Perleťové království

10.03.2000 23:52

 

 

Perleťové království

 

 Za mnoha  a mnoha horami,  za řekami, hlubokými  jezery a divokými  hvozdy ležel  pohádkový  les Bukovec.  Zvenčí se zdál  malý, ale kdo do něj  vstoupil, mohl v něm  bloudit celé dny.  Koruny statných  dubů, habrů  a hlavně  buků,  podle nichž  se les také jmenoval,  zvedaly se nad hlavou náhle až do oblak.  V jejich přítmí se pak rozbíhala spleť cest,  cestiček a stezek. Jedna vedla do záludné bažiny,  jiná k Mlhové hoře a další k Pařezové louce, k Jezevčí  noře či k Jelení studánce. Ta poslední vedla k lesnímu jezírku.

 

  Malé jezírko obklopené  rákosím se modralo a lesklo  uprostřed lesa jako pohozené  zrcátko. Žil v něm nejstarší  obyvatel lesa - vodník Bonifác.

 

  Znal všechna  lesní zvířátka  i všechny víly,  rusalky a bludičky.  Znal všechna strašidla  i strašidýlka a hejkaly  a jezinky a příšerky až do  posledního skřítka. A znal také  všechny lesní příběhy. Často je vyprávěl  velkým i malým a ti všichni ho rádi poslouchali.  Příběh, který začal vyprávět dnes, se odehrál docela nedávno.

 

  Dole pod  Mlhovou  horou,  v temné  jeskyni  bydlel  drak.  Byla to  trojhlavá  saň  a vypadala  hrozivě.  Z nozder  jí stoupal  dým a občas  jí z některé  ze tří tlam  vyšlehly ohnivé  jazyky.  Ve skutečnosti  to ale vůbec  nebyla zlá  saň. Byla to  hodná dračí  máma, která  starostlivě  opatrovala své  dračí vajíčko.

 

  O něco výš,  téměř až na  vrcholku  Mlhové  hory,  skrytém  povětšinou  v mlze husté  a bílé jako  smetana,  žila v  chaloupce  se špičatou  střechou čarodějnice  Ruchajda. Byla spíš samotářská,  ale často se toulala lesem, povídala  si u jezera s žabkami a rybami nebo se  starým vodníkem Bonifácem. Od té doby totiž,  co se nepohodla s čarodějnicí Amandou z druhého  konce lesa, byl Bonifác jejím jediným přítelem.

 

 Čarodějnice  Amanda bydlela  se svým kocourem  Damiánem v chaloupce  se střechou ještě špičatější  na samém konci lesa Bukovce  na kraji Pařezové louky.  Čarovala po nocích za  úplňku, vařila  lektvary nebo  sbírala kouzelné  byliny. Pro radu  i pomoc k ní chodila  všechna lesní strašidla  i zvířátka i vodník Bonifác.  Ten měl rád obě čarodějky stejně.  Zpočátku se je snažil usmířit,  ale byly obě příliš tvrdohlavé  a jedna o druhé nechtěla  ani slyšet. Přesto  Bonifác stále doufal,  že se přece jen  jednou spolu  udobří.

 

 V Amandině chaloupce  vládl pořádek.  Každá věc  měla své  místo.  Čarodějné  knihy na  policích,  měděný kotel  nad ohništěm,  létající koště  opřené o dubovou  truhlu s kouzelnými  předměty. Svazečky  sušených bylin  byly zavěšeny  u stropu  a i pavouci  pletli své  sítě jen tam,  kde jim to Amanda  dovolila. Nad tím  vším se na peci  spokojeně  rozvaloval  kocour Damián.  A rozvaloval  by se tak dodnes,  kdyby jednou...

 

 To bylo  zrovna  krásné  slunečné  ráno.  Dračí máma  vykutálela  své vejce  před jeskyni,  aby se  vyhřívalo  na slunci.  Sama se  dala do  uklízení.  Zametla  jeskyni  svým ocasem,  důkladně ji  vykouřila  a ohnivou slinou  zažehla oheň pod  kotlem s polévkou.  Když se však vrátila  pro vajíčko, už ho nenašla.  Ztratilo se a nikdo nevěděl kam.   V celém  lese  zavládl  zmatek.  Všichni  hledali  dračí  vejce.  Hledali  všichni  a hledali  všude.  Hledaly  i obě  čarodějky.  Ale vejce  nikde. Na  les už se  snášela tma  a hledáním  unavená Ruchajda se  posadila pod staletý  dub. Únavou se jí klížily  oči. Vtom zaslechla podivné  šustění. Než se stačila rozhlédnout,  vynořila se odněkud letící žlutá koule,  nabrala ji a unášela pryč. Nedlouho potom  na kraji Pařezové louky, kousek od své chaloupky,  zaslechla Amanda stejné šustění. Nestačila ani  vykřiknout a žlutá koule unášela i ji.   To už bylo příliš!  Celý les z toho byl  vylekaný. Nejdřív  se ztratí vejce  a pak čarodějky.  Co se to děje?

 

  Tu postával hlouček  rusalek a víl, támhle  lesní skřítkové s hejkalem,  na stromech si štěbetali datlové  s kukačkami a dole pod buky v listí  ježčí rodinky s jezevci a medvíďaty.  Nikdo nevěděl, co to má znamenat.

 

 Vodník  Bonifác  se  ve  svém  vyprávění  významně  odmlčel a přehlédl  napjaté posluchače. Nikdo ani  nedutal. Malí ježci zapomněli  zavřít tlamičky a rusalka div nespadla  ze svého leknínového listu do rybníka. Bonifác  pokýval hlavou a usmál se. Tak je to správné. Pak si  namočil šos, aby se mu lépe vyprávělo a pokračoval.

 

  Amanda  a Ruchajda  se probudily  na paloučku  obklopeném  překrásnými, ale  neznámými květinami.  Vedle nich ležel i Amandin  pytel plný bylinek a Ruchajdino  létající koště. V dálce před nimi  se tyčily vysoké černé skály. Nedaleko  temně hučela nějaká řeka. Když se rozhlédly  lépe, spatřily čarodějky na kraji blízkého lesa  malý domek. Vylekané z toho, co je potkalo, a opuštěné  z ničeho nic v neznámém světě, zapomněly obě na staré sváry  a společně se k domku vydaly.

