Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce

24.04.2012 15:34

Robert Fulghum.docx (117,8 kB)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Fulghum

Robert Lee Fulghum [čti Fuldžum] (* 4. června 1937 WacoTexas), americký spisovatelunitářský pastor,filosofučitelzpěvákmalíř atd. Popularitu si získal především svými knížečkami s drobnými úvahami. Nejznámější z jeho statí je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1093836883-na-plovarne/204522160010028/

http://eldar.cz/myf/txt/fulghum_skolka.html

 

 

“ Důležité věci, které jsou nezbytné pro život a Robert Fulghum se je naučil v mateřské školce.
 

  • O všechno se rozděl.
  • Hraj fér.
  • Nikoho nebij.
  • Vracej věci tam, kde jsi je našel.
  • Uklízej po sobě.
  • Neber nic, co ti nepatří.
  • Když někomu ublížíš, řekni promiň.
  • Před jídlem si umyj ruce.
  • Splachuj.
  • Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
  • Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
  • Každý den odpoledne si zdřímni.
  • Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
  • Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
  • Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také.
  • A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE."

 

 

PŘEDMLUVA

Skoro všichni jsme společníky ve vlivném nakladatelství. Nakladatelství trochu undergroundovém, jež publikuje reprodukce kreslených vtipů, různá výstižná rčení, básničky, krátká prohlášení a obrázky, které vydají za tisíc slov.

Jestliže takové materiály vyhledáváte a pak si je v práci sjedete na kopírce a přiděláváte si je v kanceláři na nástěnku a doma na ledničku, pak patříte k Lidovému nakladatelství.

Nikdo vám za to neplatí.

Děláte to jednoduše proto, že vás námět nějak zaujal – přiměl vás k zamyšlení, pláči či k smíchu, a tak jste dostali chuť to předat dál.

Pak se ta věc objeví na ledničce, protože se na ni chcete mrknout ještě jednou, chcete ji mít na očích. Je totiž moc důležitá.

Každý spisovatel, kterého nominují na Cenu ledničky, by si toho měl považovat. Ani Nobelova cena nikomu nezaručí, že se jeho slova dostanou na ledničku v kuchyni každodenního žití.

Někdy v roce 1985 vyhrál Mezinárodní cenu ledničky krátký esej, jemuž lidé většinou říkají „To o té školce“. Taky to dostalo cenu v Soutěži kancelářských nástěnek, v jiné nazvané „Pošli mámě kopii“ a další, která se jmenovala Stříbrný pohár místních zpravodajů a bulletinů. A dokonce i cenu „Náš rabín to četl při kázání“.

Tak jako Jack z té pohádky o fazoli, se i „Školka“ vydala do světa a prožila pár neuvěřitelných dobrodružství. Teď je jaro roku 1993 a „To o té školce“ už procestovalo svět-je to přeložené nejméně do čtyřiadvaceti jazyků (do všech světových, jak by se dalo čekat, ale také do korejštiny, finštiny, turečtiny, slovinštiny, maďarštiny a taky hebrejštiny).

A stal se z toho titulní esej knížky Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, jíž se v nejméně devadesáti třech zemích prodalo několik milionů výtisků.

Ten esej visí na chodbách Kongresu Spojených států, na stěnách ve školách i ve vězeňských celách. Najdete ho v nejmodernějších vědeckých laboratořích, v čekárně u doktora a v továrních závodkách. Jednou se objevil na telefonních účtech šesti milionů zákazníků společnosti Southwestern Bell. Turisté mi hlásí, že ho viděli v Číně, Rusku a Jižní Africe. A jako by to ještě nestačilo, jedna středoškolačka „To o té školce“ pojala jako výšivku, přihlásila ji do soutěže šikovných rukou a její práce vyhrála první cenu na Veletrhu státu Iowa.

Ten esej o školce obrátil život svého autora vzhůru nohama.

Vím to.

Jsem to já.

Teď nedávno jsem se v rámci příprav na tuhle předmluvu chtěl na celý ten humbuk podívat s nadhledem, a tak jsem si jeden výtisk „Školky“ připevnil na dveře své vlastní ledničky (žádnými titěrnostmi, to pro mě není, ale pořádnými magnety, jaké používají technici – když já něco na ledničku přidělám, tak to tam drží). No prostě... jednou jsem večer seděl v kuchyni, díval se na slova, která změnila můj život, a říkal si: Proč?

