Mýty o stvoření světa

04.10.2011 14:10

                                                                                                              5. října

        Mýty o stvoření světa

    každý národ má svůj mýtus o počátku světa a lidí

Symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu. Klasický mýtus Literární mýtus Politický mýtus (Encyklopedie literárních žánrů, Peterka, Mocná)

Slovo mýtus (řecky μύθος, vyprávění) se v soudobé češtině užívá ve dvojím, na první pohled opačném smyslu:

  • V běžné řeči znamená často nepravdu, vybájené nebo vymyšlené tvrzení bez jakéhokoli podkladu.
  • V literárním a filosofickém smyslu znamená mýtus báj, tradiční, obvykle anonymní epický útvar, který dává odpovědi, aniž by kladl nějaké otázky. Vznikl totiž v neproblematickém světě, kde pro individuální tázání a pochybnosti nebylo místo. Je to tradovaný příběh (řetězec příběhů či vyprávěni), které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části v jejich významu pro lidský život.

 

Řecké mythos původně znamená řeč a vyprávění, zejména o dávné minulosti. Tradiční vyprávění, která se často zpívala nebo recitovala při velkých slavnostech a tvořila společný majetek nějakého kmene nebo skupiny, známe téměř ze všech starých kultur. Jejich tématem byl často počátek světa, založení města, původ nějakých slavností nebo institucí

 

 

Podle starých Egypťanů byl na začátku všeho praoceán. Vládcem tohoto obrovského vodstva byl bůh Novev. Po nějakém čase se z oceánu vynořil zářící bůh Ré, který se podobal brouku skarabeovi. Jenže Ré byl na světě sám, a tak stvořil ze svých slin boha vzduchu Šova a bohyni vlhkosti Tefnet. Narodily se jim děti, bůh země Geb a bohyně nebe Nút.Svět byl tedy ohraničen nebem a zemí a mezi nebe a zemi vstoupil vzduch a oddělil je. Bohové

 žili ve světě bez lidí a rozmnožili se. Panoval jim bůh Ré. Jako každý vladař, měl i on své nepřátele. Aby se jim ubránil, posílal své oko, aby za něho

 bojovalo. Jednou šlo oko opět na bojiště, ale boj trval velmi dlouho a oko se dlouho nevracelo. 

Teprve když porazilo všechny nepřátele, vrátilo se zpátky k bohu. Ale v Réově hlavě zatím vyrostlo jiné oko a na hlavě už nebylo místo. Oko, které se vrátilo z boje, se zarmoutilo a dalo se do pláče. Sotva se slza Réova oka dotkla země, proměnila se v člověka. A protože bylo slz opravdu hodně, byl brzy svět plný lidí. 

 

V oblasti Mezopotámie vzniklo několik podobných mýtů o stvoření člověka. Nejstarší je akádská legenda o Atrachasísovi. Zde se bohové museli starat o své živobytí a jedna skupina bohů utiskovala druhé. Aby byl odstraněn hrozící konflikt, bylo rozhodnuto o stvoření lidské bytosti. 
"Zde Bélet-Ílí, rodička, potomka nechť rodička stvoří!
Lopotu bohů člověk na bedra svá vezme."
Bůh Enki 
tedy připravil očistnou lázeň, společně s ostatními bohy zabil boha Geštuge, obdařeného rozumem, smísili hlínu s jeho krví a stvořili tak prvního člověka. 

Bélet-Ílí, zvaná též Mami, vdechla prvnímu člověku život a poslala ho na zem pracovat. 

 

 

 

Indiáni

Větší přehledností se vyznačují mýty Indiánů Střední a Jižní Ameriky z předkolumbovské éry. Asi nejznámějším příběhem je aztécký mýtus o stvoření člověka. 
Narodilo se slunce a bohové odpočívali. Kvetly stromy a zvířat bylo nepočítaně. Ale žádné z nich nevědělo, komu mají za slunce poděkovat. To bohy zklamalo a rozhodli se, ze stvoří člověka. Moudrý bůh Tlalok honem uplácal člověka z hlíny, jen aby byl první. Jenže sotva hliněný člověk šlápl do první louže, tak se rozpustil a zbyla z něj jen hromádka bláta. Bůh Šipe Totek vzal obsidiánový nůž, oklestil pár větví, aby z nich vyřezal loutky. Měly ruce, nohy a ve vodě se nerozpustili. Bohové je 
tedy nechali žít. Jenže dřevění lidé si tak vedli i v životě. Nesmáli se, neplakali...To se bohům také nelíbilo a zahubili je. Pak řekl bůh Tezkatlipoka, že hlíny a dřeva je na světě dost, a proto vytvořil lidi ze zlata. Jenže ti zase byli moc nafoukaní, a tak se bílý bůh Quetzalkoatl rozhodl, že člověka stvoří on sám. Uhnětl těsto ze žluté i s bílé kukuřice, řízl se do malíčku, aby s těstem smísil svou krev. Pak vymodeloval pečlivě trup, hlavu a údy. Člověk byl hotov. Quetzalkoatl mu vdechl život a začalo svítat. 