 

 Vůbec nevěděly, kde se to ocitly. Snad jim to bude moci  povědět někdo v domečku. Došly tedy až k němu  a nahlédly nejdříve malým okénkem dovnitř.  Jaké bylo jejich překvapení, když  spatřily človíčka s velikánskou  hlavou a malým tělíčkem,  s malýma nožičkama i  malýma ručičkama.  Seděl právě  u malého  stolečku  nad

 

 talířem  kouřící polévky  a s velkou chutí jedl.

 

 Čarodějky zdvořile zaklepaly na malé dveře. Nejdříve se  za nimi ozvalo šoupání dřeváků. Potom se otevřely  a objevil se v nich ten podivný človíček.  Udiveně si nečekanou návštěvu  prohlížel, až Ruchajda  řekla, že jsou  čarodějky  z lesa  Bukovce,

 

  které sem unesla  žlutá koule. Človíček pokýval  svou velkou hlavou a pozval je dál.  Nabídl jim voňavou polévku a řekl jim, že jsou  v Perleťovém království, jemuž vládne moudrá královna  Elvíra. Království ale sužuje zlý kouzelník Hromburác. Tomu  právě žluté koule slouží. Amandu s Ruchajdou hned napadlo,  kde hledat ztracené dračí vejce.

 

 Hrad zlého  kouzelníka  stál uprostřed  bezedných močálů  na strmé černé skále.  Kolem jeho hrozivých věží  kroužili neustále velcí černí  havrani a ponuře krákali. Hromburác  často chodil po cimbuří a poslouchal  jejich skřípavé hlasy. Havrani byli jeho  nejoblíbenější ptáci. Spřádal přitom své ďábelské  plány. Dlouhý kouzelnický plášt povlával v chůzi kolem  něho a on si přitom hladil svůj mohutný plnovous. 

 

  Únos dračího vajíčka byl Hromburácovým posledním nápadem.  Ukryl ho v nejhlubším sklepení. Doufal, že mu drak  pomůže zmocnit se trůnu a stát se panovníkem  Perleťového království namísto královny  Elvíry. Pomazal proto vejce  kouzelným elixírem  a čekal, až se  z něj  vylíhne  malé dráče.  Musel nad ním  totiž ještě pronést  zaklínadlo, aby se drak  stal skutečně zlým. Netušil  ale, že jeho žlutá koule unesla  z lesa Bukovce také Amandu s Ruchajdou.

 

 Zámek  královny  Elvíry stál  uprostřed nádherné  zahrady plné těch nejkrásnějších  a nejvoňavějších květin. Královna se ráda  procházela po cestičkách sypaných bílým pískem  a ráda voňela k pestrobarevným květům. Byla velmi  krásná a také velmi moudrá. Protože chtěla vládnout  spravedlivě, radila se často při procházkách zahradou  se svými rádci. Dnes byla ale sama a byla velice smutná.  Zpráva o zlém drakovi kouzelníka Hromburáce byla velice zlá.  Jejímu království hrozilo velké nebezpečí...

 

 Královna právě večeřela  v zahradním altánku, když se nad zámek  zničehonic přihnal ohromný temný mrak a několikrát  mocně zahřmělo. Elvíra leknutím upustila konvici s čajem.  Než ale stačila vykřiknout, zjevila se před ní vysoká  černá postava smějící se skřípajícím hlasem.  Kouzelník Hromburác. Zvedl kostnatou ruku  a pohrozil královně, že její království zničí  strašlivý drak, jestliže se nevzdá trůnu  a nepřenechá ho jemu - Hromburácovi.

 

 Královna věděla,  že Hromburác by  takového draka  nedokázal sám  vyčarovat.  Určitě ho  musel odněkud  unést! Jenomže  potom by s drakem  mohl bojovat jen  ten, kdo pochází  ze stejné země  jako on. Tak to  stojí psáno  v moudrých  kouzelnických  knihách. Královna  si vzala na pomoc  velkou křišťálovou  kouli ještě po  babičce, která  byla také tak  trochu čarodějkou.  Doufala, že jí koule  prozradí, odkud  Hromburácův drak  pochází.

 

  Možná ale už zapomněla všechna zaklínadla nebo  nebyla křišťálová koule v pořádku. Uviděla  v ní jen dvě podivné postavičky, jak  kráčí k zámku. Když vyhlédla  z okna, uviděla je, jak  doopravdy vchází na  nádvoří. Byly to  naše dvě  čarodějky, Amanda  s Ruchajdou, které ke  královně poslal človíček z malého domku.

 

 Amanda s Ruchajdou ani nečekaly tak rychlé přivítání.  Sotva vstoupily na nádvoří toho nádherného zámku,  běžel jim vstříc lokaj a uctivě vyřizoval, že  králona Elvíra je očekává. Zavedl je do  přijímacího salónku, kde už královna  seděla ve velkém křesle se lvími  tlapami místo nohou a kynula jim  na pozdrav. Čarodějky se uctivě  uklonily a lokaj jim hned také  přisunul pohodlná křesla.  Královna Elvíra se nejprve  zdvořile optala, jakou měly  cestu a jak se jim  v jejím království  líbí. Potom teprve  se jich začala  vyptávat,  odkud  jsou a  jestli tam,  odkud pocházejí,  žijí také  nějací  draci.

 

 Jaká  byla  královnina  radost, když  jí čarodějky  pověděly o nešťastné  dračí mámě a jejím ztraceném  vejci. Křišťálová koule tedy nelhala.  Navíc Hromburác ještě nemá žádného draka,  ale zatím jen vejce. Královna nechala hned  prostřít bohatou tabuli a slíbila čarodějkám,  že si mohou přát cokoli, když její království  před strašlivým drakem zachrání.

 

 Amanda s Ruchajdou samozřejmě neváhaly.  Viděly, že mohou pomoci nejen  ohroženému království,  ale i dračí mámě,  která teď  pláče za svým  malým kdesi  v dalekém lese  Bukovci. A samozřejmě  i nešťastnému unesenému  dráčeti, jež zlý Hromburác  drží někde na svém hradě. Nebude  ale pozdě? Ihned začaly s přípravami  na nesnadný úkol. Královna jim dala mapu  s cestou k Černému hradu. Lokajové jim připravili  věci, které budou jistě na své cestě potřebovat. Služky  z kuchyně zabalily do tlumoků dostatek jídla. 

