Patetická

17.12.2011 11:46

Patetická
(našeptáno hlasem obrovským)

***

jediné, co je v mé moci
je zesílit stisk
uvolnění a klid
nalézám jen u tebe

***

probouzíš se čistý, jasný
ráno je krásné
pak jen
jako krátké cvaknutí
první dotek světa
a na všechno sis vzpomněl

***

hlukem ticho tišší
a těžší
jako cigaretový dým
ztěžkla duše
div tě nezadusí
nejraději bys ji 
vykašlal

***

na samé hraně
na marjáně
marně
v jámě
mé tmě
do rozevřené dlaně
vloží mě
a zná mě
jen maně

***

držím se
i když už není nic
co bych mohl pustit

***

naproti od stolu
píšu ti lístek
tvé vzdálené duši
předej jí ho
zítra
nebo pozítří
v tichu

***

krásné je krásné
ne strašně krásné
ani hrozně krásné
krásné je krásné

***

stačila by ti krása 
jediného stromu
stačila by ti krása 
jediného ohybu řeky
stačilo by ti 
jediné vkročení do krajiny
stačil by ti jediný den
jediný večer
jediná noc
a stačila by ti krása
jediné ženy
ale ne
to by na tebe bylo 
příliš
(příliš)

***

z cizích smutků piju
jimi rozesmutněn
neb vůbec z cizích číší
které zase z cizích
stým tisícím přelitím
nektar zakalen
a zčeřen
jen aby hladina
náhodou
nezklidnila se
v to příliš upřímné
zrcadlo

***

nechci pomoci od utrpení
utrpení samo ostatně není tak velké
avšak právě proto
že ho stále není dost
a tak zoufale toužím slyšet
- ano, vím, že trpíš
- vím, že je to tak správné
- že tím musíš projít
- dovolím ti to a budu u tebe
- běž!
protože není nakonec utrpením utrpení samo
ale nemožnost projít jím až na jeho konec
utrpením je mé polovičaté bytí
v němž i každá radost
je jen způli sama sebou
jako já
(hd, 96)

***

že prý je na dně světa tma?
ach, tak to je dobrá zpráva -
těch světel kolem
až bodá do očí

***

oheň a var
destilace smrtí
kal zůstal na dně
my čistí
rozplynuli jsme se
ale voda se vrací
a na dně všeho kalu
zlato

***

nemá to smysl bez tebe
ani za mák
nemá to smysl
bez setkání
kde je oddělování
musí být i spojování
(divoká modlitba)

***

žádný rituál
žádná víra
žádné uvnitř
nic, co by zůstalo, když 
všichni odejdou
jen Oči a Hlas tě ženou tam,
kde nic není
(7,96)

***

uhni mi!
bůh
(vzkaz)

***

volám tě a slyším jen ticho
volám tě a slyším ticho tišší
volám tě - a pak už ne, to ticho je krásné
to ticho jsi ty

***

zalehla tě tma?
přišly stíny?
zalknutý tíhou
bez dechu
bez hlesu
minulost na ramenou jako kříž
prosíš boha
a hledáš konec svých vin
je-li jaký
a noc se přidá k noci
tma ke tmě
zavři oči
přicházejí sny
to bůh ti píše
abys už neváhal

***

necháš se roztrhat 
láskou
nebo tě roztrhám 
děly
(vzpomínka na minulý život, kolem 1700)

***

dálka, jíž tvé oči už nevěří
výška, jíž jsi nedosáhl ani
v nejsmělejších snech
hloubka, z níž jsi zapoměl
že jsi přišel
to jsem já
to jsi ty

***

valí se jako řeka
a neustává
nezastaví se
nepočká
ani nad největším smutkem
ani nad největší bolestí
není chyby tak hrozné
aby zastavila čas
a to ti může být 
útěchou

***

jsem stár miliony let
protekla mnou všechna voda vesmíru
všechnu ji obsahuji
sám jsem touto vodou
která v těch milionech let
protekla všemi kouty vesmíru
všemi místy, chvílemi
všemi prožitky a jako řeka
unáší písek, aby ho uložila na dno moře,
tak já v sobě ukládal vše prožité
jsem všechno, ale všechno zkamenělé samo sebou
nehybné, jsem voda, která nemá kam proudit
proto ty
malý, maličký, nový, živý.
zurčíš po kamenech mé nehybnosti
a já ti naslouchám