Proč zrovna tahle slova? Proč já?

A vůbec nejvíc mi vrtalo hlavou: Je tomu OPRAVDU tak, že všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce?

Když to rychle přečtete kritickým okem, je zřejmé, že se to tak ještě nejlíp hodí na novoročenky. Trochu prostoduché, naivní, roztomilé a myšlenkově povrchní.

Ten esej jde proti zásadě, že závažné věci mají být těžko srozumitelné.

Na druhou stranu odpovídá na otázky, jaké si dříve či později položí každý školák, když takhle jednou z lavice zírá oknem ven a přemítá: „Proč tu jsem? Proč musím chodit do školy?“

Do školy nás posílají, abychom se tam zcivilizovali.

Aby nás tam zasvětili do těch největších společenských záhad.

Z domova nás vyšlou, abychom se seznámili s pravdou o světě.

Skoro vždycky se ukáže, že ten „svět“ je vlastně škola. A nezáleží na tom, jak se instituce, v níž si se světem začneme, jmenuje – jesle, mateřská školka nebo třeba první třída -, zkušenost je to vždycky stejná.

Od prvního dne nám tam srozumitelným jazykem říkají, čeho si je třeba cenit jako podstaty společnosti a kultury. Učitelka těm prvním hodinám říká „základní pravidla“, ale ve skutečnosti to je tresť tvrdě vybojovaných a v terénu otestovaných základů samotné civilizace.

Nejenže nám o tom vyprávějí, ale my sami záhy přijdeme na to, že jsme se ocitli na kursu probíhajícím v laboratoři – budou po nás chtít, abychom podle těch pravidel každý den žili.

A ukáže se, že ta pravidla vlastně vůbec nejsou jednoduchá. Ani náhodou. Hodí se na ně slovo elementární.

Uhlík má značku C a přes atomové číslo šest je základem života. Uhlík je prvek elementární. Ale ne jednoduchý – jeho odraz i následky ve světě jsou nesmírně složité.

Takže ještě jednou: do školy nás posílají, abychom se zcivilizovali.

A základní civilizační hodnotou je to, že vědění je lepší než neznalost. Nepřišli jsme na to snadno. Pokud má velký pochod lidstva pokračovat, musíme se o vyvzdorované zkušenosti a moudrost podělit a předávat je dál.

Poznatky ze školky na nás budou vyskakovat bez ustání až do smrti. A nepochybně ve složitější podobě za použití cizích slov – narazíme na ně v přednáškách, encyklopediích, biblích, firemních řádech, u soudů, v kázáních a různých příručkách. Život nás pořád bude zkoušet, aby bylo jasné, jestli tomu, co jsme se naučili, také rozumíme.

Po celý život se budeme potýkat s otázkou, co je správné a co špatné, co dobré a zlé, co je pravda a co lež. Znovu a znovu se budeme vracet tam, kudy jsme vstoupili do místnosti, kde nám, malinkým, s velkou péčí předali elementární poznatky o lidském usilování. Budeme se vracet do školky.

 
 