 

  Vyrazily se svítáním hned na druhý den. S královnou se  rozloučily už včera, a tak na nic nečekaly a  zamířily k Perleťovým horám na severu  království. Vysoké a strmé hory  překrásně se třpytící ve slunci  daly jméno celému království.  Odjakživa se tyčily v dálce  podepírající nebe na konci  země a lidé opravdu  věřili, že za nimi  už nic není. Snad  jen konec světa  nebo pohádkové  Hadí království.  Pro Amandu s Ruchajdou  to byl první úkol. Někde za  nimi totiž žil starý kouzelník  Meluzín. On jediný jim mohl  prozradit tajnou formulku  potřebnou ke zrušení zlých  Hromburácových kouzel  spředených nad dračím  vajíčkem.  

 

 Čaroďějky na jejich odchodu však nevyprovázelo  jen královnino služebnictvo. Ze samého vršíčku  zámecké věže ty dvě podivné postavičky  sledoval ošklivý černý pták. A jen  co Amanda s Ruchajdou zmizely za  prvním záhybem cesty, vznesl se,  dvakrát nad zámkem zakroužil  a odletěl směrem k močálům.

 

   Kouzelník Hromburác  už na svého špeha  netrpělivě čekal.  Havran mu každý  den přinášel  zprávy o tom,  co se děje na  zámku královny  Elvíry. Tentokrát  však kouzelníka  nepotěšil. Co asi  pohledávaly dvě  cizinky u Elvíry?  Hromburác dlouho  chodil zachmuřen  po cimbuří a  přemýšlel.  Neuklidňovalo  ho ani krákání  jeho oblíbených  havranů.

 

   Jak  cesta  k horám  ubíhala,  zvedala se  před nimi perleťově  modravá úbočí výš a výš.  Nakonec musely zaklánět hlavy a  stejně nedohlédly jejich vrcholků,  které se ztrácely v oblacích. První  překážka ležela před nimi. Schylovalo se  však už k večeru. Siluety hor byly čím dál  temnější a hrozivější. Čarodějky se proto  rozhodly, že budou v cestě pokračovat až  zítra. Uložily se proto pod skupinu  starých stromů a rychle usnuly. Ani už  neslyšely, jak na uschlé větvi nad  jejich hlavami zakrákal černý havran.

 

 Ruchajdu  probudil nějaký  šramot. Sotva však  chtěla probudit i Amandu,  sneslo se na ni cosi těžkého a  lepkavého. Najednou se nemohla ani  pohnout. Zděšeně vykřikla a tím probudila  Amandu. Ta rychle vyskočila, ale než se rozkoukala,  spadla lepkavá síť i na ni. Čarodějky byly uvězněny.  Síť  se s nimi  vznesla do  výše. Čarodějky  viděly, že si je  do větví přitahuje  obrovitý pavouk  s dlouhýma  chlupatýma  nohama. Co teď?  Marně sebou zmítaly  a trhaly. Síť byla  pevná a nepustila je.  A pavouk už k nim  natahoval své dlouhé nohy.  Vtom Ruchajda nahmátla pod  halenou svůj nůž. Ve spěchu ho  vytáhla a jala se síť řezat. Už  se zdálo, že to nepůjde. V poslední chvíli  však přeřízla nejdůležitější vlákno a obě dvě  dopadly zpátky na zem. Amanda se vyprostila ze  zbytků sitě a rozzlobená, že se nechaly takto zaskočit,  zamumlala ježibabí zaklínadlo. Pavouk se ve větvích proměnil  v docela malý a obyčejný kamínek, který jí dopadl k nohám.  Čarodějka ho zvedla a schovala do kapsy.

 

  Východ slunce je zastihl už v horách. Nevedla  tudy žádná cesta. Co chvíli se před  čarodějkami zvedla stěna kamení a  ony se musely buďto vracet, nebo  se přenesly přes překážku na  létajícím koštěti. Koště  však už bylo staré.  Brzy se unavilo,  takže ho musely  šetřit. Kdoví  na co ho  ještě  budou  potřebovat?  Když přelétávaly  jeden obzvlášť vysoký  skalní hřeben, zavadila  Ruchajda špičkou boty o jeho  vršíček. Koště zakolísalo. Překvapená  Amanda, která se kochala nádherným rozhledem  a nedržela se, z koštěte spadla. Naštěstí letěly  nízko. Jen vylekaně vyjekla a zůstala viset za sukni  kousek pod vršíčkem. Ruchajda se hned vzpamatovala a  letěla jí na pomoc. Odnesla to jen Amandina roztržená  sukně. Ruce se ale při té vzpomínce třásly oběma ještě  večer, když se ukládaly ke spánku ve skalním výklenku. 

 

   V noci se přihnala krutá vánice. Těžké mraky zakryly  Měsíc i hvězdy. Zvedl se silný vítr. Zanedlouho  naplnilo vzduch víření sněhových vloček, které  změnily v malé bodavé jehličky. Vichr bral  čarodějkám přikrývky a zle se točil  v jejich úkrytu. Jakoby je chtěl  mermomocí vypudit. Čarodějky  se snažily zachránit své  věci, avšak nakonec se  musely samy držet skalních  výstupků, aby je vítr neodnesl.  Potom však zaskučela vichřice ještě  silněji, zvedla je do výše a unášela je  s sebou. Zpočátku se obě držely vší silou za ruce.  Pak je ale vítr od sebe odtrhl a odnášel každou jinam.

 

 Amanda se probrala na břehu velkého jezera obklopeného  hustým lesem. Vstala, ale bolela ji noha. Mohla jen  kulhat. Přesto se vydala podél břehu hledat  Ruchajdu. Obešla celé jezero. Trvalo jí  to skoro celý den, ale našla jen jednu  přikrývku v rákosí. Jinak nic. Sedla  si znaveně na spadlý kmen. Měla  blízko k pláči. Teď zůstala  sama. Hlavou se jí honily  chmurné myšlenky, když  z trávy kousek od ní  vykoukla malá  lasička.  Dívala  se na ni  korálkovýma  očima, jakoby  na něco čekala.  Zmizela a objevila  se zase o kousek dál.  Ohlížela se přitom na  Amandu. A zase a zase.  Amanda si otřela slzičky  z tváře a vydala se za ní.  

