Přídavná jména

29.09.2011 22:26

Domácí úkol

strana 12. cvičení 3, 5 řádků

Opakování 

    test - odchylné tvary někt. podst. jm. označujících části těla:

 

Utrhl_ se mi (ucho) u tašky, budu si muset koupit novou.

Od rána mě bolí obě (ucho), asi budu muset zajít k lékaři.

Konečně našli hodiny se  (dvěručička).

Děťátko vesele mávalo (obě, ručička) na projíždějící vlak.

Brankáři proletěl míč těsně nad  (obě, ruka).

Ten chlapec byl opravdu rozmazlený. Uprostřed obchodu si lehl na zem a začal zuřivě kopat  (všechny, noha).

Mezi (noha) stolu se honila dvě koťata.

 

 

 

 

 

Utrhla se mi ucha u tašky, budu si muset koupit novou.

Od rána mě bolí obě uši, asi budu muset zajít k lékaři.

Konečně našli hodiny se dvěmi ručičkami.

Děťátko vesele mávalo oběma ručičkama na projíždějící vlak.

Brankáři proletěl míč těsně nad  oběma rukama.

Ten chlapec byl opravdu rozmazlený. Uprostřed obchodu si lehl na zem a začal zuřivě kopat všema nohama.

Mezi nohami stolu se honila dvě koťata.

 

Nová látka

 

Druhy přídavných jmen

zdroj: http://www.havape.estranky.cz/clanky/mluvnice---sesty-rocnik/druhy-pridavnych-jmen.html

 

Přídavná jména

vyjadřují vlastnosti podstatných jmen nebo je blíže určují.

Jsou ohebná, skloňují se.

Shodují se s podstatným jménem v rodě ( životnosti), čísle a pádě.

Ptáme se na ně: jaký? který? čí?

Určujeme u nich pád, číslo, rod, životnost ( druh a vzor).

 

Cvičení:

Vyhledejte v textu přídavná jména a podtrhněte je.

 

  1. Drobounká myška vešla na dvůr statku.
  2. Přímo před ní byla podivná zvířata.
  3.  

Do sešitu

Vypište přídavná jména s podstatným jménem z několika vět a určete u nich:

Pád, číslo, rod, vzor

Drobounká myška: 1. p., j. č., rod ž., vzor mladý

podivná zvířata: 1. p., mn. č., rod stř., vzor mladý

 

 

  1. Velké a hezké zvíře mělo čtyři nohy a hebký kožíšek.
  2. Nádherné bílé fešácké fousky mu dodávaly slavnostní a vážný výraz.

 

 

 

 

 

Druhy přídavných jmen:

 

Podle zakončení rozlišujeme tři druhy přídavných jmen:

  1. tvrdá – koncovky: - ý, -á, -é (mladý, -á, -é)
  1. měkká – stejnou koncovku:  (jarní)
  2. přivlastňovací – (otcův kabát, Martinův sešit, matčin kabát)

 

 

Cvičení:

Rozlište přídavná jména měkká, tvrdá, přivlastňovací a zdůvodněte pravopis

  1. paví peří
  2. sousedovy děti
  3. čarodějova moc
  4. matčina starost
  5. vodní mlýny
  6. kvašené zelí
  7. Milanova trpělivost
  8. taneční zábava

 

 

  1. paví peří - jarní
  2. sousedovy děti-otcovy
  3. čarodějova moc-otcova
  4. matčina starost - matčina
  5. vodní mlýny - jarní
  6. kvašené zelí - mladý
  7. Milanova trpělivost - matčina
  8. taneční zábava - jarní

 

   
  1.  
 
   

 

  1.  

 

Od podstatných jmen tvořte vhodná přídavná jména přivlastňovací a připojte k nim podstatná v závorce

1. Dalibor                                 Daliborovy ( výkony)

2. Erben                                   Erbenovy  ( pohádky)

3. Zbyněk                                  Zbyňkovi ( psi)

4. Zajíc                                      Zajícovy ( zuby)

5. Smetana                                 Smetanova ( opera)

6. Ludvík                                   Ludvíkovy ( nápady)

7. Soused                                  sousedovy (slepice)

8. Markéta                                 Markétini ( bratři) matčini

 

strana 12. cvičení 3 a 4

 

řidší, mladší, vyšší, strmější, nižší, užší, významnější, nejtenčí,nejjemnější

 

 

Stupňování

Přivlastňovací přídavná jména nelze stupňovat.

