Připravte test učiteli

06.12.2011 21:28

Čtenářské strategie

= způsoby jak lépe porozumět textu

pomůcky, kterými více pronikneme do textu

čtení s tužkou (podtrháváme, vepisujeme):

věci, kterým nerozumíme (slova, výrazy, věty)

věci, které nás zaujmou chtěli bychom se o nich dozvědět více

věci, které nám něco připomínají

Testproucitele.docx (17,5 kB)

Test pro učitele

Připravte deset záludných otázek, jejichž odpovědi se nacházejí v textu.

Při čtení textu si podtrhněte (třeba červeně) věci, kterým  nerozumíte, (třeba zeleně) věci, které vám něco připomínají a nakonec (třeba  modře) věci, na které se budete ptát.

JAK JSEM SE STAL UČITELEM
Šimek & Grossman

Už od dětství jsem miloval školu a vše, co s ní souviselo. Vousatou učitelku Kadrabovou, jízdu po zábradlí, chlapecký záchodek, kde jsem se naučil kouřit, bradla, ze kterých jsem srážel šplhouna Hrůzu, až se uchytil v cirkuse jako imitace velblouda. Také jsem miloval karantény, uhelné prázdniny, nemoc učitele, 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne. Ano, škola byla pro mne vším. I o prázdninách obcházel jsem ji mlsně jako řeznický pes špalek a čekal, kdy spadne. Ale držela. Byla z roku 1876. Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych někdy svou školu opustil. V posledním roce školní docházky jsem se proto rozhodl, že budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem. Vždyť co může být hezčího, než z dítek, která neumí ani bleptnout, vychovat řádné občany.

 

Na pedagogickou školu jsem se dostal snadno. Otec mi zajistil dobrý původ a pohledná teta Berta protekci u profesora Měkýše, předsedy zkušební komise. A skutečně, otázky, které mi komise položila, nebyly z nejtěžších. Pravda, několik dotazů bylo záludných, ale vyrovnal jsem se i s takovou chytačkou, jako je otázka: "Který Bedřich byl nejlepším přítelem Karla Marxe?" Chvíli jsem zaváhal a pravil jsem: "Smetana, Fridrich Falcký", a na třetí pokus jsem to měl. Engels. Jedině Engels. Obdržel jsem plný počet bodů a došlo na politiku. "Co je větší - Čína nebo Vatikán?" Řekl jsem: "Vatikán." Začali kašlat. Povídám: "Čína." Ano, hned napodruhé jsem to měl. Bylo vyhráno. Čtyři roky studia a půjdu učit děti. Studium uběhlo jako voda, i když jsem každý ročník opakoval dvakrát až třikrát, abych si důkladně vše pamatoval a působil před žáky dojmem vědce. Nechtěl jsem dopadnout jako můj učitel chemie Kotek, který tvrdil, že kyselina sírová není žíravina. Když jsme o tom s kamarády pochybovali, neboť člověk zaslechne leccos i mimo školu, vypil naráz celou křivuli se slovy: "Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst", aby dokázal správnost svého výkladu. Spor zůstal nedořešen, neboť se až do konce roku suplovalo a po prázdninách jsme dostali nového chemika.

 

Ale vraťme se k mé pedagogické kariéře. Jak jsem řekl, studium uběhlo jako voda. Sotva čtyřicetiletý držel jsem v ruce diplom, který mne opravňoval vlévat žákům do hlavy moudrost a dohlížet, aby neštěbetali mezi zvoněním. Nemohl jsem se dočkat školního roku. Tak jsem se na děti těšil. Za školou jsem si uřízl lískovku na darebáky a po večerech pročítal pedagogické spisy Makarenka, Nejedlého a kata Mydláře. A i jinak jsem se připravoval na povolání. Jedl jsem křídu, vstával denně v 7.00, skládal si učení a penál, zvonil jsem si přestávky a o desáté jsem se procházel po chodbách. Konečně nadešel kýžený den 1. září. Bohužel jsem zaspal. Ryhle jsem se oblékl a běžel do školy. Právě zvonili desátou. Začal jsem se tedy procházet po chodbě, abych se jakoby nic vmísil do školního života. Náhle se ke mně přitočil školník, chytil mě za límec a křičel, podle mého názoru až příliš hlasitě: "Máme tě, ptáčku! Už nebudeš šacovat kabáty v šatně!" Pak mě vedl do ředitelny. "Tento muž, pane řediteli," hlásil zezadu, "okouněl po chodbách a mám dojem, že je to straka, která loupí již dvanáct let v naší budově." Ředitel vyskočil od lejster a přísně si mě změřil.

