zpropadeného zámku. Lupiči přepadávali na cestě kupce, obírali obyvatele okolních vsí a drancovali kostely. Svůj lup ukrývali kdesi v podzemí zámku. Když došla panovníkovi trpělivost, vyslal na loupeživou bandu vojenskou hotovost. Lapkové byli pobiti a Zpropadený zámek, kde se skrývali, rozvalen. Skrýš nakradených pokladů však nalezena nebyla. Zato vojáci objevili hlubokou studnu plnou lidských kostí - obětí nelítostných mordýřů. Tolik legendy. Co doopravdy na Zpropadeném zámku u Branova bylo, zůstane už asi navždy tajemstvím.

 


 

O Švédech a ukradeném býku

Mýty a legendy Rakovnicka

Hředle / Mezi obyvateli Hředel a Mutějovic panuje od nepaměti velká rivalita. Říká se, že počátek hašteření těchto dvou obcí spadá až do dob třicetileté války. Tehdy se prý začalo Hředelským posměšně říkat " Bručáni " a jejich vesnici " Bručánov ". Byli to údajně Mutějovičtí, kteří hanlivou přezdívku vymysleli. O jejím původu se vypravuje následující pověst.

O Švédech a ukradeném býku

Za třicetileté války neustále procházela Rakovnickem vojska válčících stran. Jednou to byli císaři, pak zase stavové, jindy Švédové. Ať už patřili k jakékoliv korouhvi, všichni se chovali stejně. Rabovali, loupili, znásilňovali, vraždili. Málokterá vesnice zůstala jejich návštěvy ušetřena. Tak se také jednou stalo, že do Hředel přitáhl oddíl Švédů. Vojáci s sebou hnali uloupený dobytek. Zastavili se u staré hředelské krčmy, která stávala při staré silnici, aby se tu posilnili před další cestou. Dobytek nechali na návsi bez dozoru a nahrnuli se do výčepu, kde se jali mocně svlažovat vyschlá hrdla. Jeden ze hředelských sousedů pozoroval Švédy z úkrytu svého stavení. Když uviděl volně pobíhající dobytek, který nikdo nehlídal, zrodil se v jeho hlavě nápad. " O dobytek je teď velká nouze, " řekl si, " co kdybych si k jednomu kusu pomohl. Švédové budou opilí a nepoznají, že jim jedna kravka chybí. " Vedle kostela stála na návsi nevysoká dřevěná zvonice. Chalupník vzal náruč sena, vklouzl s ní do zvonice, a začal na šťavnatou pochoutku lákat nejblíže stojící zvířata. Vyhladovělý dobytek se nedal dlouho pobízet. Jednotlivé kusy začaly přibíhat ke zvonici a ukusovat z podávané pochoutky. Sousedovi se zalíbil mladý, ale statný býček. Přilákal ho až ke dveřím, a když se býk přiblížil, otevřel je dokořán a sotva zvíře vběhlo dovnitř, rychle je zase zavřel.

Po čase se vojáci vypotáceli z krčmy a začali shánět dobytek do houfu. Už, byli na odchodu, když se najednou ze zvonice ozvalo silné zabučení. Býček snad vytušil, že jeho stádo odchází a teskně se s ním chtěl rozloučit. Ať dělal chalupník co chtěl, býček se ne a ne utišit. Vojáci zatavili a vydali se po hlase. Sosed viděl, že je zle a zahrabal se do zbylého sena. Švédové vyrazili dveře zvonice, a když uviděli býčka a ze sena vyčuhující nohy souseda, ihned jim došlo co se stalo. Vytáhli nebožáka ven, přivázali ho ke stromu a ušťedřili mu notnou baštonádu. Z utržených ran se dlouho hředelský chalupník vzpamatovával.

Událost má ještě jednu verzi. Když se prý blížili ke Hředlím Švédové, snažili se konšelé v čele s rychtářem ukrýt před plenícím vojskem obecního býka. Pořád se nemohli dohodnout, kam ho schovat, až jednoho z radních napadlo, aby ho vytáhli pomocí kladky nahoru na zvonici. Vyděšený býk tam pak silně bučel, že se Švédům prozradil a výprask dostal sám pan rychtář. Příhoda se brzy rozletěla po okolí, z čehož vzniklo mnoho mrzutostí. Kdo chtěl Hředelské pozlobit, zabučel na ně. Zvláště " mutějáci " si v tom libovali, a tak není divu, že při tom padla nějaká facka. Tím se však událost znovu a znovu rozviřovala a neupadla v zapomnění. Díky tomu se snad dochovala až do dnešních časů. 