 

Indie

Naprosto odlišné názory na vznik člověka se objevují v nejstarších písemných památkách Indie, kterými jsou posvátné zpěvy - upanišady, z nichž nejstarší je Brhadárajanka. Zde se původ světa je odvozuje od Kosmického Muže, zvaného Puruša.
"Tisícihlavý byl ten muž, měl tisíc očí, tisíc noh, ač zemi zcela obestřel, o deset palců nad ní čněl. Jedině muž je tady vším, co bylo i co má se stát, nesmrtelnosti vládce sám i to, co z krmě narůstá."
Puruša byl obětován bohy a z jeho částí těla vznikla zvířata a lidé rozdělení do kast. Bráhmani (nejvyšší kasta) vznikly z úst a poddaný lid z nohou.
V pozdějších dobách, tzv. doba véd, se za prapříčinu světa považuje tzv. Zlatý zárodek, což je metaforické spojení zrodu vesmíru s životadárným slunečním zářením. Zlatý zárodek je chápán jako první stvořitel. "Na počátku bylo jen já v podobě muže. Rozhlédl se kolem a nic jiného než sebe nespatřil. Nejprve pronesl: To jsem já. Odtud vznikl pojem 'já'. Cítil strach, proto každý, kdo je sám, má strach. Nebyl ani šťasten. Proto nikdo, kdo je sám, nezná štěstí. Zatoužil po družce. Nabyl takových rozměrů, jako žena a muž v těsném objetí. Rozdělil sebe sama vedví. Z toho povstali manžel a manželka. Neboť je každý sám jako polovina celku. Proto tuto prázdnotu zaplňuje žena. Spojil se s ní a z toho povstali lidé, později pak zvířata, oheň, tráva.... 

 

 

Orfický mýtus

Podle orfiků byl na počátku Vítr, který svedl Noc a ta pak snesla v Temnotě stříbrné vejce. Z vejce se vylíhl Éros a spustil svět. Stvořil zemi, oblohu, slunce a měsíc.Tenhle Éros, narozdíl od obecnější představy bůžka lásky, byl hermafrodit, měl čtyři hlavy a zlatá křídla. Žil v jeskyni s Nocí, která trojjedině představovala Noc, Řád a Spravedlnost. Trojjediná bohyně pak vládla světu, než ho předala Úranovi.

 

 

 

 

Filozofický mýtus

Nejprve byla Tma. Ze Tmy vznikl Chaos a z jejich spojení Noc, Den, Erebos a Vzduch. Potom už je to složitější - dvojice Erebos a Noc dala život Záhubě, Stáří, Smrti, Vraždě, Zdrženlivosti, Spánku, Snům, Sporu, Bídě, Trápení, Mstě, Radosti, Přátelství, Lítosti, třem sudičkám a třem Hesperidkám.

Vzduch a Den mají na svědomí matku Zemi, Oblohu a Moře, načež:
Vzduch s matkou Zemí zplodili Hrůzu, Úskok, Zlost, Zápolení, Lež, Přísahu, Pomstu, Nezřízenost, Svár, Smlouvu, Zapomnění, Strach, Pýchu, Boj, Ókeana, Métis, Tartara, Erinye a ostatní Titány.

Historie pokračuje, Země a Tartaros spolu měli Giganty a Moře se všemi svými Řekami Néreovny. Člověka později se souhlasem a pomocí bohyně Athény stvořil Prométheus.

 

 

 

Olympský mýtus

Z Chaosu, jenž byl všude, se vynořila matka Země, Gáia, a porodila, ve spánku, boha Úrana.

Ten ji oplodnil deštěm a Gáia rodila dál: trávu, stromy, zvířata a ptáky. Déšť samozřejmě vytvořil i jezera, moře a řeky.

Prvními potomky Země byli storucí obři Briaréos, Gyges a Kottos, později trojice jednookých Kyklopů Brontes, Steropes a Arges. A historie může pokračovat dál, kdy Úranův syn Kronos svrhl svého otce, vykastrovav ho, aby se pojistil, kdy Krona svrhl jeho syn Zeus ....

 

 

Podle Bible

Na počátku byl bůh stvořitel sám uprostřed prázdnoty a pohyboval se nad temnými prvotními vodami. Silou jeho ducha a slova vzniklo ve vesmíru světlo a oddělilo se od temnoty, aby tak vytvořilo den a noc. Byl den první. Druhého dne pak bůh stvořil oblohu, jež dělí vody propasti od vod vesmíru. Třetího dne vyzvedl z vod souš a nazval ji zemí, a na ní dal vyrůst rostlinám. Čtvrtého dne na obloze umístil slunce, měsíc a hvězdy. V den pátý stvořil živé bytosti v oceánech a ptáky v povětří. Šestého dne zaplnil zemi zvířaty všeho druhu a nakonec stvořil podle obrazu svého člověka, aby vládl nad tou spoustou živých bytostí, a dal mu rostlinnou a živočišnou říši k užívání. Sedmý den pak posvětil jako den odpočinku.

Druhá kapitola knihy Genesis popisuje stvoření člověka podrobněji. Bůh vytvořil člověka z hlíny a vdechl do něj život. První lidskou bytost, Adama, pak zavedl do rajské zahrady Edenu. Uprostřed zahrady stály dva stromy - strom života a strom poznání dobrého a zlého, jejich ovoce měl člověk zakázáno jíst. Kdyby okusil ovoce ze stromu poznání, zemřel by. Plody z ostatních stromů však jíst mohl. Bůh také Adama vybídl, aby pojmenoval všechna zvířata a rostliny, jež stvořil. Poté ho uspal a vyňal mu žebro, z kterého stvořil ženu - Evu.

Zpět