PAN WASHINGTON
byl trávníkový maniak. Jeho zahrada a moje zahrada spolu prapodivně ladily. Každým rokem se ho zmocňovalo jakési herbicidní šílenství. Začal si v garáži pohrávat se svým postřikovačem a míchat v nádobách nechutné jedy. Obvykle to skončilo nepříjemností.
Samozřejmě, že jsem ho jednoho rána nachytal na své zahrádce, jak stříká pampelišky. „Já myslel, že vám to nebude vadit,“ říká zdvořile.
„Vadit, vadit! - právě jste mi zabil kytičky,“ odpovídám s pohrdavou odměřeností.
„Kytičky?“ přechází do protiútoku. „To je plevel!“ Ukazuje na moje pampelišky s výrazem nejhlubšího opovržení.
„Plevel,“ říkám já, „je to, co roste tam, kde to lidi nechtějí. Jinými slovy,“ pokračuju, „záleží na tom, jak se na to kdo dívá. A pokud jde o mě, pampelišky nejsou plevel – jsou to květiny!“
„Kecy,“ říká on a uhání domů, aby se nenechal ještě víc unést.
Já mám náhodou pampelišky moc rád. Každé jaro mi zahradu pokryjí něžnými žlutými květy a já nemusím hnout prstem. Dělají si svoje a já si taky dělám svoje. Z mladých listů vyrábím pikantní salát. Normálnímu bílému vínu dodají květy jemnou příchuť a příjemný odstín. Opražte kořen pampelišky, rozemelte jej a povařte a máte výbornou kávu. Z mlaďounkých výhonků se dá udělat osvěžující čaj. Sušené staré listy mají vysoký obsah železa, vitamínu A a C a je to výborné projímadlo. Pampelišky jsou oblíbené u včel a výsledkem je prvotřídní med.
Pampelišky už tu rostou nějakých třicet miliónů let; jsou to fosilie. Jejich nejbližšími příbuznými jsou hlávkový salát a čekanka. Jsou řazeny mezi vytrvalé byliny rodu Taraxacum čeledi Asteraceae. Anglické jméno dandelion pochází z francouzského dent de lion, lví zub. Vyskytují se v celé Evropě, Asii a Severní Americe; všude pronikly vlastními silami. Jsou odolné proti chorobám, hmyzu, horku, zimě, větru, dešti a lidem.
Kdyby byly pampelišky vzácné a choulostivé, lidi by se mohli přetrhnout a platili by 14 dolarů 95 centů za jednu rostlinku, piplali by se s nimi ve sklenících, zakládali by pampeliškové spolky a tak dál. Jenže jsou všude a nepotřebují nás a jaksi si dělají, co se jim zachce. A tak jim říkáme „plevel“ a vraždíme je na potkání.
A já tvrdím, že jsou to květiny, od Boha, a k tomu ještě moc pěkné. A já si považuju, že je mám na zahradě – tam, kde je mít chci. A to ještě – kromě toho všeho, co je na nich báječné – mají jedno kouzlo. Když se z květu stanou semínka, můžete je sfouknout ze stonku, a když fouknete šikovně a všechny ty malé vrtulníčky odletí, splní se vám přání. Kouzlo. Nebo když jste zamilovaní, dá se z nich udělat krásný věneček do vlasů vaší dívky.
Vyzývám svého souseda, aby mi na své zahrádce ukázal něco, co se pampeliškám vyrovná.
A jestli vám to ještě nestačí, uvažte že: Pampelišky jsou zadarmo. Nikdo vám nikdy nevynadá, když je utrhnete. Můžete si jich natrhat, kolik chcete. To je teda plevel!
 
 
 
 
 