Pověsti o rakovnických studánkách a pramenechPověsti o rakovnických studánkách a pramenech

Voda je nejdůležitějším živlem, bez kterého by nebylo života. Patří odjakživa v lidovém vyprávění mezi oblíbená témata. Již naši předkové mimo jiné vodě, a to zejména lesním a lučním pramenům vyvěrajícím ze země, přiznávali její léčivé a různé další tajemné účinky v mnoha nejen ústních pověstech a vyprávěních. Typickým příkladem je  známá Boží studánka v Petrovicích na Rakovnicku. Dnes bych rád navázal na téma prameny a studánky a obeznámil vás čtenáře s těmito zajímavými a pověstmi opředenými vodními prameny na Rakovnicku a okolí.


 Boží studánka v Petrovicích

Důvodem velké návštěvnosti takzvané Petrovické pouti, která se v obci koná pravidelně každý rok v říjnu, je zřejmě i údajně zázračná voda ve zdejší Boží studánce. V roce 1660 se totiž v lese pod mohutným dubem u studánky zjevila dvěma dívkám Panenka Marie. Vzhledem k tomu, že se toto zjevení několikrát opakovalo, získala studánka rychle pověst zázračnosti a posvátnosti. Studánka byla vyzděna a později vedle ní postavena klenutá kaplička s obrazem Krista na kříži, darem Barona s Helversenu. Voda prokazatelně obsahovala oxid uhličitý a železo, tudíž její léčebná síla byla skutečně prokázána. Díky tomuto příběhu se Boží studnice s Boží vodou stávala čím dál proslulejší. Rozkřiklo se, že voda je zázračná. Uzdravení lidé na důkaz znamení zázraku zanechávali na stromech zavěšené berle a hole. Církev ale neuznala toto zjevení, návštěvy věřícím zakazovala.

Co bylo důvodem?

 

Církevní hodnostáři totiž vytušili spojitost zjevení krásné paní se starou vírou, které se říkalo pohanství. Uctívání studánek patřilo totiž k rituálům nejen starých Slovanů, ale i Keltů a zdá se, že i jiných, méně známých etnik. Posvátná voda ve spojení se ženou či dívkou patří k prastarým tématům. Voda a ženský prvek tvoří pravzpomínku na prenatální existenci, kdy v lůně matčině plaveme v plodové vodě. Mnozí věřili, že plod se stává člověkem ve chvíli, kdy se napije při porodu plodové vody. Připomíná to jak křest, tak první setkání s vodou života. Již na staroegyptských malbách je možno nalézt výjevy, na nichž se člověk propojuje se zemí přes pití z posvátného pramene. "Ke studánce chodí lidé i během roku. Především o víkendech. Vím to, protože když je hezky, často pracuji na zahrádce a oni se mne ptají, jak se ke studánce dostanou. Tehdy je k ní nasměruji," uvádí zdejší farář Václav Kružík, který jako představitel současné církve už s posvátnou studánkou žádné problémy nemá. "Já sám se z ní napiji, když jdu občas kolem. Nevím, zda ti lidé, co sem chodí, jsou věřící. Myslím, že to mohou být jak obyčejní turisté, kteří pátrají po památkách, ale i nemocní, kteří věří, že jim voda ze studánky pomůže. Neboť jak se říká, jsou chvíle v životě lidském, kdy se tonoucí i stébla chytá," doplňuje Václav Kružík.
 

