Princezna z padající hvězdy

10.03.2000 22:52

 

 Princezna z padající hvězdy

 

 Přál jsem si kdysi - při padající

 hvězdě - přál jsem si potkat

 princeznu. Pak hvězda zhasla

 a bezedná čerň noci pohtila to

 pošetilé přání.

 

 Hvězda padala dlouho. Padala a zářila, a když na východní straně bledla už noc svítáním, spadla hvězda docela. Spadla a zhasla kdesi uprostřed moře, a protože ji nikdo nespatřil, nezůstalo po ní nebi ani jediné tichounké přání.

 Jen kdesi dole, někde napůl cesty mezi tím spadlým kouskem oblohy a pomalu už jasnícími siluetami východních hor se u vyhaslého ohniště Glen Aria Said Rawik zavrtěl ze spánku. Měl neklidné sny. Jeho kůň, uvázaný opodál u keřovitého kamfovníku, znepokojeně odfrknul, zvednul hlavu a chvíli jakoby naslouchal vzdálenému příboji Godrawského moře. Glen Aria do toho, možná jen tušeného, šumění noci ještě něco zahudral - snad se mu zdálo o princezně - a už zase bylo ticho. Jen štíhlonohá elwétská klisnička dál chroupavě okusovala listy rozložitého křoviska.    Hory malé Gestry jsme přejeli za pouhé dva dny. Nespěchali jsme za žádným dobrodružstvím, ale moře nás přitahovalo. Tarjiku pro vzpomínky na rodný Elwét a mě kdoví proč. Snad pro jeho dálky, nespoutanou volnost, pro to tušení dobrodružství. Možná ale pro zvláštní příchuť pohádky, kterou pro mě moře mělo od doby, kdy jsem se s ním setkal poprvé. To jsem byl ještě malý kluk a v pohádkových knížkách mě nejvíc fascinovala právě ta věc bez konce, která vás mohla docela a úplně obklopit, že jste zůstali jen vy a ona - ono, moře. A pohádkovým pro mě moře zůstalo. Byl jsem proto rád, že nás čeká nejméně týdenní cesta po pobřeží Godrawu. Celé dny hučícího příboje, nekonečných pláží a divokých skal. Dlouhé západy slunce, nekonečné obzory. Cosi mě k tomu všemu táhlo. A já se nechal přitahovat.

 Pojedl jsem něco sušeného masa ze zásob - měl jsem jich zatím dost, abych se nemusel zdržovat s lovem - a vyrazili jsme sotva se se slunce odpoutalo od nejvyšších štítů Gestry. Tarjika se zasmála po způsobu svých elwétských bratří a sama se pode mnou rozběhla za stále sílící vůní moře. Na obloze se objevil racek s černými konci křídel. Ten obraz už jsem někdy viděl! Nějaká zapadená vzpomínka? Pustil jsem jej ale z hlavy. Za chvíli uvidím moře! Ta myšlenka byla překvapivě silná. Dokonce jsem mimovolně pobídl Tarjiku, což nikdy nedělám, protože moje milovaná klisnička je dozajista telepat - poslechne vždy dřív, než stačím svá přání jakkkoli projevit. Uháněli jsme tedy mezi ostnatými tasuriemi a narudlý prach obroušený staletími z ostrých hřebenů Malé Gestry se za námi zvedal a opět usedal v mírném vánku prosyceném samotným Godrawem. Běž, malá! Běž! tak utíkej! Vztyčený v třmenech výskám a křičím. Do vzduchu se zvedají vyplašená hejna perleťových orlíčků. Už slyším příboj! Ještě krátký svah porostlý jen seschlými travinami, poslední krátký obzor a...

 Na hraně písečného přesypu se Tarjika prudce vzepjala. Postavila se na zadní, zděšeně zaržála a já jí letěl přes hlavu do písku a suchého bodláčí. Místo pohledu na moře jsem se válel po pichlavé zemi a syčel bolestí. Když jsem však vstal, chtěje začít spílat, uviděl jsem... uviděl jsem ji. Princeznu. Princeznu ze sna, ve kterém létal i racek s černými konci křídel.   možné místo pro vsunutí aktuálního času, tohle by byla retrospektiva vyprávěná Glen Ariou...