Milá paní. Jde do práce, vychází z domu a je dobře naladěna. Teď zamyká dveře a sbírá svá každodenní zavazadla: kabelku, krabici s obědem, tašku s věcmi na aerobik a kbelík se smetím na vynesení. Otáčí se, zahlédne mě a posílá mi zářivě usměvavé AHOJ. Udělá tři kroky po verandě a najednou: „JJJJJJJJJEEEEEEEEEÉÉÉÉEÉÉÉÉ!!!“ (Cituju doslova.) Asi tak nahlas, jako když hasičské auto spustí naplno. Pavučina! Plnou rychlostí narazila do pavučiny. Naléhavá otázka pochopitelně zní: Kde je ten pavouk právě teď?
Její věci letí na všechny strany. A zároveň vykopává nohy do výšky a předvádí něco jako jitterbug – asi jako nadržený čáp při svatebním tanci. Sahá si po vlasech a obličeji a pokračuje: „JJJJJJJJEEEEEEEEEEÉÉÉÉÉÉ-ÉÉÉÉÉ!!!!!“ ještě silněji. Pokouší se dostat domů zamčenými dveřmi. Zkouší to znovu. Zlomí klíč v zámku. Obíhá dům zezadu a míří k zadnímu vchodu. Dopplerův jev, ozývá se tlumené „JJJJJJEEEEEÉEÉÉE eeeé...“
Teď stejná situace z jiného pohledu. Nastupuje pavouk. Celkem běžná, šedá pavoučice středního věku. Byla vzhůru už před rozbřeskem a od té doby pracuje na své pavučině, všechno je v pohodě. Je krásný den, vítr nefouká, rosný bod tak akorát, že je všechno pěkně přilnavé. Kontroluje uchycení sítě a přemýšlí o muškách, které by si dala k snídani. Je jí příjemně. Připravena k akci. Zničehonic nastane hotové peklo – zemětřesení, tornádo, sopka. Pavučina je přervaná a omotaná kolem freneticky se pohybující stodoly a nějaký ohromný kus zmalovaného masa vydává zvuky, jaké pavoučice ještě nikdy neslyšela: „JJJJJJJJJJJJEEEEEEEEEEEEEEÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!“ Je to moc velké, aby se to dalo zabalit a sníst později, a moc se to cuká, aby se to dalo zvládnout. Skočit po tom? Čekat a doufat? Nebo se do toho hned pustit?
Člověk. Chytila člověka. A nejdůležitější otázkou teď samozřejmě je: Kam to teď půjde, a až se to tam dostane, co to udělá?
Sousedka se domnívá, že pavouk je asi tak velký jako humr a má ohromné gumové pysky a jedovaté tesáky. Sousedka se teď zřejmě vysvleče do naha a pořádně se vysprchuje a vyšampónuje, jen aby měla jistotu, že už je to pryč – a pak si obleče úplně jiné věci, aby náhodou neměla podnájemníka.
A pavoučice? Jestli ta to přežije, tak bude mít o čem vyprávět – jak jí uteklo něco TAKHLE VELKÉHO. „A měli jste vidět, jakou to mělo TLAMU!“
Pavouci. Podivuhodná stvoření. Jsou tady asi tak 350 miliónů let, takže se vyrovnají skoro se vším. Taky jejich spousta – na předměstích tak šedesát, sedmdesát tisíc na akr. Závidím jim hlavně ty pavučiny. Představte si, jaké by to bylo, kdyby lidé byli vybaveni jako pavouci. Kdybychom měli u konce páteře takové zařízení se šesti otvůrky a s tím bychom dokázali vytvořit metry takového jako skleněného vlákna. Něco zabalit by byla hračka! Horolezectví by už nikdy nebylo jako dřív. A představte si třeba olympijské hry. Manželský život a výchova dětí by získaly nový rozměr. Jen o tom přemýšlejte. Je to závratná představa. Na druhou stranu by bylo strašné pavučiny lidských rozměrů likvidovat.
Všechno mi to připomíná písničku, kterou znám. Vy ji znáte taky. Znají ji vaši rodiče a vaše děti. Tu o pavoučkovi. Vylezl pavouček na sluníčko, déšť ho zahnal zakratičko. Slunko však za chvíli zasvítilo a déšť rychle osušilo. Vylezl pavouček zas z dírky ven a uviděl krásný slunný den. Nejspíš si vzpomínáte i na melodii.
Čím to je? Jaktože tu písničku všichni známe? Proč ji učíme své děti? Zvlášť když staví pavouky do příznivého světla? Nikdo neječí: „JJJJJJJJJJJEEEEEEEEEÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!“, když tahle písnička zazní. Snad proto, že popisuje životní dobrodružství tak srozumitelně a prostě. Ten malý tvoreček je naživu a hledá nějaké dobrodružství. A tady je kanálek – dlouhý tunel, který směřuje vzhůru k nějakému světlu. Pavouk o tom ani nepřemýšlí, prostě tam zamíří. Najednou katastrofa – déšť, potopa, živly. A pavouka to smete a zanese ještě dál, než odkud vyrazil. Řekne si pavouk: „Já se na to vykašlu?“ Kdepak. Zase se objeví slunce, které všechno projasní a osuší našeho pavouka. Ten zase přijde k tunelu, podívá se nahoru a řekne si, že ho opravdu strašně zajímá, co to tam nahoře je. Je už teď o něco chytřejší- nejdřív se podívá na oblohu, obhlédne, kam bude šlapat, po pavoukovsku se pomodlí a vyrazí tajemným prostorem vzhůru ke světlu a bůhvíkam dál.
Živočichové už to takhle dělají dlouho, velice dlouho. Procházejí všemi pohromami, překážkami a katastrofami. My jsme ti, kdo přežívají. A vykládáme o tom svým dětem. Možná o tom dětem vykládají svým pavoučím způsobem i pavouci.
Taky sousedka dnešní příhodu přežije a už bude při vycházení z domu cestou do práce trochu moudřejší. A pavoučice, jestli ještě žije, taky. A jestli ne – je přece ještě moc dalších pavouků a ono se to rozkřikne. Zvlášť když se křičí „JJJJJJJJJJEEEEEEEEÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!“
 