Stochovská kaple

V Konopase, dnes zahrádkářské kolonii, při cestě ze Strašecí ke Stochovu, byla nedaleko lesíka v sousedství cesty u studánky vybudována roku 1856 manželi Kurzveilovými kaple Panny Marie. Pramenitá voda byla svedena pod základy stavby a uvnitř uprostřed podlahy vyzděna malá studánka s křišťálově čistou vodou, která měla údajně léčivou moc. Podle pověsti pomáhala uzdravovat oční nemoci. A opravdu, dodnes dle místních obyvatel navštěvují tento pramen lidé například až z Moravy, aby načerpali vodu z tohoto pramene, kterou dovážejí svým příbuzným, kteří mají oční problémy a tato voda jim údajně ulevuje od jejich zdravotních potíží. Nejznámějším případem byla kdysi podle vyprávění místního občana manželka majitele pozemku, která trpěla těžkou oční vadou. Jelikož však její zdravotní problémy pominuly právě po užívání této vody, nechala žena s manželem na důkaz uskutečnění zázraku postavit již výše zmiňovanou kapli. Vážně poškozenou kapli opravili počátkem 90. let minulého století Dobrovolní ochránci přírody pod vedením pana Františka Červenky. Lokalita se nachází na pomezí hranic Kladenska a Rakovnicka a je dobře značená na mapách. 

 

Lesní studánka na Pohořelci

Při mé poslední návštěvě příbuzných v Újezdě nad Zbečnem jsem se rozhodl navštívit kdysi známé místo v lesích na Pohořelci, kde se dříve nacházel dřevěný přístřešek a pod ním vyvěral pramen. Pohořelec bývala ve starších dobách dělnická kolonie, kde žili a pracovali obyčejní lidé. Za druhé světové války a v době krátce po jejím ukončení to byl v těchto místech často jediný zdroj pitné vody, který pohořelečtí hojně využívali, když bylo vody málo. 

Vyrazil jsem tedy směrem na západ po polní cestě a po několika stech metrech jsem v úvozu na kraji lesa nalezl tento pramen. Dnešní podoba je již moderní, takže zmizela dřevěná stříška, která nepřežila desetiletí a na jejím místě se v současnosti nachází moderní ruční pumpa. Pramen též vyvěrá z jakési roury umístěné pod lesní cestou a stéká dolů k řece Berounce. Po několika pohybech s ruční pumpou jsem nabral pryštící vodu. Pramen je lahodný a voda je čistá a nejeví známky znečištění. Vzhledem k tomu, že po jejím požití ještě nikdy nikdo neměl závažné zdravotní problémy, stejně jako já, předpokládám také, že je tato voda též nezávadná. Pramen dnes není značený na mapách, ale dá se v tomto místě nedaleko Pohořelce nalézt poměrně snadno.
 

Léčivé účinky

Podle názoru mnoha lidových léčitelů důležitým prvkem každého uzdravení bývá vlastní silná vůle a tak se také nic neděje automaticky. Mnozí známí lidé zabývající se tímto druhem uzdravování říkají, že nejdůležitější je uvěřit a pak i z obyčejné vody se může stát voda zázračná.


 


 

O Houdovi a zlatém pokladu

Kozojedy - Dřevíč / Pověsti o hradu Dřevíč, dřevíčský ostroh, dnes zákonem chráněné území hradiště Dřevíč u podleského údolí nad obcí Kozojedy nedaleko Džbánského pohoří na Rakovnicku, ke kterému se váže hned několik pověstí, nejznámější je pověst o Houdovi a zlatém pokladu.

Lidových pověstí o hradu Dřevíč se zachovalo hned několik. Jednalo se o pověsti děděné z generace na generaci místními usedlíky a občany z přilehlýh obcí. V. Sábl například uvádí ve své knize pověst o zániku hradu Dřevíč lstí oddílů Jana Žižky nebo pověst Švédové pod Dřevíčem, Boj s drakem o Dřevíč apod.. Dnes se však zaměříme na nejzajímavější z nich a to na pověst O Houdovi a pokladu z Dřevíče, za který ovčák z Kozojed zakoupil zvon pro sousedící obec Vinařice.

O Houdovi a pokladu

Nejstarší verze pověsti o Houdovi a pokladu pochází z vinařické farní Pamětní knihy z let 1795 - 1800. Píše se v ní, že Řehoř Houda, dříve ovčák a později rychtář obce Kozojedy, našel na Dřevíči poklad pod velkým opracovaným kamenem někde v prostoru "mezi kaplí a poustevnou". A za tento poklad pak koupil pro kostel ve Vinařicích zvon.