 

  • 1. stupeň - základní míra vlastnosti. 
     
  • 2. stupeň - porovnávání, větší nebo menší míra vlastnosti.
    Příp. -ejší, -ější, -ší,  

     
  • 3. stupeň - nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti.
    Předponnej- + 2. stupeň.

 

 

Stupňování

Stupňování znamená tvoření tvarů 2. a 3. stupně, vyjadřujících stupeň vlastnosti přídavných jmen.

Stupňování může být prosté (pomocí příslovcí, např. velmi chytrý) nebo poměrné (stupeň vlastnosti).

Přivlastňovací přídavná jména nelze stupňovat.

 

  • Pozitiv (1. stupeň) vyjadřuje základní míru vlastnosti. 
    Při srovnávání znamená stejnou míru, např. Petr je stejně starý jako Pavel.
     
  • Komparativ (2. stupeň) slouží k porovnávání, vyjadřuje větší (příp. menší) míru vlastnosti.
    Tvoří se příponami -ejší, -ější, -ší nebo  (neexistuje jednoduché pravidlo, podle kterého je možné vybrat správnou příponu; první dvě jsou nejvíce používané).
    Samostatně použitý komparativ (tzv. komparativ absolutní) slouží ke zmírnění určitého tvrzení, např. Paní Nováková je starší dáma (místo Paní Nováková je stará). Komparativ absolutní se v češtině vyskytuje poměrně málo.


     
  • Superlativ vyjadřuje nejvyšší (příp. nejnižší) míru vlatnosti.
    Tvoří se přidáním předpony nej- k tvaru komparativu.

Příklady:

krásný - krásnější - nejkrásnější
hladký - hladší - nejhladší

 

 

 

 

 

 

 

 

Vzory přídavných jmen

  • mladý (dobrý) – tvrdý vzor
  • jarní – měkký vzor
  • otcův – přivlastňovací mužský
  • matčin – přivlastňovací ženský

Kromě uvedených vzorů se v češtině vyskytuje malá skupina nesklonných přídavných jmen, přejatých z cizích jazyků. Tato přídavná jména jsou zpravidla hovorového rázu - prima vánoce, fér jednání.

 

Přivlastňovací přídavná jména

Přivlastňovací přídavná jména se tvoří od životných podstatných jmen (mužského a ženského rodu) v jednotném čísle:

otec → otcův
matka → matčin
 

Stupňování

Stupňování znamená tvoření tvarů 2. a 3. stupně, vyjadřujících stupeň vlastnosti přídavných jmen. Tradičně se považuje za způsob odvozování slov. Na stupňování je však možné pohlížet i jako na druh ohýbání (flexe) – vedle skloňování a časování. Stupňování může být prosté (pomocí příslovcí, např. velmi chytrý) nebo poměrné (stupeň vlastnosti). Přivlastňovací přídavná jména nelze stupňovat.

  • Pozitiv (1. stupeň) vyjadřuje základní míru vlastnosti. Při srovnávání znamená stejnou míru, např. Petr je stejně starý jako Pavel.
  • Komparativ (2. stupeň) slouží k porovnávání, vyjadřuje větší (příp. menší) míru vlastnosti. Tvoří se příponami -ejší-ější-ší nebo  (neexistuje jednoduché pravidlo, podle kterého je možné vybrat správnou příponu; první dvě jsou nejvíce používané). Samostatně použitý komparativ (tzv. komparativ absolutní) slouží ke zmírnění určitého tvrzení, např. Paní Nováková je starší dáma (místo Paní Nováková je stará). Komparativ absolutní se v češtině vyskytuje poměrně málo.
  • Superlativ vyjadřuje nejvyšší (příp. nejnižší) míru vlatnosti. Tvoří se přidáním předpony nej- k tvaru komparativu.

Příklady:

krásný - krásnější - nejkrásnější
hladký - hladší - nejhladší

Tvary komparativu a superlativu lze rovněž tvořit opisně pomocí slov více/méně a nejvíce/nejméně. Nižší a nejnižší míru lze vyjadřovat pouze opisně:

spokojený - více/méně spokojený - nejvíce/nejméně spokojený

Nepravidelné stupňování:

Jmenné tvary

U některých přídavných jmen existují tzv. jmenné neboli krátké tvary. Vyskytují se pouze u přídavných jmen tvrdého vzoru (mladý), a to jen u některých. V současnosti se používají ve tvaru nominativu (jako součást jmenného přísudku), méně často v akuzativu a považují se za knižní. Souvisejí s příčestími sloves. (Viz České časování.)