 
“A co vy to vlastně děláte?“ Taková základní otázka, jakou si říkají cizí lidé v letadle. Zaznívá na akcích Sdružení rodičů a učitelů, na různých večírcích a taky ve všech situacích, do jakých se dostanete, kdy se jen tak klábosí. Je to zdvořile nenápadná výzva, abyste uvedli své sociální postavení. Byrokratická varianta této otázky je poněkud strohá: vyplňte okénko nadepsané „povolání“. Na berňáku to tak chtějí – a taky policista, když vám dává pokutu, a pasové oddělení a banka. Řekni, za co jsi placen, a my budeme vědět, kdo jsi a jak s tebou máme zacházet.
 
Když se lidí zeptám, co dělají, obvykle dostanu malou kartičku, 9×5 centimetrů, z tuhého papíru, která jejich totožnost podává zhuštěně. Jméno, název firmy, funkce, adresa, spousta čísel – telefon, telex, kabelogram a fax. Firemní vizitka. Když dneska takovou vizitku nemáte, nikdo vás nemůže brát moc vážně. I když si někdy myslím, že pravda je přesně opačná.
 
Tak například vizitka mého spolucestujícího tvrdila, že je místopředsedou pro systémovou analýzu u firmy Unico. „A co teda doopravdy děláte?“ A on ukázal na svou funkci, jako bych to přehlédl. Zeptal jsem se znovu. „Já myslím, kdybych za váma celý den chodil, co bych vás viděl dělat?“ Mluvil dlouho. A já stejně pořád nevím, co dělá. A nejsem si ani jistý, že to ví on.
 
Když přišla řada na mě, tak já vizitku neměl. Nejspíš bych se na takový kousek papíru nevešel. Co já dělám, je trochu složité a vysvětlit to trvá tak dlouho, že tu otázku obvykle obejdu a prostě řeknu něco jednoduchého, co je pravda, ale ne celá. I s touhle taktikou se někdy dostanu do úzkých.  
 
Jednou za letu do San Franciska, časně ráno, jsem své sousedce řekl, že jsem domovník, a domníval jsem se, že to nebude rozmazávat a nechá mě číst knížku. (Když tak přemýšlím, jak jsem dosud trávil život a jak moc to souvisí s uklízením, údržbou a vynášením odpadků – nejsem za to placený, ale strávím tím hodně času.) No to je jedno; ji to hrozně zajímalo. Ukázalo se, že v nějakých místních novinách píše do rubriky pro hospodyňky, a velice ochotně mi po zbytek letu dávala tipy na dokonalý úklid. Já toho teď vím o odstraňování skvrn a fleků z koberců mnohem víc, než jsem kdy doufal.
 
Taky se ukázalo, že chodí do kostela, kde jsem měl v neděli mluvit. Já to netušil, dokud jsem se nepostavil na kazatelnu a neviděl ji sedět ve třetí řadě. A dál se ještě ukázalo, že ona celou dobu věděla, kdo jsem, ale její přístup byl natolik tvůrčí, že si myslela, že když chci po letadlech být za domovníka, asi pro to mám nějaký důvod.
 
Jindy mě strčili do první třídy při letu do Thajska a já se ocitl vedle velmi vznešeně vypadajícího sikha. Spousta drahých šperků, kvalitní oblek, zlaté zuby.(Nejspíš příslušník vysoké kasty, majitel obchodu na bazaru, řekl jsem si.) Když mně položil tu klasickou otázku „co děláte“, bez přemýšlení jsem odpověděl, že jsem neurochirurg. „To je báječné,“ řekl potěšeně. „Já taky!“
 
A skutečně byl. Opravdový. Chvíli trvalo, než jsem mu to vysvětlil, a pak jsme si moc pěkně povídali až do Bangkoku, ale asi deset vteřin jsem měl velké nutkání být taky hluchoněmý.
 