 

   Lasička přivedla  Amandu ke kamennému  domku skrytému za hradbou  trnitých křovisek. Tam  se zvířátko naposled  ohlédlo a zmizelo.  Amanda neváhala.  Zaklepala na  těžké dubové  dveře. Dlouho  se nic nedělo,  až se dveře  samy otevřely.  Nikdo za nimi  nebyl. Amanda  vešla a dveře  se za ní zavřely.  Ocitla se v přítmí.  Nejprve nic neviděla.  Když se rozkoukala,  zjistila, že je  uvnitř kouzelnické  chaloupky. Přímo  naproti ní seděl  za stolem plným knih  kouzelník. Amanda se zděsila,  že je to sám Hromburác, protože na okně  uviděla černého havrana. Kouzelník ale vstal,  usmál se na ni a představil se. Byl to Meluzín, kterého  s Ruchajdou hledaly. Havran byl vycpaný.    Amanda si oddechla. Hned kouzelníkovi vylíčila,  proč ho s Ruchajdou hledaly. Pověděla mu také  o jejich cestě i o tom, jak svoji společnici  ztratila. Kouzelník ji pozorně vyslechl.  Nakonec však smutně pokýval hlavou.  Vylíčil Amandě, že kouzlo proti  Hromburácovým čárům nemá.  Ztratilo se prý spolu  s jeho přítelem,

 

 kouzelníkem Vincentem,  který se kdysi pustil s Hromburácem  do křížku. Hromburác ale - místo aby čestně bojoval  - přepadl Vincenta zákeřně ve spánku. Od té doby Meluzín  svého přítele nespatřil. Zůstal mu po něm jen ten vycpaný  havran, kterého Vincent Hrobmurácovi začaroval. Bez kouzla  Meluzín na Hromburáce nemohl. Musel z Perleťového království  odejít.

 

 Na chaloupku padlo  tíživé ticho.  Amanda zůstala  sama. Už nemůže  zachránit království  královny Elvíry.  Meluzín ji posadil  do svého křesla  a dal připravovat  léčivý odvar  na její bolavou  nohu. Mezitím  našel svou  křišťálovou  kouli.  Přeleštil  ji svým  pláštěm  a zaklínadlem  ji požádal,  aby mu ukázala,  kde je Ruchajda.  Aspoň v tomto  může Amandě  pomoci.

 

  V kouli to  nejprve bíle  zavířilo. Amanda  se lekla, že Meluzín  popletl zaklínadlo. Pak  ale uviděla, jak se v tom  víření vznáší spolu s Ruchajdou,  a pochopila, že jim koule ukazuje  tu strašlivou včerejší vichřici.  Meluzín si prohrábl vous a zašeptal  další kouzelné slůvko. Obraz se změnil.  Uviděli Ruchajdu, jak bezvládně leží se  zavřenýma očima v trávě a kolem ní se  plazí had. Amanda při tom pohledu  vykřikla, Meluzín sebou trhnul  a obraz se ztratil.

 

 Amanda byla z toho  vidění celá roztřesená.  K tomu všemu ještě tohle!  Když nezachrání království,  musí alespoň pomoci Ruchajdě.  Meluzín zatím zadumaně chodil  po světnici. Přemýšlel - tu  vichřici určitě přivolal  Hromburác! Chtěl čarodějky  nechat odnést do Hadího  království, aby mu  nemohly překazit  plány. Z Hadího  království se  totiž ještě  nikdo  nevrátil.  A potom to  Meluzína  napadlo.  Když chtěl  nechat Hromburác  ztratit v Hadím  království  čarodějky,  co když tam  také nechal  zmizet  Vincenta!

 

 Na les Bukovec už padala tma. Na hladinu jezírka  vyplul stříbrný měsíc a kolem něj se zatřpytily  první hvězdičky. Bonifác dlouze zívnul. Musí  ještě před spaním rozčesat rákosí, aby  tichounce ševelilo, a zavřít lekníny,  aby do nich nenapadal noční chlad.  Také jezevčí máma už volala své  děti do postýlek, a tak se  všichni rozešli, aby se  dobře vyspali na další  den. Čekala je spolu  s Amandou těžká  cesta do Hadího  království.

 

 Do Hadího království nevedla žádná cesta.  Kdo ho chtěl najít, musel se odvážit projít  nejhlubšími hvozdy, zrádnými močály, musel  překročit hluboké propasti a překonat  divoké řeky. Meluzín mohl Amandě jen  ukázat směr. Řekl jí, aby se nenechala  odradit žádnou překážkou, která se jí  postaví do cesty. Nakonec jí popřál  hodně štěstí a přidal jí do  tlumoku malou píšťalku. Když  na ni Amanda zapíská, kdokoli  by jí chtěl ublížit,  zkamení.

 

 Meluzín stál ve dveřích svého  domku, ještě když Amanda  vyšplhala na kopec nad  lesem. Vytáhlá  postavička   v černém  plášti jí  ještě naposled  zamávala. Amanda  zamávala také  a odhodlaně  vykročila.  Slunce se jí  potom mnohokrát  přehouplo nad hlavou  a ona nespatřila živou  duši. Putovala, od rána do  večera. Ke spánku se ukládala,  když Měsíc už stál vysoko na nočním  nebi. A hvězdy teprve dohasínaly se  svítáním, když ona už byla na nohou.  A kdykoli si už myslela, že nemůže dál,  vzpomněla si na Ruchajdu, na královnu Elvíru,  na smutnou dračí mámu a nohy ji samy nesly dál.

 

 Amanda tak prošla nejtmavším lesem a překročila  nejprudší řeky, ale Hadí království bylo  stále v nedohlednu. Za poledne dalšího  dne se před ní otevřela propast  tak strmá, že ji nebylo možné  slézt, tak široká, že ji  nebylo možné přeletět  žádným kouzlem,  které znala, a tak  dlouhá, že ji nešlo ani  obejít. Amanda chodila bezradně  po okraji a bázlivě nahlížela do bezedné  hloubky. Jak jen se dostane na druhou stranu?  Pak uviděla na skále velké hnízdo.  Bylo to hnízdo ptáka Noha.  Amanda se velice polekala.  O ptákovi Nohovi všichni vědí,  že krmí svá mláďata všemi živými  tvory, které uloví, dokonce i lidmi.  Pak ji ale něco napadlo. Zavolala jak  nejvíc mohla a pták Noh vykoukl ze svého  hnízda. Hned jak ji spatřil, zamával křídly  a chtěl se na Amandu vrhnout. Amanda ale začala  hlasitě bědovat, co že si bez ní počne stádo jejích  ovcí, které nechala na druhé straně propasti. Pták Noh  se zarazil a zakrákal, že žádné stádo nevidí. Amanda se  tomu převelice divila a říkala, že kdyby ji vynesl do výše,  ona by mu je ukázala a on by je jistě také uviděl.

