Šla Nanynka do zelí

12.06.2012 20:16
Šla Nanynka do zelí, do zelí, do zelí,
 
natrhala lupení, lupeníčka.
Přišel za ní Pepíček,
pošlapal jí košíček.
Ty, ty, ty, ty, ty, ty,
ty to budeš platiti.
 
 
Nebo taky...
 
 
 
Karel Jaromír Erben
 
     Ráno, raníčko panna vstala
     a košíček si přichystala.
     "Půjdu matičko pro zelí,
     k vepřové, co je v neděli."
 
 
     "Ach, nechoď, nechoď na lupení,
     Pepíkovi co věřit není,
     chytne tě, mladý ničema
     a pověst tvá bude zničena."
 
     Nemá Nanynka, nemá stání,
     pro zelí ji cos pohání,
     kuchařská vášeň ji nutí
     dodat jím vepřové chuti.
 
 
     První lupínek ulomila,
     věštba matky se vyplnila.
     Josefa statná postava
     koš v troskách ležet nechává.
        Než záře nebe pozlatila,
     svou vášeň draze zaplatila.
     A za rok v košíčku - jaký žal,
     Pepíček malý zaplakal.
 
 
Jaroslav Vrchlický
 
     Byl jednou jeden Pepíček,
     muž statný, vzrostlý, smělý
     a na poli si nasázel
     brambory, řepu, zelí.
 
     Nanynka hezká dívka je,
     veselá po den celý,
     ta na lupení vyšla si
     do Pepíčkova zelí.
 
     Se zpěvem na rtech přechází
     na poli dívka mladá
     a natrhané lupení
     si do košíčku skládá.
 
     Netuší však, že Pepíček
     tam z vršku pokukuje
     a černá jeho duše již
     jí mrzkou zradu kuje.
 
 
     A číhá tam jak lítý drak
     skryt v hustém křoví v lese
     a zlost mu nitrem plápolá
     a brada se mu třese.
 
     Vzal do ruky svůj hromný kyj
     a hnal se dolů srázem
     a mocným kyje rozmachem
     jí košík rozbil rázem.
 
 
Petr Bezruč
 
     Sto roků na pole chodila,
     sto roků trhala zelí,
     až přišel z Frýdku Pepíček
     a složit se v zelí jí velí.
 
     Sto roků s košem chodila,
     sto roků byl košík celý,
     dneska je košík pošlapán,
     kdo ti ho Nanynko zcelí?
 
     Siroty pláčí, mají hlad,
     tak jako dříve ho měly.
     Přijde den, z šachet jde plamen a dým,
     přijde den - bude i zelí.
 
 
Jaroslav Seifert
 
     Mé sny a dětství bez léčky,
     kam jste se náhle poděly?
     Modraly se poměnečky
     a Nanynka šla do zelí.
 
     Trhala lupen po lupeni,
     zpívala, světlem oděná,
     až přišel Pepík - sbohem snění -
     proč si ho brala, kačena?
 
     No - dopadlo to tak, jak chtěli.
     Mé srdce, jen se těžce slož.
     On dostal Nánu, Nána zelí -
     a na mne zůstal jenom koš.
 
 
 
Antonín Sova
 
     Kdo vám pošlapal košík, kdo?
     kdo v posledním stisku léta
     v stříbrném soumraku
     za lehké závoje mlh skryl slzy loučení
     a nechal se hladit laskavými prsty břízek?
 
     Jen José stojící za sosnou
     tak zářící v západu slunce
     - spojení rukou a srdcí...
 
     Kdo vás nechal, nevděční,
     skrýti si tvář v chladivém zelí?
     Proč nutíte polibky vlahé rty
     šeptati zmlkle v přemýšlení?
 
     Kdo vám pošlapal košíček?
 