Poučil jsem se, a tak když jsem příště nastoupil do letadla a sedl si vedle někoho, kdo vypadal sympaticky, vylíčil jsem ty svoje příhody a navrhl, abychom si zahráli takovou hru – jen tak na ukrácení dlouhé chvíle – a každý si vymyslel svoje zaměstnání a až do Chicaga to vydržel předstírat. Ten pán s tím souhlasil.
 
A tak prohlásil, že je špión, a já se rozhodl, že budu jeptiška. Báječně jsme se bavili – bylo to jedno z nejlepších popovídání mého života. Řekl, že už se nemůže dočkat, až se ho žena zeptá: „Tak co, drahý, jaký byl let?“ „Ale byla tam jedna jeptiška v tvídovém saku…“
 
Zato manželé středního věku, kteří seděli za námi, byli úplně mrtví. Poslouchali potichu, co si povídá jeptiška se špiónem, a nevěřili vlastním uším. Ti měli co odpovědět, až se jich někdo zeptá: „Jaký byl let?“Když šel ten pán kolem mě v letištní hale, tak řekl: „Hezký den, sestro.“
 
I vyplňování dotazníků vedlo k podobným situacím. V bance jsem na formulář důchodového připojištění do okénka „zaměstnání“ napsal „princ“. Zrovna ten den ráno mi žena řekla: „Fulghume, ty jseš.někdy takovej princ.“ Ano, někdy jsem. A protože jsem se cítil jako princ, tak jsem to do toho okénka napsal. Úředník to nebral. A tak jsme si hned tam na místě přátelsky popovídali o té otázce identity: Je moje zaměstnání to, za co dostávám peníze, nebo je to něco většího, širšího a bohatšího – spíš otázka, co jsem a jak o sobě smýšlím?
 
Vydělávat na živobytí a mít nějaký svůj život, to není totéž. Živobytí a život, který za něco stojí, taky není totéž. Funkce v zaměstnání ani zdaleka neodpovídá na otázku: „Co děláte?“
 
Marcela Duchampa, jehož většina lidí považuje za neodmyslitelnou součást výtvarného umění období do roku 1940, implikace té klasické otázky rozčilovaly taky. Odpovídal: „Já jsem „respirateur“ (ten, kdo dýchá). Vysvětloval, že se zabývá dýcháním víc než jakoukoliv jinou činností, a taky, že je v tom velmi úspěšný. Potom už se lidé obvykle neodvážili zeptat, co dělá ještě jiného.
 
Já vím, já vím. Přece nemůžeme všude rozdávat dvousetstránkové autobiografie, kdykoliv někdo potřebuje jen základní informaci. Ale představte si, že místo abychom na tu otázku odpovídali tím, co děláme pro peníze, říkali bychom to, co děláme a co nás těší nebo čím jsme užiteční lidskému snažení. (Jestli jste náhodou placeni za to, co vás baví, buďte rádi, ale hodně lidem se to nepodaří.)
 
Trochu tu otázku posuneme a zkuste na ni odpovědět podle toho, jak trávíte normální čtyřiadvacetihodinový den. Já bych mohl říct, že jsem sleepeur a napeur – někdo, kdo spí a báječně mu to jde. Kdyby byla na olympijských hrách někdy disciplína“spaní“, pokusím se o zlatou. Osm hodin ze čtyřiadvaceti prospím ve své posteli a ještě si každé odpoledne na půl hodinky zdřímnu. To je víc jak jedna třetina mého života. Jestli se dožiju pětasedmdesáti, tak víc jak čtvrtstoletí prospím. Žádná jiná činnost mi nezabírá tolik času. Když spím, nepůsobím nikomu jinému potíže ani bolest a je to ekologicky šetrná činnost. Kdyby mi někdo platil za to, jak kvalitně to provádím, byl bych opravdu velmi bohatý. Svět by byl lepší, kdyby víc lidí víc spalo, nebo aspoň trávilo víc času v posteli. Některé lidi moc rád nemám, když jsou vzhůru, ale když spí a slintají do polštáře, vůbec mi nevadí.
 