 

"Je to trapný omyl, pane řediteli," bránil jsem se, "jsem nový učitel Vaník a šly mi pozdě hodiny." "Á, čekal jsem vás," řekl s ulehčením ředitel, "pojdte, kolego, 7. B na vás již čeká. Ale pozor, není to nejlepší třída." "Nevadí," řekl jsem, "zvládnu je - ale bylo by tam alespoň pro začátek několik dobrých žáků?" Ředitel váhal. "Aspoň jeden," smlouval jsem. "Snad... cikán Masarovič..." pohnuly se ředitelovy rty. Šel jsem do třídy jako v mrákotách. "Masarovič, Masarovič," opakoval jsem si, "to jméno nesmím zapomenout."

 

Ze 7. B se ozýval strašlivý řev. Asi se na mne těší, usoudil jsem a otevřel dveře. Prudký úder namočené houby mě na chviličku zbavil rovnováhy. Ale jak říkám, jen na chviličku. Snažil jsem se nevšímat si deště cviček, které na mne dopadaly se železnou pravidelností. "To znám, také jsme to dělávali," řekl jsem s humorem. Někdo mi podrazil nohy. Třída se smála. Nejprve jsem čekal, že mě Masarovič zvedne, ale po pěti minutách marné naděje jsem se rozhodl, že vstanu sám. Nešlo to tak lehce, protože mi dva žáci seděli na prsou. Ale setřásl jsem je a prohodil jakoby nic: "To znám, také jsme to dělávali." Vtom mě pinknul do hlavy globus. Zamáčkl jsem bouli a pravil: "To znám, začneme zeměpisem." Třída zařvala: "Také jsme to dělávali!" "Tak dost!", okřikl jsem ty štěbetálky. "Nebo se strýček rozzlobí!" Třída se začala cynicky smát a kdosi na mne plivl. To mě urazilo a vytáhl jsem lískovku. V tu ránu se nad hlavami žáků objevily hole. Cítil jsem, že je zle. Situaci mohl zachránit jedině Masarovič. "Ještě jsem nezapsal do třídní knihy," koktal jsem, "kdo chybí?" "Masarovič," zahučelo třídou. Pokoušely se o mne mdloby. "Jsou zde ještě nějací cikáni?" vyzvídal jsem v naději. "Nejsou, učiteli," neslo se učebnou a do tabule se zabodl nůž na tři prsty hluboko. Napadlo mě, co by asi v této chvíli udělal Makarenko: "Budete-li hodní, povím vám strašidelnou bajku ze Sibiře." Někdo, asi žák, vystřelil ze staré bambitky. Se Sibiří vystačím stěží, napadlo mi a pokradmu jsem vzhlédl. Žáci se kolem mne seskupili v kruh, který se stále zužoval. Na čele mi vyvstal studený pot. Náhle mě napadla spásná myšlenka. "Jdu mýt okna," začal jsem. Třída nechápala. "Přišel jsem uklízet," pokračoval jsem v přesvědčování. "Jsi učitel," odpověděla třída. Prorazil jsem kruh paží a vyběhl ze třídy. A abych se alespoň trochu pomstil, vběhl jsem do šatny a důkladně prošacoval všechny kabáty včetně ředitelova.

 

Otázky pište na druhou stranu ->>


 

Otázky

1.       ……………………………………………………………………………………….

 

 

2.       ……………………………………………………………………………………….

 

3.       .……………………………………………………………………………………….

 

4.       ……………………………………………………………………………………….

 

5.       ……………………………………………………………………………………….

 

6.       ……………………………………………………………………………………….

 

7.       ……………………………………………………………………………………….

 

8.       ……………………………………………………………………………………….

 

9.       ……………………………………………………………………………………….

 

10.   ……………………………………………………………………………………….

 

 

 

 