V kozojedské obecní kronice, kterou založil a dlouhá léta vedl Jaroslav Mayer, je o Houdovi podrobnější varianta pověsti: "...zdálo se mu, aby šel na Dřevíč, kde je uložen poklad. Když se sen opakoval, vzal vůz, jel na Dřevíč a tam, kde je dodnes znatelná prohlubeň mezi kostelem a bývalou poustevnou, našel pod velkým kamenem mnoho zlata. Převlékl se pak za žebráka a šel do Prahy.  Když přišel k zvonaři Brikciovi, šlehal proutkem do hotových zvonů. Jeden se ozval: Houda koupil zvon! Houda se zeptal, co stojí. Zvonař se domníval, že žebrák nemá na zaplacení a řekl, že čtyři sta zlatých. Houda ale ihned levnou částku zaplatil. Zvonař mu však řekl, aby si přišel pro zvon později. Mezitím mu ale zvon vyměnil. Houda však opět zkoušel zvony proutkem a  ten svůj našel. Zvonař ho přemluvil, aby si dal na zvon vylít svoje jméno. Za to ale musil Houda potom zaplatit tolik, co by stály dva jiné zvony."

Jiná pověst vypráví, že zvon od té doby hlásá z vinařické věže, že "Hou-da kou-pil zvon za čty-ři sta z Loun".
 

Bylo už zapsáno, že pověst vychází ze skutečnosti, že Houdův zvon skutečně visí na vinařické věži, navíc s nápisem o Houdovi i Brikciovi, zvonaři. Jedna jediná verze mluví o zlatu, dvě pak o částce čtyři sta zlatých. Faktem je, že to byl jistě nemalý poklad, jestliže umožnil prostému ovčákovi tak velkorysý dar a ještě mu zbylo tolik, aby pro tento majetek se stal z ovčáka rychtářem.
 

Vinařický zvon "Houda" je vysoký 110 cm, s průměrem 104 centimetry. Na horním okraji pláště je pás s anděly, či spíše s naháčky bez křídel, pod ním je pruh s akantovými listy. V ploše pláště je český text žalmu 126, po stranách světci Václav a Zikmund a dole medailón Adama a Evy pod rajským stromem. Vzadu je štít, který drží mořští bůžkové, a nápis: BRYCCIUS PRAGENSIS AUXILIOM DIVINO FECIT ME, tj., že Brikcius Pražský mne vytvořil s ppomocí boží. Vedle dalších zbožných slov v latině je na dnes čelní straně pláště text v češtině: RZEHORZ HAUDA RYCHTARZ Z KOZOGED WLASTNÍM NÁKLADEM SWÝM TENTO ZWON ZGEDNAL A ZAPLATIL LETA PANIE 1576. Na protější straně pláště je starý lobkovický erb a jméno Děpolta z Lobkovic a na Divicích, který byl tehdy majitelem Dřevíče, Vinařic a dalších statků i patronem vinařickéhoo kostela.
 

Řehořovi Houdovi patřila kozojedská usedlost s dnešním číslem 2, kde ještě před dvaceti, třiceti léty říkali "U Houdů". Zvon, který věnoval, byl za obou světových válek jako vzácná památka zachráněn před roztavením pro válečné účely. Historická hodnota pokladu, který byl za něj obětován, byla by dnes mnohonásobně větší.

 


 

Pověst o zkamenělé panně

Rakovník - Kokrdy / Tentokrát o kamenné panně, kameni umístěném poblíž silnice vedoucí z Rakovníka do obce Lišany na Rakovnicku.

Pověst o zkamenělé panně

Za dávných časů bylo možné potkat v okolí Rakovníka krásnou dívku jedoucí na černém koni. Každý se této jezdkyni raději vyhnul. Byla to totiž panna divoká, bezohledná a velice pyšná. Nebála se zlých skutků a kdoví, ke komu se modlila před spaním. Jednou si vyjela se svou přítelkyní, která měla dobré srdce, směrem k Lišanům. Najednou se před nimi objevil shrbený stařeček, snad tulák nebo žebrák. Ulekl se ztepilých jezdkyň a zůstal nerozhodně stát uprostřed cesty. "Oč, že ho přeskočím!" zavýskla panna na černém koni. "Ne," vykřikla druhá a zakryla si oči. Ale pyšnou jezdkyni již nedokázalo nic zastavit. Pobídla koně a vyděšeného starce přeskočila. Kopyta koně jen o vlas minula stříbrem prokvetlou hlavu. Stařec najednou nevypadal jako obyčejný tulák - zvedl zprohýbanou hůl a zamumlal divná slova. Stalo se nečekané. Zlá panna se proměnila v kámen a jen kamenný náznak dívčího těla zůstal stát při cestě...