 

 Hloupý pták Noh Amandině lsti uvěřil.  Uchopil ji do spárů a vyletěl s ní nad propast.  Těšil se, že najde celé stádo vypasených ovcí, jak  mu je Amanda barvitě líčila. Letěl proto dál a dál, kam  mu čarodějka ukazovala, až se ocitli na druhé straně  propasti. To už se pták Noh zlobil a říkal Amandě, že ji  zanese svým mláďatům, jestli mu hned neukáže své ovce.  Amanda ale v tu chvíli vytáhla píšťalku od kouzelníka  Meluzína a krátce pískla. Ptáku Nohovi v té chvíli  zkameněly jeho dlouhé pařáty a začaly ho  táhnout k zemi.

 

  Pták Noh se  na Amandu zle  obořil a ohnal  se po ní svým  zahnutým  zobanem.  V tu chvíli  zapískala  čarodějka  podruhé  a ptáku  Nohovi  zkameněl  i jeho  zobák.  Rozzlobený  pták dosedl  na zem a začal  kolem sebe divoce  tlouct křídly. Na to  zapískala Amanda potřetí  a pták Noh se celý proměnil  v malý kamínek. Amanda ho  schovala do kapsy. Měla  v ní teď začarované  kamínky dva.

 

 Odvážná čarodějka překonala mnoho nebezpečí  a nástrah. Byla by už možná zapomněla, kam  jde, protože putovala velmi dlouho.  Nakonec ale přece jen jednoho  dne spatřila v kameni  vytesanou malou  korunku, znak  Hadího  krále,  a poznala,  že je u cíle.  To nejtěžší  ji však teprve  čekalo. Musí  najít a osvobodit  Ruchajdu. A také  se pokusit najít  Vincenta, kterého  Hromburác určitě  nechal odnést do  této daleké země.

 

 Se srdcem  na krajíčku  překročila  Amanda  hranici  Hadího  království.  Šla opatrně  a ukrývala se,  jak nejlépe dovedla.  Hadí království byla  nádherná divoká země  horských potůčků a lesů.  A zrovna ve chvíli, kdy  Amanda obdivovala krásný  vodopád a zapomněla na opatrnost,  ozvalo se za ní zasyčení. Zděšeně  vyskočila a sáhla po píšťalce.

 

  Zpoza velkého kamene, o který se před chvílí  opírala, díval se na ni velký had a rozeklaný  jazýček se mu mihotal před tlamičkou. Amanda  zaváhala jen malinkou chviličku a hned  třikrát zapískala. Had ale jen  zvědavě natáhl hlavu a dál  se na ni díval. Ani  trošku nezkameněl.  Amanda  zapískala  ještě jednou.  Ani potom se nic nestalo.  Jen had na ni promluvil lidským hlasem.

 

  Zeptal se jí,  co by si přála.  Jestli tu něco  hledá. Amanda  poznala, že jí  nechce ublížit.  Proto ho píšťalka  nechtěla proměnit  v kámen. Řekla, že  nehledá žádnou věc.  Řekla že hledá svoji  přítelkyni Ruchajdu. Had  se velice podivoval. Přece  všichni, kdo přicházejí do  Hadího království, něco  hledají! Vzpomněl si  potom, že nedávno  našli na kraji  království  neznámou  cizinku.  Přivála ji  ta strašlivá  vichřice. Jenže  cizinka nikoho  nepostrádá. Jen co ji  prý vyléčili a řekli jí  o kouzelné korunce Hadího krále,  nechtěla nic jiného. Jako všichni, kteří  přicházejí do Hadího království.

 

 Amanda se nejdřív divila,  jaktože ji Ruchajda  nehledá. Když jí  potom had  vyprávěl  o kouzelné  korunce, velice  se vylekala. Musí  hned Ruchajdu najít  nebo bude pozdě!  Kouzelná korunka  hadího krále má  totiž velkou moc.  Člověk s ní vidí  skrze kámen až  do nitra země  a může tak najít ty  nejskrytější poklady.  Je to ovšem velice silné  kouzlo. Kdo nosí korunku  na hlavě, mění se pomalu  v hada. Lidé věří, že si  ji jen na chvíli od hadího  krále půjčí, najdou si svůj  poklad a zase ji vrátí. Ale  kdo si ji půjčil, ten ji dosud  nikdy nevrátil dřív, než se úplně  neproměnil v hada.

 

 Amanda poznala, že  nebezpečím Hadího  království nejsou  hadi, ale kouzelná  korunka a chamtivost,  kterou v lidech probouzí.  Nechala si od hadů ukázat,  kam Ruchajda odešla, a co  nejrychleji se za ní vydala.  Našla ji vysoko v kopcích, jak  chodí jako omámená, hledí do země  a nevnímá nic kolem sebe. Amanda na  ni promluvila, ale Ruchajda ji snad ani  nepoznala. Na rukou už jí začínaly růst šupiny.

 

  Vypadalo to zle. Z Ruchajdy bude další had.  Amanda marně přemýšlela, jak své přítelkyni  pomoci. Co kdyby... Vytáhla kouzelnou  píšťalku a začala na ni pískat.  Ruchajda se zarazila a ptala  se jí, co to dělá. Amanda  řekla, že hledá poklad.  Píšťalka je prý totiž  kouzelná a dokáže  takový poklad  přímo sama  vytáhnout  ze země.  Stačí ho  potom  jenom sebrat.  Ruchajdě při  těch slovech oči  zasvítili ještě víc.  Hned píšťalku chtěla. Sotva  na ni však poprvé zapískala, korunka  na její hlavě se proměnila v kámen a byl  konec její kouzelné moci.