 Mlhy nad lesem Hyúl se k večeru skutečně rozplynuly. Lhyna se jen usmála a za odměnu dovolila své nejmladší dceři - pětileté Halce - jít s muži na lov. V předpovědích byla už Halka téměř tak přesná jako matka. Měla všechny její vlohy a s lesem si rozuměla. Někdy až příliš a Lhyna se obávala, že by si prastarý hvozd jednou nemusel nechat líbit neuvážené kousky člověčího mládětě. Nakázala tedy mužům, aby byli na malou přísní a poslala je ke Včelím roklinám, kde najdou stádo srnčíků. Halka jim pomůže poprosit les, aby jim dovolil ulovit pár zvířat.

 Když se malá skupinka ztratila mezi prvními stromy, zůstala Lhyna stát sama na velké louce ležící mezi skupinou domků a okrajem lesa. Les spokojeně oddychoval, cítila ho kdesi hluboko v sobě. Ona a les už byly jedna bytost. Dlouho si s ním nerozuměla. Byl to cizí tvor a jeho vědomí bylo jako kus ledu. Jako ledový střípek, jenž mrazil a zraňoval. Myslela si, že ji nikdy nepřijme. Ano, on ji, protože ona tu byla cizinka. Přišla odjinud, z jiného světa, jiné planety. Myslela si, že zemře. Vytržená ze svého světa, sama. Ani on by jí asi nedokázal pomoct. I jeho vědomí bylo jako skryté pod ledovou skořápkou. Jeho oči byly hluboké i přívětivé, ale ostražité, opatrné, vzdalovaly ho od ní a ona k němu nemohla. Jen slovy, ale těm už se odnaučila věřit.

 Myslela si, že zemře. Kdesi hluboko uvnitř ní zela velká rána, ...prázdno se na ni šklebilo a ona do té propasti tam uvnitř pomalu krvácela. Ztrácela se do té nicoty, která v ní zbyla po jejím světě a brzy by z ní nezůstalo nic. Brzy, nebýt Tarjiky. Elwétská klisnička Rawika milovala jak jen může kůň milovat toho, kdo jej sedlá. Projela s ním oba kontinenty, byla s ním téměř neustále. Jejich vědomí byla propojená. Ne až tak jako její s jejím pralesem tam nesmírně daleko doma, ale přece. On o tom nevěděl. Cítil to, ale vší silou si držel tu svoji skořápku, tu kůži, která ho měla chránit před... před čím vlastně? Často mi to vysvětloval, ale to až potom až začala tát a čím víc se mi to snažil vysvětlit, tím méně to sám chápal. Změnil se a zapoměl jaké to bylo, když byl jiný.

 Tarjika cítila Rawikův strach - ano, tak to vždycky říkal - strach ze všech ostatních lidí, ze mě. Ale zároveň cítila, že chce být někomu opravdu blízký. Věděla o něm víc než on sám. Přijala mě, a protože ona a Rawik byli jedna duše, stali jsme se i Rawik a já jednou duší a já už nebyla na Relu Taom cizinkou. Ale to... to by možná byl docela hezký příběh. Příběh na dlouhé vyprávění. Ostatně - Rawik rád vypráví. Zůstala mu jeho slova a já se přiznávám, že i mě se ta slova zalíbila. Slova, hluboký hladivý hlas, zelené oči jako samet. Jsem princezna, která našla svého prince. A svůj svět.

 Les si tiše povzdechl, v jeho vysokých hustých korunách zasuměl vítr z roviny. Lhyna se zvedla a zamířila do nízkého sroubeného domku úplně na kraji skupinky. Děti by si ten příběh jistě také rády poslechly. Napadlo ji ještě na zápraží. Jsou už dost velké a všechny pohádky už znají. I když - není to vlastně také taková pohádka?

 

 Princezna v bílých šatech, které ve skalách září jako pohozená perla. Princezna a moře. Princezna a racek s černými konci křídel. To všechno znám. Dnes v noci se mi o tom zdálo, o všem. Vím, že princezna je přikovaná, že já jsem princ a že... Něco tu ještě chybí. I to bylo ve snu. Co to jen bylo?! Princezna, princ a ...Ano! Pro démona vší hrůzy! Už vím. Ta oblá skála není skála, hýbe se a zvedá se na spleti chapadel silných jako koňský krk. To je krak! A blíží se k princezně!