 Část badatelů považovala kámen za menhir, tedy památku, vztyčenou zde v pravěku. Jiní zase říkali, že jde o smírčí či pamětní kříž se zvětralými a odpadlými rameny. Regionální badatel Jan Renner považoval ve 30. letech Pannu za pomezní kříž na hranici městských a křivoklátských pozemků. Podle jeho názoru přišel kámen ke svému jménu právě díky tomu, že po ztrátě ramen připomíná trochu lidskou postavu. Spor o Kamennou pannu trvá dodnes. Odpůrci hypotézy o zvětralém smírčím kříži poukazují především na citovanou pověst. Ta totiž svou povahou odpovídá spíše typickým menhirovým pověstem, než vyprávěním, která se obvykle pojí ke kamenným křížům. Ve Státním seznamu nemovitých památek je Kamenná panna vedena jako "mezníkový kříž - tzv. kamenná panna, snad ze 17. století."

 Za zmínku stojí také událost, která zásadně vstoupila do děje. Na počátku 80. let minulého století Kamennou pannu kdosi vykopal a odvezl. Možná se měla stát ozdobou zahrádky; osamělé kameny tak občas končívají. Vzhledem k místní proslulosti kamene však vzbudil tento čin obecné pohoršení a psalo se o něm i v tisku. Neznámý pachatel se polekal a pod rouškou noci kámen vrátil na původní místo. Projevil však přitom neobyčejnou důkladnost a zakopal ho hlouběji, takže v současné době vyčnívá jen necelými sedmdesáti centimetry. Je-li to opravdu menhir, je asi jeden z nejmenších vůbec...

Nedaleko Kamenné panny se nachází ještě jedno místo, opředené pověstí. Jsou to zbytky keltské čtyřúhelníkové svatyně z mladší doby laténské, asi 700 m odsud, na plošině nad údolím Červeného potoka, v poloze zvané Kokrdov. Nestraší tu však keltští druidové, jak byste možná čekali, ale bojovníci z bitvy u Rakovníka, která proběhla roku 1620, nedlouho před bitvou bělohorskou. Poslední zprávy o zdejších strašidlech pocházejí prý ještě z konce 19. století. Roušku tajemství, obklopující Kokrdov i Kamennou pannu by možná pomohl poodhrnout archeologický výzkum, k němuž ani na jednom z těchto míst zatím nedošlo. Jenže u Kamenné panny by se tak jako tak nejspíš nic zajímavého nenašlo; vinou docela nedávné a také důkladné aktivity neznámého kopáče - zahrádkáře. Kdo ví, proč ji vlastně tenkrát vrátil. Možná na něj zapůsobil zmíněný článek, možná něco jiného. O řadě památných kamenů se totiž vypráví, že po odsunu ze svého původního místa nedopřály pachateli činu klid do té doby, než je zase vrátil zpět.

Co z toho plyne? Když už chcete na zahrádku kámen, vyberte si nějaký bez pověsti.


 

 

Pověst o šlovickém vodníkovi

Šlovice / K mlynářskému řemeslu se váže nespočet pověr, přísloví a pověstí. Také o šlovickém mlýně se z dob dávno minulých jedna pověst zachovala.

Pověst o šlovickém vodníkovi

Velké trápení s vodníkem měl také šlovický mlynář. Často se stávalo, když bylo ve mlýně nejvíc práce, že zelený mužík uzavřel vodu a mlýn se zastavil. Jindy zase zablokoval stavidla tak, že s nimi nikdo nemohl pohnout, nebo zamotal sítě, že nešly rozplést. V noci všude našplíchal spoustu vody, porážel nábytek, rozhazoval obilí a působil další škody. Mlynářská chasa a mleči se začali šlovickému mlýnu vyhýbat, takže se pan otec brzy dostal do potíží. Zkoušel kde co, aby hastrmana z mlýna vypudil, ale marně.