 

 Ruchajda jakoby se probouzela z těžkého snu.  Když konečně poznala Amandu, padla jí kolem  krku a děkovala jí za záchránu. Korunku  proměnenou v kamínek chtěla odhodit co  nejdál. Amanda ji zarazila a schovala  třetí kamínek do kapsy. Možná se ještě  bude hodit. Hadí král jim potom děkoval,  že zbavili jeho království staré kletby. Zeptal  se jich, co by si přály za odměnu. Může jim prý  dát pokladů, kolik jen unesou. Čarodějky nic  nechtěly. Jenom jestli neví, kde by našly  kouzelníka Vincenta.  Hadí král  nevěděl  o žádném  kouzelníku  Vincentovi.  Věděl pouze,  že v jedné z tůní  v jeho království žije  stará a velice moudrá žába.  Její jméno je Vincent. Je však  velice nevrlá a žádné návštěvy nepřijímá.  A skutečně. Čarodějky u tůně dlouho volaly,  že hledají kouzelníka Vincenta. Marně. Žába  jen nevrle zabublala. Prý žádného kouzelníka  Vincenta nezná a ať jí dají pokoj. Až Ruchajda  řekla, že je za kouzelníkem Vincentem posílá jeho  přítel Meluzín, vyskočila žába na kámen smutně se  přiznala, že ona je kouzelník Vincent.

 

 Být žábou je pro kouzelníka jistě velká ostuda,  ale čarodějky Vincenta ujistily, že vědí, jak  to se zákeřným Hromburácem bylo. Hned mu  také pověděly, že právě proto ho hledají.  Potřebují totiž kouzlo proti Hromburácovým  čárům, aby nemohl ovládnout Perleťové  království. Vincent se zaradoval  a prozradil jim, že Hromburácova  černá duše a s ní i síla všech  jeho nekalých kouzel je ukryta  v malé mušce, kterou zlý  kouzelník ukrývá ve svém  dlouhém vousu. Proto je  také nezranitelný.  Řekl jim čarovnou  formulku, která mušku  z Hromburácova vousu vypudí  a po žabím jim popřál, aby se jim zadařilo.

 

 Amanda s Ruchajdou se s Vincetem rozloučily. Jestli  se jim podaří Hromburáce přemoci, Vincentova  kletba pomine a on se bude moci vrátit ke  svému příteli Meluzínovi. Rozloučily se  také s Hadím králem. Ten jim poradil,  jak se mohou nejrychleji dostat  zpátky do Perleťového  království. Díky  kouzelné korunce  znal všechny  tajemnství  podzemí.  Věděl  o chodbách  horských skřítků  pod Perleťovými  horami. Jimi se  na druhou stranu  dostanou nejrychleji.  Místo lampy jim  dal ten největší  drahokam  zářící  jasným  bílým  světlem.

 

  Had, který první potkal  Amandu, dovedl je tedy ke  vchodu do podzemí a poradil  jim, ať si dávají pozor.  Píšťalku ať mají stále  připravenou. Dříve byli  skřítci dobří. Nikdo  neví, proč jsou dnes  zlí a nepřátelští.  Čarodějky se  rozloučili  i s ním  a vešly  do tmy.  Ruchajda  šla první  a svítila na  cestu. Amanda  za ní držela stále  v rukou kouzelnou  píšťalku. Podzemní  chodba se brzy změnila  v prostornou jeskyni plnou  vysokých krápníků. Byla  zdobená bělostnými  kamennými závoji  a zkamenělými  pestrobarevnými  vodopády jiskřícími  ve světle drahokamu.

 

 Cesta ubíhala rychle  a čarodějky nestačily  obdivovat nepřeberné krásy  podzemní říše. Rozlehlé dómy  střídaly úzké, křivolaké chodby.  Prostorné sály hýřily barvami.  Drahokam jim svítil na cestu  a zároveň jim svým světlem  ukazoval směr, takže nemohly  zabloudit. Už to vypadalo, že nepotkají  jediného skřítka. Náhle však před nimi stál  rovnou skřetí král a zlobně se mračil. Za ním  se vynořil mlčící zástup skřítků. Ruchajda se  leknutím zastavila a Amanda do ní vrazila. Obě  upadly. Drahokam zazvonil o skálu a kouzelná  píšťalka se Amandě zakutálela kdovíkam.

 

 Skřetí král zvedl své kamenné žezlo a zahromoval  na čarodějky, co že pohledávájí v jeho říši.  Amanda s Ruchajdou se bázlivě tiskly  k sobě. Skřítkové postoupili o krok  blíž. Skřetí král si přitáhl  hermelínový plášť a znovu  zahřměl, až se skála  otřásla. Každého opovážlivce, který vstoupí do jeho království  nechá prý uvrhnout do té nejhlubší podzemní  kobky, a ať se skřetí stráže hned chopí  těch dvou. V té chvíli jeden  ze skřítků zakopl  o zakutálenou  píšťalku.

 

 Čarodějky se nestačily  divit. Všechny skřítky  najednou popadla obrovská  radost. Začali poskakovat  a výskat. Celá jeskyně  zaléhala jejich halasem.  Čarodějek si najednou  nikdo nevšímal. Teprve  po chvíli skřetí král  uklidnil své poddané  a znovu se obrátil  k čarodějkám. Přívětivě  se jich zeptal, jestli  píšťalku přinesly ony.  Obě zaráz kývly. Nevěděly,  co si mají o té náhlé proměně  myslet. Skřetí král jim vysvětlil,  že píšťalka vždy patřila do podzemní  říše. Právě s ní dělali skřítci všechna  svá velká kouzla. Ukradl jim ji však havran  kouzelníka Hromburáce a odnesl neznámo  kam. Od té doby padl na podzemní říši  smutek a skřítkové se stali zlí.

 

  Nalezení  píštalky  bylo pro  celou říši  skřítků velkým  svátkem. Čarodějky  se staly královskými  hosty a skřítkové jim  snesli ty nejnádhernější  dary, které podzemní říše  nabízela. Drahé kovy a drahé  kamení, fantastické kamenné  květy i divotvorné předměty  z výhní zázračných skřetích  kovářů. Celé podzemí se  zatím chystalo k velké  slavnosti. Čarodějky  ale musely všechno  odmítnout. Spěchali  zpátky do Perleťového  království. Skřetí  král, když viděl,  že mají před  sebou ještě  důležitý úkol,  propustil je  s mnohými díky.  Místo všech přebohatých  darů pověsil Ruchajdě na  krk malý železný klíček.

 

 Čarodějky  se pevně chytily  za ruce. Ruchajda  přiložila klíček  na skálu. Stačily  ještě naposled  zamávat nejmenšímu  ze skřítků, který našel  zapadenou píšťalku, a už byly pryč.  Klíček byl totiž kouzelný a rázem je  přenesl skrze skálu. Objevily se přímo  v Perleťovém království, na místě, kde  naposledy nocovaly. To byl možná ten  největší dárek od krále skřítků.  Poté, co královna Elvíra  vyprovodila Amandu  s Ruchajdou ze  svého zámku,  nezbylo  jí, než  čekat.