 
Otakar Březina
 
     V šílených vírech nekonečných závratí,
     zahořklým popelem věčných soumraků,
     tisíce mlčenlivých duší jako opilci prokletí,
     vešla jsi ty - dokonalá v zelí zázraků.
 
     A hudba pramenů na napjatých nervech
     hrajících krvavé sonety
     v pošlapaném koši extase,
     v étheru bezedných propastí
     a v bledých par přízraků.
 
     Před velkými dveřmi Poznání
     stáli tu mlčky,
     On, Ty a zelí.
 
 
Vítězslav Nezval
 
     Poema
     Bylo to jednou z jitra v neděli,
     Nanynka, které přezdívali Nelly,
     šla trhat zelí, zelí, zelí.
 
     Bylo to zelí - nebo bolehlav.
     Dopitá láhev. Deset černých káv.
     Rodí se báseň. Haf, haf, haf.
 
     Zavřená kniha. Otevřený hrob.
     Doluji verš jako zlatokop.
     A košíček je trop, trop, trop.
 
 
Francois Villon
 
     Balada o couravé Nandě
 
     Lisetko, Žando, Marvelli,
     Fanetko, Káčo uličnice,
     páteři, žáčci nesmělí,
     namalované krasavice,
     stírejte slzy, palte svíce.
     Zní poslední má serenáda.
     Couravé nandy není více -
     vzpomeňte na ni, na neřáda.
 
 
     Ty její horké pocely,
     ten žár, když vklouzla do světnice,
     a vyváděla v posteli,
     žes zapomněl i na štěnice.
     To byla k sakru milostnice.
     A měla vám mě holka ráda.
     Byla jak burtskej ořech v mlíce -
     vzpomeňte na ni, na neřáda.
 
     Zrovna minulou neděli
     vyšla, jak byly tyhle hice,
     pytlačit někam do zelí.
     Přišel tam Pepík, zblejsk ji v trice
     a dal jí košem do palice.
     Chudinka, byla ještě mladá,
     zhasla hned jako malá mšice -
     vzpomeňte na ni, na neřáda.
 
     Poslání:
     Nožičky měla gazelí,
     široké boky, úzká záda
     a teď je, chudák, s anděly -
     vzpomeňte na ni, na neřáda.
 
 
Vladimír Majakovský
 
 
     Ratata bum
         hromy
             třeskly,
     Nanda se
         pro večeři
             krade.
     Loupežník v zelí
         drzý,
             smělý,
     na ni tam číhá.
     Tma je
         všude.
     Rozlámal košík.
         Rozkop jak smetí.
     Přes pole
         zleva
             levá
                 levá
     Krasnoarmějci
         letí.
     Přilehnou k líčku
         na políčku,
     zadrhnou kulaku
         kol hrdla smyčku.
     Za všechny,
         za Rus,
             za Revoluci.
     Za krásu dychtivou
         bubnujte
             kluci.
     Kdo je tu pánem,
         kdo tady
             velí?
     komisař rudý
         rozkročen
             v zelí.
 
Partyzánská
 
     Skal a stepí, divočinou
     šla Nanynka do zelí,
     s puškou v ruce, s ohněm v srdci,
     natrhala lupení.
 
     Z hloubi lesa hlubokého
     přišel na ní Pepíček,
     a s pomocí eskadrony
     rozšlapal jí košíček.
 
 
Marie Pujmanová
 
     Šťastné dítě v chatrných šatičkách
     na boso chodila Nanynka, dívka rozmilá.
     Po poli běhala celý den.
     Doma byl hlad.
 
 
     Pepík, syn kulaka
     na poli přepad ji.
     Košík i poctivost,
     všechno tak ztratila
     pro hlávku zelí.
 
 
     Únor vše změnil.
 
     Na velkých lánech společně roste
     pro všechny zelí.
     Kulaci zmizeli, není jich více,
     s úsměvem šťastným s traktorem jezdí
     a s malým Pepíčkem - Nanynka - družstevnice.
 
Zpět