Kdybyste mi otázku „co děláte“ položili dnes, řekl bych, že jsem zpěvák. Nejenže za zpívání nedostávám zaplaceno, ale v některých případech by mi kamarádi spíš mohli dávat peníze, abych nezpíval. Ale já to přesto dělám hrozně rád.
 
Ve sprše, pak když jedu autem do práce, při práci, cestou na oběd a přidám se ke všemu, co poznám v rádiu. Zpívám. Přesně to dělám. Bůh mou touhu jaksi nedal dohromady s nutným vybavením. Můj hlas byste mohli zdvořile označit jako „nejistý“. Já hudbu slyším ve své hlavě, ale nejsem schopný to, co slyším, reprodukovat, i když mně to zní pěkně. Celý život jsem se pokoušel dostat sólistu v nějakém muzikálu, ale vždycky mi řekli, že se nejlépe uplatním ve sborech. A pak mě vyndali i ze sboru, protože takových jako já měli moc. Bavilo mě být tátou svých dětí, když byly malé a neměly hudební sluch a nekriticky zpívaly se mnou. Vůbec nevadilo, že jsme někdy neznali všechna slova ani že melodie nebyla úplně v pořádku – všechno jsme si domýšleli. My zpěváci se nenecháváme omezovat formálními detaily. Zpěváci jsou ti, co zpívají. Tečka.
 
Někdy, když mi někdo položí otázku „co děláte“, mě napadne, že bych mohl říct, že pracuju pro vládu. Mám vládní místo, které je nepostradatelné pro národní bezpečnost. Jsem občanem. Tak jako v případě soudců Nejvyššího soudu, mám to i já do konce života a blaho mé země závisí na mně. Je zřejmě správné se domnívat, že bych měl být zodpovědný za výsledky ve svém úřadu stejně, jako očekávám zodpovědnost u těch, kteří o volenou funkci usilují. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že za svými činy stojím a jsem na ně hrdý.
 
“Co dělám“ je doslova „jak trávím čas“. Když tohleto na podzim roku 1988 píšu, že jsem doposud ve svém životě 35 tisíc hodin jedl, 30 tisíc hodin jsem strávil v nějakém dopravní, prostředku ve snaze dostat se z místa na místo, 2508 hodin jsem si čistil zuby, 870 tisíc hodin jsem se zabýval různými drobnostmi – vyplňoval jsem formuláře, něco jsem spravoval, platil jsem účty, oblékal jsem se a svlékal, četl jsem noviny, seděl jsem na schůzích různých komisí, byl jsem nemocný a podobné věci. A 217 tisíc hodin v práci. Když je to sčítání a odečítání u konce, tak už toho moc nezbývá. To příjemné se musí někam vtěsnat, nebo to probíhá současně se všemi ostatními našimi činnostmi.
 
Tak proto já často říkám, že mě nezajímá smysl života – s tak velkým pojmem si nevím rady. Co mě zajímá, je smysl drobností v životě – den po dni, hodinu po hodině, když dělám všechno to, co dělám. Nezáleží na tom, co dělám, ale co si o sobě při tom myslím.
 
Já vlastně teď firemní vizitku mám. Konečně jsem vymyslel, co na ni dát. Jediné slovo. „Fulghum“. To je moje zaměstnání. A když ji někomu dám, obvykle to vyvolá zajímavý rozhovor. To, co dělám, znamená být Fulghumem, jak nejvíc to jde. Což znamená být synem, otcem, manželem, kamarádem, zpěvákem, tanečníkem, jedlíkem, tím, kdo dýchá, spáčem, domovníkem, umývačem nádobí, koupajícím se, plavcem, běžcem, chodcem, umělcem, spisovatelem, malířem, učitelem, kazatelem, občanem, básníkem, právním poradcem, sousedem, snílkem, cestovatelem, poutníkem, tím, kdo se směje a vyslovuje přání, a tak dál a dál a dál.
 
Já i vy jsme nekonečné, bohaté, velké, rozporné, živoucí, dýchající zázraky – svobodné lidské bytosti, děti Boží a věčného vesmíru. A to děláme.

 

Zpět