Jednoho podvečera přišel do mlýna krajánek a požádal o nocleh. Mlynář nebyl proti, ale upozornil pocestného, jaké rejdy v noci provádí ve mlýně vodník. A že by bylo bezpečnější, aby šel přespat do některé z chalup ve vsi. Krajánek se usmál a pravil, že má pro strach uděláno. Mlynář jen pokrčil rameny a řekl mu, aby tedy přespal na šalandě. Pocestný povečeřel, posadil se ke stolu a začetl se do starého kalendáře. Najednou uviděl na stěně pověšené housle. Protože byl dobrý muzikant, opatrně nástroj sundal, naladil ho a začal hrát. Mlýnem se linula něžná melodie, až u srdce bodalo. Najednou se ve mlýnici ozval hřmot, až v uších zaléhalo. Krajánek si hluku nevšímal a hrál dál. Po chvíli kravál ustal, dveře šalandy se otevřely a do místnosti vstoupil tiše vodník. Na hlavě měl zelený klobouk, z kabátku mu kapala na podlahu voda. Krajánek hrál dál a vůbec si příchozího nevšímal. Tu k němu vodník přistoupil a řekl: „Nauč mě taky hrát na housle!“ „Proč ne,“ odpověděl pocestný a hned se pustil do výuky. Podal vodníkovi housle a ten spustil. Housle skřípaly, až uši brněly. „Takhle to nepůjde,“ řekl opět krajánek. „Máš křivé prsty. Jestli chceš hrát jako já, musím ti prsty narovnat. Bude to ale trošku bolet.“ Vodník souhlasil.

Krajánek vyvrtal do stolu deset děr a přikázal vodníkovi, aby do nich strčil prsty. Zespoda je přichytil tak pevně, že jimi vodník nemohl ani pohnout. „Tak, a teď ti začnu prsty narovnávat!“ Odepjal pásek a začal hastrmana pěkně zostra vyplácet. Zelený mužík sebou zmítal, křičel, hrozil, ale nebylo mu to nic platné. Krajánek vyplácel a vyplácel. „Přestaň už!“ začal hastrman s prosíkem. „Nepřestanu, dokud neslíbíš, že okamžitě ze mlýna zmizíš a už se tu nikdy neukážeš!“ Co mohl vodník dělat. Šos už mu začal pomalu vysychat a síly ho rychle opouštěly. „Slibuji, jen už mě pusť!“ Sotva ho krajánek uvolnil, hastrman zahrozil oteklým prstem, vyběhl ze mlýna a zmizel ze Šlovic nadobro. Krajánek zde pro jistotu ještě několik nocí přespal, a když viděl, že vodník svůj slib splnil, poděkoval vděčnému mlynáři za přístřeší a vydal se na další cesty.

 

 

Zdroj, ilustr.obr: PhDr. Tomáš Bednařík - Kniha pověstí z Rakovnicka, Novostrašecka, Křivoklátska, Poddžbánska, Jesenicka a Čistecka, ilustrace Lucie Auerswaldová - Babáková


 

Pověst o drakovi

Mýty a legendy Rakovnicka

Hředle / Další oblíbenou pověstí, která se vypráví mezi lidmi v obci Hředle, patří ta o drakovi.

V dávných časech se prý ukrýval ve sluji Džbánu drak, který způsoboval obyvatelům okolních vsí mnoho škod. Ti, co ho viděli, tvrdili, že se podobal strašidelnému hadu, měl ohnivé oči, z tlamy a nozder mu šlehaly plameny, po stranách těla měl křídla a neveliké ohyzdné nohy s ostrými drápy. Drak o sobě dával vědět obyčejně v poledne. Tehdy vylezl ze skrýše, uvelebil se na nějakém vyvýšeném skalisku a pronikavě zahvízdal. Ostrý hvizd byl slyšet široko daleko a kdekoho polekal, protože byl předzvěstí loupežné výpravy nestvůry. Na to se drak vznesl do povětří, několikrát zakroužil nad Džbánem, a pak zamířil do některé vesnice v Poddžbání.

Když přiletěl do Hředel, usedl obyčejně na mohutné větvi vysoké hrušky nedaleko kostela, odkud měl pěkný výhled, a vyhlížel vhodnou kořist. Co chvíli se snesl na zem, aby uchvátil pobíhající kůzle, psa, na slunci se vyhřívající kočku, slepici na dvoře, nebo na rybníku plovoucí husu či kachnu. S ulovenou obětí vzlétl zpátky na hrušku, aby ji zde zadávil. Někdy se stalo, že se mu nepodařilo zmocnit se takového tučného sousta, a tak se musel spokojit s myší. To se ale vždycky vrátil zpátky, aby si napravil chuť.