***

přichází tma
okna se obracejí dovnitř
a tam, kde jsem tě vyhlížel
vidím náhle sebe

***

já...rád bych
ale jen
jestli
jestli opravdu
jen jestli skutečně
víš... já
chci!!!!!
já chci
chci hrozně
chci šíleně
chci úplně
chci pořád
a napořád
a všechno
chci
chci
chci
a ticho je krásné

*** 

po dlouhé době
pod tvými doteky 
usínám
klesám do ztišení
rozplývám se
snáším
do zklidnění
tak krásného
jak báseň
a klesám ještě
klesám ještě víc
a jen docela tichá myšlenka
se mihne kolem:
kam až může báseň?
může ještě?
ach jaká krása!
může dál?
ach krása až pláči!
může snad...
a zítra se probouzím
z básně
(kam až může báseň)

***

a skutečně "hysterický" splývá s "uměleckým", neboť hysterický neznamená jen šílený, to není jen ona představa totálně praštěných hysterických tetiček a jejich záchvatů. tuším, že je to celý pohled na svět: pro hysterika stejně jako pro umělce je celý svět jiný. dramatický. extrémní. osudový. má závratnou hloubku i výšku, závratnou blízkost i vzdálenost, blízkost i samotu. nic není normální, prosté, běžné, průměrné. ani jeden z nich nic takového nechce, oba ve všem hledají krajnosti, hledají a tvoří. absolutno! ke všemu buď absolutně přichází nebo ode všeho absolutně prchají, vše vnímají pouze jako přicházející či se vzdalující, nic mezi tím... jsou jako nakloněná rovina, celý svět je pro ně takový a oni znají jen stoupat nebo klesat, věci a bytosti se mohou k nim jen přibližovat či od nich spadat, mohou se na ně pouze valit či oni na ně. brát nebo dávat, tvořit nebo ničit. klid, setrvání, prosté bytí a spočinutí je jim oběma neznámé

***

on:
ó, člověče, jsem bůh a nejsem
jsem duch, jsem tvůrce
jsem jiskra, jsem oheň
jsem nezastavitelné nezastavení
letím, řítím se, hořím, rozprskávám
podněcuji, pronikám, rozviřuji
a nořím se
nořím se do ní
lákám ji, dotýkám se jí, vzrušuji, rozrušuji
pronikám, naplňuji a trhám, vybuchuji z ní
abych mohl proudit dál
život činí život
ó, člověče

ona:
ó, člověče, jsem bůh a nejsem
jsem země, jsem hlína, jsem hloubka
jsem nehybnost, jsem klid
jsem plnost naplněná
rozkládám se, jsem, mlčím
a přijímám ho
pohlcuji
lákám, laskám, hladím, ztišuji, zklidňuji
rozpouštím, objímám, pojímám
země od počátku do konce
ó, člověče

on:
ó, člověče, jak po ní toužím, jak nekonečně, 
po její hloubce, jejím klidu, její nehybnosti
a jak marné to je
kde se jí dotknu, tam vzplane, proniknu ji 
a ona exploduje a hoří mým plamenem, stává se mnou
marně, marně ji dosahuji, 
jen sám sebe nakonec stvořím
ó, člověče

ona:
ó, člověče, jak po něm toužím, jak mnoho, jak nekonečně
po jeho žáru, po jeho neklidu, víření
zvedání, letu, divokosti, pronikavosti
a jak marné to je
kde se ho dotknu, tam se rozplývá, rozpouští, vplývá 
obejmu jej a on pláče mojí vodou, stává se mnou 
marně, marně jej objímám, 
jen sama sebe nakonec stvořím
ó, člověče.

oba:
ó, člověče, ne dvou, ale tří stran je třeba
když dvě se setkají, odečtou se jedna od druhé
vykrátí se a zbude prázdno
tebe je nám třeba, tvého vědomí, tvých myšlenek,
tvé bolesti, tvé krásy, tvé touhy, tvého oproštění
podej ruku každému z nás a spoj nás
překleň póly kosmické baterie 
a my tě obdarujeme nekonečným proudem
nekonečnou silou, spoj nás skrze sebe
ať se absolutno ztaví ve vášeň a čin

***

1999-2001

Zpět