 Utíkám jako ještě nikdy. Drápu se přes balvany, křičím. Slunce se leskne na vlhkých skalách i na slizké kůži netvora. Jeho stín dopadá na princeznu a mě napadá - třeba už je mrtvá, jak tu visí v řetězech. Ale ne! Ještě pár skoků! Kdoví proč mi bleskne hlavou - pomoz Tarjiko, pomoz! Mám jen malý paralyzátor, který jsem naposled použil někdy před dvěma lety, když mě napadl horský medvěd. Funguje ještě vůbec?

 Letím vzduchem, paralyzátor tisknu v napřažených rukou...

 Víc nevím. Probral jsem se s třeštící hlavou a těžce se mi dýchalo. Nemohl jsem se zvednout. Tarjika stála nade mnou a dloubala do mě. Před očima mi tančily barevné kruhy. Vysoukal jsem se zpod jednoho z krakových chapadel, kvůli němuž se mi tak špatně dýchalo. Krak byl mrtvý. Ležel mezi kamením jako nafouklý pytel. Bylo to ošklivé. (proč? naopak)

 Tarjika pohodila hlavou k princezně. Pohnula se, je živá! A krásná. Vlasy má sice zplihlé mořskou vodou stejně jako šaty a tváře má pobledlé, propadlé, ale je krásná. Je to princezna.

Vezmu láhev a nesu jí napít.

 "Měla jsi štěstí." Usměju se na ni.

 "Štěstí? Neslyšel jsi mě volat?" Trochu se až leknu. Má tak hluboký - ne, spíš temný nebo... nevím, jenom se tím dotekem hlasu zachvěju. Není v něm ani stopa únavy.

 "Neslyšel jsi mě?" Ptá se znovu, když nic neříkám. Prohlížím si ji. Je to příliš neskutečné. A oči má stejné jako ten hlas. Znovu se zachvěju.

 "Jak jsem tě mohl slyšet, byl jsem daleko?"

Vypije celou láhev a vrátí mi ji. Řetězy řinčí a ona si jich nevšímá. Jsou dost dlouhé, aby si mohla otřít ústa hřbetem dlaně. To není princeznovské gesto. Musím se té myšlence zasmát.

 "Čemu se směješ?" Teď jí v hlase zazněla únava.

 "Promiň. Připadlo mi to... to," zopakuji ten pohyb rukou, "přišlo mi to k smíchu. Princezna na řetězech... Tohle princezny nedělávají."  "Princezna?" Usměje se. Ale i v tom úsměvu je znát únava.

 "Jestli si mě volala, jsem tady, princezno. Přeješ si osvobodit?"

 "Nepřála bych si už moc? Přežít, být záchraněna, dokonce si se svým zachráncem rozumět... Stejně bys to nedokázal. Jsou to silná kouzla, kterými mě zakleli do téhle skály."

 "Kouzla? Jaká kouzla?"

 "Hlídá mě velký ohnivý duch, ukrytý uvnitř kamene. Zabije každého, kdo se mě pokusí osvobodit. A mě s ním."

 "Kouzla, ohnivý duch... A přitom mluvíš unispíkem. Odkud jsi?"

 "Spadla jsem z nebe."

 "Hmm, proč ne. Dnes už bych věřil i tomu."

 "Neviděl jsi padat hvězdu? Spadla do moře."

 "A sem jsi se dostala jak?"

 "Nebyla to obyčejná hvězda."

 "Máš pravdu, nemůžu tě hned osvobodit. Ale udělám to. Odjedu a vrátím se."

 "Kdy?"

 "Za tři, čtyři dny."

 

 Pouze dialog, znovu projet, zašťavnit, obalit, jak to bylo s příletem princezny stále nejsné

 

 K večeru třetího dne obloha zahučela a snesl se z ní obrovský dunící lesklý pták. Helikoptéra. Zakroužila nad přikovanou princeznou, rozložila tenké pavoučí nohy složené za letu pod břichem.

Zpět