Mnoho mužů se pokoušelo draka zastřelit, ale marně. Žádná střela mu neublížila, byť zasáhla cíl. Mezi obyvateli se začalo šuškat, že je drak nezranitelný a že až vychytá všechnu drůbež a domácí zvířectvo, nastane v kraji pod Džbánem hladomor. Tu si kdosi vzpomněl na lesníka z nedaleké Kroučové, který se zabýval všelijakými kouzly. Hředelští k němu zašli, vylíčili mu svoje utrpení a poprosili ho, aby je drzého lupiče zbavil. Lesník byl dobromyslný člověk, a tak hředelským sousedům přislíbil pomoc. Ulil do své pušky vhodnou kuli, kterou mu pak hředelský farář posvětil. Lesník se ukryl na půdě hředelského kostela, odkud měl pěkný výhled na hrušku, na které drak sedával. Několik dní se nic nedělo. Až asi po týdnu se drak konečně objevil. Sotva usedl na hrušku, ozvala se rána z pušky. Drak na větvi povyskočil, zamával křídly a s velkým lomozem se zřítil k zemi. Rázem se seběhla celá ves a každý chtěl potřást úspěšnému střelci rukou. Lesník nechal mrtvého draka naložit na povoz a odvézt do lesovny. Tady mu odřízl hlavu, kterou pak přibil na stěnu vedle jeleních trofejí. Tělo zahrabal na okraji lesa. Dračí hlava prý zdobila lesovnu ještě mnoho let poté, co lesník odešel na pravdu boží.  


 

Strážný duch křivoklátských lesů

Křivoklátsko / Nechoďte do křivoklátských lesů v lichém počtu, aby Vás duch lesa Dyma neroztrhal.

Duch křivoklátských lesů Dyma
Podle pověsti nesmíte chodit do křivoklátských lesů v lichém počtu, strážný duch křivoklátských lesů to nemá rád. Lidem v sudém počtu neublíží, ti, kdo jsou v lichém, roztrhá. Nejčastěji se strážce lesů Dyma objevuje po bouřce, když se paří lesy.
Odkud se pověst vzala?
Hrdiny příběhu se stali tři studenti, kteří v časech vlády krále Václava IV. zbloudili v lesích a byli nuceni strávit noc u ohníčku pod Zajícovým dubem. Děsili se, že je budou znepokojovat přízraky oběšenců. Nejstarší z nich však ostatní uklidňoval, že duchové popravených loupežníků by nebylo to nejhorší, s čím by se mohli setkat:

 "Tu v křivoklátských lesích zjevuje se duch Dyma, o tom mě strýc i tetka nejednou povídali. Různě vypadá: jednou skáče plaménky po lese, podruhé hoří v houští jako rozežhnutá svíce. Můj strýc ho viděl, jak letěl jako ohnivý drak s usedl na vysokou skálu nad lesem, a dědkovi se zase zjevil v podobě ohnivého sloupu. Stál ve stráni na mýtině, tiše, ani se nehnul a hořel a hořel."

"A co děd?"

"Křižoval se a utíkal, protože byl lichý."

"Jak lichý?"

"Dyma duch lidem nic neudělá, potká-li je a jsou-li v počtu sudém. Jsou-li však v lichém..."

"Tak i my," a Martinovi oči stočily se po druzích, jako by je počítal, "my jsme tři..."
 Tak to napsal Alois Jirásek v první kapitole románu  Mezi proudy. Je zřejmé, že vtělil do svého díla autentické vyprávění, jak je při svých prázdninových cestách slyšel od lesníků a uhlířů z Křivoklátských lesů.