 

 Čas  rychle  plynul  a kouzelník  Hromburác se  objevil již potřetí  a vyhrožoval čím dál  troufaleji. Elvíra tušila,  že dračí vajíčko nezůstane  již dlouho vajíčkem a Hromburácovy  hrozby nezůstanou pouhými slovy. Ať  však nahlížela do své křišťálové koule  po babičce kouzelnici sebevíc, nespatřila  nic, co by ji mohlo uklidnit. Marně rozesílala  posly a hlídky po celé zemi, marně vyhlížela každý  den ze zámecké věže. Brzy bude Perleťovému království  vládnout zlý kouzelník, pomyslela si.

 

 A teď rychle k Černému hradu! Čarodějky se jen  rozhlédly, kam je kouzelný klíček přenesl  a hned zamířily k Hromburácovu sídlu.  Kdoví, jestli nebude pozdě. Cesta,  kterou prošly byla dlouhá.  Dočista na ní zapomněly  při všech dobrodružstvích  počítat dny. Možná jich už  uplynulo příliš mnoho  a Hromburác je nyní  vládcem Perleťového  království. Možná  ale ještě ne  a je nejvyšší  čas Elvířino  království  před ním  zachránit.

 

  Vysoko na  černé skále,  na černé věži  s cimbuřím  zubatým  jako dračí  tlama pocházel  kouzelník  Hromburác  netrpělivě  sem a tam.  Dračí vajíčko  mělo puknout  každou chvíli.  Pak už jen  čarovná formulka  a Hromburác bude  králem Perleťového  království!  Ta představa  zlého kouzelníka  tak zaujala, že ani  neslyšel krákání  svého havraního  špeha. A tak se  také nedozvěděl,  že čarodějky se  vrátily a míří  právě k jeho hradu.

 

 Černý  hrad se  tyčil až  na samém  vrcholku  osamělé  skalní  věže  a nikde  k němu  nebylo  vidět  žádnou  cestu.  Čarodějky  obešly skálu  zleva i zprava,  ale nic nenašly.  Už vypadalo, že  bude zle. Amanda  ale vytáhla z kapsy  jeden z kamínků  a odčarovala ho.  Pak si posadila  hadí korunku  na hlavu  a podívala  se skrz skálu.

 

 Hned uviděla tajné schodiště,  které vedlo uvnitř skály. Vchod  k němu byl zahrazen obrovitým balvanem.  A zase bylo zle. Tu přistoupila Ruchajda  s kouzleným klíčkem a ve chvíli byly obě na druhé  straně a spěchaly po schodišti do Černého hradu.  Na vajíčku  se objevila  první  prasklinka.  Hromburác  zajásal  a začal si  rozradostněně  mumlat do  vousů  tajné  formulky.  Ještě  chvíli  a bude  drak  na světě.  Ještě  chvíli a on  bude králem.

 

  Čarodějky zatím spěchaly  a klopýtaly po  schodišti.  Amanda  s hadí  korunkou  na hlavě  viděla  skrze  skálu  až do  hradní  věže.  Viděla  Hromburáce  i vajíčko  a viděla,  že bude  nejspíš  pozdě,  protože  z vajíčka  se právě  vyklubala  první  hlavička  malého  dráčete.

 

  Hromburác  vyskočil,  až se otřásl  celý hrad. Dráček  už se začal klubat!  Nejraději by ho z vajíčka  vytáhl. Věděl ale, že se to  nesmí, že by dráčkovi ublížil.  Tak aspoň chodil okolo a mnul  si nedočkavě svůj vous.  Amanda i Ruchajda byly už celé zadýchané.  Hlavy se jim dočista motaly, protože  schodiště, po němž spěchaly ze  všech sil, bylo točité. A do  hradu bylo ještě vysoko.  Obě horečnatě přemýšlely,  co teď, jelikož z vejce  se už vyklubaly i obě  další hlavičky.  Vypadalo to,  že brzy  bude  nejhůř.

 

  Konečně je dráček  venku z vajíčka!  To byla ta správná  chvíle! Kouzelník  se nad ním sklonil,  zvednul ruce, aby  mělo kouzlo správný  účinek, a pronesl  první větu dračího  zaklínadla. A pronesl  druhou větu a chystal  se ke třetí, neboť to  byl drak trojhlavý.  Když v tom ho nejprve  cosi zašimralo ve vousu  a hned nato mu něco  zabzučelo pod nosem.  Místo třetí věty  z toho Hromburác  kýchl. 

 

  Ve chvíli,  kdy už  čarodějky  nevěděly kudy  kam a Hromburác  už začal se svým  zaklínáním, chytila  Ruchajda do ruky  kouzelný klíček.  Stiskla ho  a rychle  pronesla  zaklínadlo  kouzelníka  Vincenta.  Zaklínadlo se  dvakrát otočilo  kolem ní a pak je  klíček přenesl  přes skálu až  k Hromburácovi.  Tomu skočilo  zaklínadlo do  vousu a vypudilo odtud  malou mušku, v níž zlý kouzelník  ukrýval svoji sílu. Muška zabzučela  Hromburácovi pod nosem, až ten z toho kýchl,  a docela pokazil dračí kouzlení. Byl z toho pokaženého  čarování v tu chvíli tak nazlobený, že si vůbec  nevšiml, jak malá muška odletěla oknem ven.

 

 To už čarodějky konečně dorazily na konec schodiště  a objevily se před Hromburácem. Ten z toho byl zle  překvapený, ale rychle se vzpamatoval. Chtěl na  ně seslat své nejsilnější kouzlo, které by je  v tu ránu odneslo až do Hadího království.  Zahromoval tedy čarovné slovo,  ale nic se nestalo. Bez mušky  jeho kouzla nefungovala.  Hromburác poznal,  že je zle.

 

 Avšak čarodějky ještě zdaleka neměly vyhráno.  Kouzelník mávnul pláštěm a rychle  přivolával svoji mušku zpátky  do vousů. V tu chvíli ale  Amanda hmátla do kapsy  pro druhý kamínek  a hodila ho.  Ještě než  kamínek  dopadl  byl z něho  zase pavouk  a ten v okamžiku  upředl síť do níž  se muška chytila.