Proč chci vést zanedbanou mládež

14. 7. 2007
Častokráte se tak u vínka zamyslím nad dorůstající mládeží a je mi veselo u srdce. Jaké moudré kroky jsme, přátelé, učinili. Namísto zapáchající organizace skautské dali jsme mládeži plnokrevný pionýrský kolektiv, veselé hry, výchovu prací a tak nechali chlapcům a děvčatům zapomenout na starosti předpubertálního věku. A jací nám dnes vyrůstají chlapíci svalnatí oproti dřívějším zakrslíkům. A o duchu ani nemluvě. Jsem rád, že i já jsem prožil léta kvasu, kdy mládež začínala v kolektivu kypět a jedinec ztrácel se pod poplivaným drnem samoty. Sběr jsem shromažďoval s fanatickým zápalem, při manifestacích nosil nejtěžší prapory a každoročně trávil Měsíc přátelství s rodiči v najatém pokojíku v Čierne pri Čope. 0 Vánocích jsem posílal dárkové balíčky dětem do Ameriky, ba i peníz jsem přiložil, aby si mohly přilepšit v tamním Tuzexu naším zbožím. I literaturu ve své knihovně jsem náležitě protřídil, mayovky nahradil marxovkami a brožovaný Vaska Trubačov se svými kamarády zaujal místo nejčelnější. Stěny jsem si polepoval obrázky z Murzilky a Pionýrské noviny pravidelně žuchaly na dno schránky. Na zahradě zřídil mi otec skalku s kavkazskou květenou a babičku jsem horlivou agitací vymanil z vlivu faráře Popa. A i jinak mi dal Pionýr vše potřebné pro život. U nás doma se o sexuálních záležitostech příliš nehovořilo, ale naše pionýrská vedoucí Jiřina Meszárošová, cikánského původu, věděla dobře, co nám schází, a častokráte pro nás připravila zajímavé hry, při nichž jsme se vždy něco nového dověděli. Vzpomínám si na jednu z nejzdařilejších soutěží, kdy Jiřina Meszárošová vešla do dveří a volala: „Chlapci, hledejte pořádně, schovala jsem na svém těle kuličku!“

Také jolka se nám vydařila. Děda Mráz přišel, vous po kolena, v kožíšku blechu a v košíčku cosi na dně. O Kamčatce vyprávěl, soba nám diafilmem přiblížil, jak na celinách vítr duje připomněl a kapitalistu tvrdým slovem odsoudil. Po projevu sem tam dárek rozdal a pak nás vyzval, abychom se poveselili tanečkem Nikde vodky něnašol. Byl to pěkný večer. Škoda, že kouzelný dědeček Mráz odešel příliš brzy, asi do tajgy, a nemohl nám o půlnoci vysvětlit, kam se ztratilo šestnáct zimníčků. My jsme je sice nepotřeboval, neboť plamének, který děd v srdci zažehl, hřál, ale maminky ze staré školy, jež teplo jolky nikdy nepoznaly, nás bily a laskavého dědu Mráze, od něhož jsme i celkem nepoužité lízátko dostali, nazvaly starým chmatákem. Ale to náš pionýrský kolektiv jen stmelilo. Viděli jsme dědu stále čistého, s vousem bílým a sobem, věrným přítelem, na provázku.

A pak přišlo jaro. To jsme si užili v grupě. Jak plochou zábavu měly proti nám buržoazní děti – naši otcové. Smrtku vynášely, řehtačkou točily do omrzení a s pomlázkou chodily dům od domu žebrat. To my, pionýři z oddílu Trofima Lysenka, nežebrali. V slušivém kroji, s písní na rtech celé bloky domů jsme navštívili a občany k jarním brigádám pobídli. V den nejslavnější pak jsme se v 5.00 v mohutné šiky seřadili a v 10.00 s průvodem promyšlenými oklikami do ulic vykročili. Joj, to bylo zpěvu. Alegorický vůz s ošklivou babou Jagou, představující kapitalistu nenasytu, vzbuzoval veselý smích a vtom jsme zanotovali: „Naše škola má už jisto v sběru hadrů prvé místo!“ Soudruh z amplionu odpověděl vtipně nosem „Hurá“ a my poznali, že s námi počítá.

A léto, pionýrské léto? Kdo by nevzpomenul. Do táborů jsme se rozjeli a dobrodružství užili. Od slunka do slunka na polích mandelinku, amerického brouka, hubili, v noci pak podél trati žňovou hlídku drželi a kulacké dcerky z družstevního bejlí kukuřičnými důtkami vyháněli. A těch veselých písní, co jsme přivezli domů: Kaťuša, Sulika, Když vítr bije do plachet, Rudý námořník, Písnička frontového šoféra a mnohé jiné, jen si vzpomenout: Sulika, Kaťuša a další, například Písnička frontového šoféra, a jiné.

A já se, přátelé, těším, až se ujmu funkce vedoucího pionýrů a svazáckého pracovníka v našem obvodě. Jak rozmanitá bude moje práce s mládeží. Co písní ji naučím a tanců kolových do nohou jí vložím, a to nemluvím o hrách. Proč se mají mladí v sobotu a v neděli lesy loudat a ohně jako trampové zakládat? Což nemáme prostorný Park kultury a oddechu Julia Fučíka, kde lze si na betonové cestičce zaskotačit a se strýčkem Jedličkou o desáté dopoledne ve veselém pásmu se rozšoupnout?

A útočit budu na svědomí rodičů. Proč nedávají dětem včas do ruky balalajku, aby každý pionýr si doma dělal blblblbl a na okolní svět zapomenul.

Vím, práce moje bude těžká, ale já nepolevím. Mám to v srdci. A až někde uvidím překážku, jemně si zabroukám Frontového šoféra a lehce ji zdolám.
Zpět