 
Legenda - duch Dyma

Zdejší legendy o Dymovi se tradují od nepaměti; lesní duch má ve své oblasti podobné suverénní postavení jako mnohem populárnější Krakonoš v Krkonoších. Na rozdíl od rozšafného spravedlivého hajného Krakonoše díky vlasteneckým pohádkářům však duch Dyma pozornosti unikl. V pověstech dál přežívá v původní, syrové - a dá se říci, že doslova surové a kruté - podobě. Možná vyjadřuje nelítostný zákon divočiny; například prý měl velkou radost z polomů a lesních požárů, které často svým lítaním rozdmychával. Někdy uhlířům se škodolibým potěšením rozmetával milíře, jindy přepadal prospektory, horníky a hledače pokladů a honil je po celém lese, protože vše, co bylo ukryto pod zemí, považoval za své výsostné vlastnictví. Byla tu snad vazba na podzemní ložiska kovů a body určitých elektromagnetických anomálií? Z tohoto hlediska je totiž zajímavé tvrzení, že koho Dyma dostihl, toho až k smrti sešvihal ohnivými pruty. Někdy dokonce těla nebožáků roztrhal na kousky a ty rozházel po okolí. Jeho spojitost s ohnivým drakem, ohnivým mužíčkem a bludičkami je bezesporu zvláštní.

 
Druhá pověst

Bude tomu již skoro dvě stě let, co parta dřevorubců mýtila les nedaleko dvora Požáry, v místě, kterému se říká Turkův luh a které leží téměř naproti zříceninám Jivna, na protilehlém břehu Klíčavy. Dnes je od hradu odděleno vzdutou hladinou přehradní nádrže; tehdy se v údolí kolem potoka rozkládaly obtížně schůdné bažinaté louky.

Prudká bouře donutila dřevorubce přerušit práci a hledat úkryt v nedaleké lesní boudě. Když konečně hučící vodní příval přestal bubnovat na střechu a burácení hromu zaniklo v dálce, vyšli ven. Les rozpálený horkým letním dnem a nyní prudce zchlazený, tonul v bělavých parách, jejichž potrhané cáry se vznášely mezi stromy jako dým ze stovek milířů. Najednou pozornost dělníků upoutalo zvláštní světlo, vystupující z močálů u Klíčavy. Neustále měnilo tvar: Jasně plápolající plaménky se třepotaly ve vzduchu jako hořící svíce a občas se spojily do mocného ohnivého sloupu.

Jeden z dělníků se nakonec rozhodl, že tomu musí přijít na kloub, že se půjde podívat, co to vlastně je. Pustil se strání dolů směrem ke světlu, probleskujícímu mezi stromy, a brzy jim zmizel z dohledu v hustém mlází.

Také světlo krátce na to zmizelo. Ale kamarád se nevracel! Začali na něj volat, houkat, pískat. Marně. Po hodině se dělníci konečně rozhodli, že ho půjdou hledat. Utvořili rojnici a krok za krokem postupovali k močálu. Po několika stovkách metrů se jim naskytl hrůzný pohled: v kalužích zatopené louky leželo kamarádovo tělo roztrhané na kusy!

Hajný je později poučil, jak strašné chyby se mladý dřevorubec dopustil, když se chtěl ke světlu přiblížit - a navíc sám! Lichý počet osob je při setkání s ohnivým démonem zdejších lesů, kterému se říká Dyma, velmi nebezpečný.

 

Pověsti o Dymovi jsou rozšířené po celém Křivoklátsku. Protože se nejčastěji zjevuje po bouřích, dá se předpokládat, že se jedná o elektrický výboj, možná dokonce několik druhů výbojů, které známe jako nebezpečné kulové blesky a prakticky neškodné ohně sv. Eliáše. Možná bychom našli i fyzikální vysvětlení pro tvrzení, proč Dyma agresivně napadá lidi, kteří se k němu přiblíží v lichém počtu. Sám člověk je totiž nositelem určitého elektromagnetického náboje. Záleží potom na tom, jestli bludný výboj, putující lesem, je nabitý souhlasně nebo opačně, jestli ho člověk přitahuje nebo odpuzuje. Dvojice, čtveřice či šestice lidí, pohybující se společně, může vytvářet "uzavřené neutrální pole". Když jsou však lidé v lichém počtu, pak je jejich pole v nerovnováze a "ohnivý Dyma" má snahu stát se jejich "doplňkovým nábojem". Toto nastolení stavu fyzikální rovnováhy má ovšem pro zúčastněné osoby neblahé následky.

 

Ducha Dymu lze sice vysvětlit "vědecky", jeho existence se však tímto výkladem nestává o nic méně tajemnou; kromě toho obsahuje ještě další roviny, které bychom mohli nazvat mystickými.  

 

Zpět