 

  Jenže  to se snesl  Hromburácův  havran, zobákem  přestřihl pavoučí  vlákna a už nesl  mušku kouzelníkovi  zpátky. Amanda vykřikla  a hodila poslední kamínek.  Ten se ve vzduchu změnil  v ptáka Noha. Pták Noh  dvakrát klapnul zobákem,  jediným máchnutím křídel  dohnal havrana a na třetí  klapnutí zobáku ho spolknul.

 

  A to byl  Hromburácův  konec.  Čarodějky  zaráz špitly  to nejkratší  kouzelné  slůvko  a to  stačilo,  aby se zlý  kouzelník  proměnil  v malou  hromádku  popela,  kterou  vítr  chytil  a jedním  fouknutím  ji odnesl  pryč.

 

  On to  vlastně  nebyl  vítr.  To malý  dráček  poprvé  zamával  křídly.  A protože  draci  rostou  převelice  rychle,  než se to  všechno  stačilo  udát, bylo  už naše  dráče  tak velké,  že si mu  čarodějky  mohly vylézt  na záda a mohly  hned letět.  A nemusely  šlapat zpátky  těch schodů, co se  z nich až točí hlava.

 

 Královna Elvíra  se už chystala na nejhorší.  Byla rozhodnutá, že království  nedá jen tak. Jakmile však zámecké  služebnictvo spatřilo trojhlavou saň řítící  se na zámek, na nic nečekalo a dalo se na úprk.  Elvíra zůstala sama. Vzpomínala na dvě odvážné  čarodějky. Co se s nimi asi stalo? Určitě je postihlo  něco zlého. Ve chvíli, kdy na ně pomyslela, rozzářila se  křišťálová koule zapomenutá v koutě jasným světlem.

 

 Sotva ji Elvíra vzala  do ruky, vykřikla radostí.  Lokajové, kteří ještě  nestačili utéct dost  daleko, ji zaslechli  a zarazili se.  Viděli, jak  královna  vyběhla do  zahrady a mává  strašlivé sani,  jako by ji vítala.

 

  A skutečně.  jen královna  nahlédla do  křišťálové  koule, věděla,  že se čarodějkám  nic zlého  nestalo.  Viděla je  v kouli,  jak obě sedí  drakovi  na zádech  a každá se  drží  jednoho  šupinatého  krku.  Perleťové  království  je zachráněno!  Zajásala  královna  Elvíra.

 

  Drak s čarodějkami ještě naposled mávnul svými  ohromnými křídly a přistál uprostřed zámecké  zahrady. Nepolámal přitom ani kvítek.  Amanda s Ruchajdou seskočily  a běžely se přivítat  s Elvírou. Polekané  služebnictvo  vidělo, že  drak nechrlí  ohěň ani nemíní  jejich královnu  sežrat a radostně  přibíhalo zpátky.  Elvíra ani nehubovala,  že ji lokajové  a služky nechali  samotnou. Měla  ohromnou radost.  Jen je všechny  poslala, aby  začali hned  chystat velkou  slávu a také aby  tu novinu rozhlásili  po celém království.  Dnes se budou  všichni radovat.

 

 A opravdu se všichni radovali  a výskali a objímali se tím  velkým štěstím, když tu  se náhle silně zablesklo  a hromové zahřmění všemi  otřáslo. Čarodějky  i královna i služky  i lokajové se tuze  vyděsili, že ještě  není všemu konec  a že se to vrací  rozhněvaný  Hromburác.  A vskutku.  Zajiskřilo  to, zadýmilo  a v oblaku  kouře zjevila  se temná postava  v kouzelnickém  plášti. Všem  zatrnulo.  Avšak  jen se dým  rozplynul,  poznali  kouzelníka  Meluzína.  A sláva byla  ještě větší.

 

 Zbýval ještě kouzelník Vincent.  Ten už však nikoho nevylekal.  Objevil se tichounce, jako  když přihopsá žába.  Vypadal však už zase  jako správný kouzelník  a měl z toho ohromnou  radost. A měl radost  ze svého přítele  Meluzína a Meluzín  měl radost z něj  a všichni měli  radost ze  všeho. Byl to  nejšťastnější  den Perleťového  království.  Všichni  tam na něj  dodnes  vzpomínají.  Vzpomínají  přitom  samozřejmě  i na naše dvě  čarodějky.  Amandu  a Ruchajdu.

 

  Amanda a Ruchajda se brzy se všemi v Perleťovém  království rozloučily. Rozloučily se s Elvírou  i s oběma kouzelníky a už spěchaly domů, do  lesa Bukovce. Královna jim chtěla dát  bohatou odměnu. Čarodějky ale  zdvořile poděkovaly. Nevzaly  si žádné poklady ani od  Hadího krále ani od  krále skřítků  a nechtěly  tedy nic  ani od  Elvíry.  Řekly jí,  že největší  odměnou je pro  ně to, že se spolu  opět spřátelily. Pak  sedly dráčeti, které už  zase o něco povyrostlo, na  záda a naposled všem zamávali.  Ještě dnes budou doma a dráček  bude u své mámy.

 

 A to byl konec  Bonifácova vyprávění.  Zbývalo jen uvítání odvážných  čarodějek doma v lese Bukovci.  To se ale snad ani povyprávět nedá.  Tolik radosti ještě nikdo neviděl.  Radoval se celý les. Radovaly se  šechny víly, rusalky a bludičky,  radovala se všechna strašidla  i strašidýlka a hejkalové  a jezinky a příšerky  a radovali se také  všichni skřítkové.

 

 A radovaly  se žabky  v rákosí,  radovaly  se ryby  v jezírku,  radoval se  kocour  Damián,  radovali se  datlové  i kukačky  a ježčí  rodinky  a jezevci  a malá  medvíďata.

 

  A ze všech  nejvíc se  jistě  radovala  dračí  máma.  Samou  radostí to  kolem ní  jiskřilo  a dýmilo  a dráče,  které  zatím  zase  kousek  povyrostlo,  takže bylo  jen o malinko  menší než  jeho máma,  se k ní  šťastně  tulilo.

 

  A vodník Bonifác?  Ten se jen usmál  a hupnul do jezírka.  Příběh skončil šťastně  a co si může přát víc?  Teď se musí honem obléknout  do svátečního po vodnicku, protože  za chvíli tu budou obě čarodějky. Pozval je  na návštěvu. Jsou teď zase nejlepší přítelkyně.  A Bonifác si rád poslechne nějaký nový příběh,  aby měl příště opět co vyprávět.

 

Zpět