J. č. Mn. č.
Mužský Ženský Střední Mužský
životný
Mužský
neživotný
& ženský
Střední
mlád
rád
mláda
ráda
mládo
rádo
mládi
rádi
mlády
rády
mláda
ráda

Příklady:

dobrý - lepší - nejlepší
zlý/špatný - horší - nejhorší
velký - větší - největší
malý - menší - nejmenší
snadný - snazší - nejsnazší
 
 
On je ještě příliš mlád. = On je ještě příliš mladý.

Rád se používá pouze ve jmenném tvaru: Jsem rád, že jste přišli.

 

Přípona přídavných jmen

U přídavného jména utvořeného od podstatného jména pomocí přípony -ný (-ní) je třeba dbát na zdvojování hlásek:

  • den - den (srv. noc - noč), kámen - kamen (srv. sůl - sol)

Naproti tomu přídavná jména utvořená od názvů zvířat se tvoří pomocí koncovky í, hláska se nezdvojuje:

  • beran - beraní (srv. slepice - slepičí). Výraz bažantní, který se občas vyskytuje (např. i v názvech ulic) je vytvořen nesprávně[1] a je jedním z dokladů, že jazykový úzus se nemusí vždy shodovat s jazykovou normou.

 

Kontrola sešitů

Odměna

 

Video

http://www.facebook.com/photo.php?v=1451960135856

 

 

Jednotné číslo

Než se podíváme přímo na množné číslo, je dobré si uvědomit, že v jednotném čísle mají tato slova ve všech pádech shodný tvar. Nemusíme se tedy rozmýšlet, v jakém významu je slovo ve větě použito. Píšeme tedy:

Utrhlo se mi ucho u tašky, budu si muset koupit novou.

Od rána mě bolí ucho, asi budu muset zajít k lékaři.

Na půdě jsme našli staré hodiny jenom s jednou ručičkou.

Děťátko vesele mávalo ručičkou na projíždějící vlak.

V množném čísle se ale jejich pravopis liší

Množné číslo

Ve významu části lidského nebo zvířecího těla (= původní význam)

Pokud použijeme tato slova ve významu části těla člověka nebo zvířete, je spisovné pro 7. pád množného čísla zakončení -MA. Pozor! Často je nám vštěpováno, že koncovka -ama je nespisovná, v tomto případě tomu tak ale není a naopak koncovka -ami by byla tou nespisovnou variantou.

Příkladové věty:noha

Brankáři proletěl míč těsně nad rukama.

Ten chlapec byl opravdu rozmazlený. Uprostřed obchodu si lehl na zem a začal zuřivě kopat nohama.

V přeneseném významu ( = pojmenování předmětů, které jsou těmto částem těla podobné)

Pokud ale použijeme tato slova v přenseném významu (jako pojmenování pro něco, co je noze či ruce podobné, nějakým způsobem ty předměty tyto části těla připomínají - např. ručička u hodin, noha u stolu nebo jiného nábytku apod.), spisovným zakončením je koncovka -AMI, která odpovídá vzoru žena, podle kterého jsou tato podstatná jména sklońována.

Například:hodiny

Mezi nohami stolu se honila dvě koťata.

Nehýbej hodinovými ručičkami, hodiny pak nebudou ukazovat čas správně.

Proč tomu tak je?

Ve staré češtině dříve vedle čísla jednotného a množné existovalo také tzv. číslo dvojné neboli duál. Toto číslo se používalo v případě, že byly osoby, věci apod. právě dvě. V dnešní době už duál čeština nemá, přesto po něm najdeme v současné češtině několik památek. Jednou z nich jsou právě podstatná jména ruka a noha ve významu části těla. Dále sem patří také jména oko a ucho a číslovky dvě a obě.

Další rozdíly ve skloňování

Slovník spisovné češtiny udává pro 2. pád množného čísla tvary nohou a noh, pro 6. pád pak nalezneme tvary nohách a nohou. U těchto pádů není už striktně rozlišeno, který tvar máme kdy užít, ale je běžnější používat pro označení končetiny v obou případech tvar nohou.

U podstatného jména ruka je tomu podobně. Pokud podstatné jméno ruka pojmenovává část těla, je pro 2. a 6. pád množného čísla se používá tvar rukou. Pokud ale slovo ruka nese jiný význam, správné tvary jsou následující: 2. pád - ruk 6. pád - rukách.

Závěr

ruce

Zpět