Odjinud a jinam

19.12.2011 06:37

 

Odjinud a jinam

povídka z léta 1996, Gent Belgie

Mile se otřela o pár plavců, zatřásla můstkem (když se jen trochu víc odrazila od jednoho z pilotů), převrátila plavčíkův člun (dělal pod vodou šílený rámus a páchl) a na dvě vynoření (v pomalém splývání jen vyšpulit ústa nad hladinu, první výdech, druhý, třetí zadržet, na vodě zůstanou jen nepatrná kola) doplavala až pod velké molo za ostrohem.

Měla radost. Radost z vody, z jejího doteku, ze svého i jejího pohybu, ze slastně objímavého splývání všech pohybů. Měla radost z ruchu na pláži, ze vzrušeného pokřiku přelévajícího se v gradacích s hysterickými punkty. Podivně krásně smutnou radost z těch důležitých a přitom tak malých postaviček, jindy tak legračně a tak bezbranně kopajících nohama nad její hlavou. Panika teď odvála jejich vážnost a bezstarostnost, ve které byli vždy tolik bezohlední.

Bezohlední a slepí. Slepí a hluší k tichu a šeru hloubky. Náhle utichlo jejich věčné šplouchání a obvyklý ruch se vzdálil. Lidé vyděšeni postávali na pláži, družstvo plavčíků se snažilo z můstku obrátit člun a i oni se báli do vody.

Klidně vyšla na břeh. Nikdo ji neviděl. Obešla křoviny a prošla mezi lidmi. Konečně v nich cítila něco skutečného. Hloubku. Hloubku strachu, který v nich otvíral vědomí slabosti, vědomí samoty. A co je skutečnějšího než samota?!

Uprostřed pláže vstoupila do vody. Dav se prudce rozvlnil, plavčíci začali křičet a mávat. Neslyšela je. Neexistovali pro ni, protože nikdy neexistoval nikdo takový, kdo by ji chránil před nebezpečím. Vždy byla sama a věděla, co to znamená. Proto také mohla vědět, co to je, nebýt sama.

Ode dna se odlepil stín a pomalu stoupal k ní. Plavčíci konečně zanechali marných pokusů nahodit motor a přinesli vesla. Stín už dostal zřetelné tvary a natáhnul k ní zelenavé ruce. Dlouze se nadechla.

Zpět