Sloh - cvičení ze 70. let

22.03.2012 23:38

http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2009020088

 

Co všechno se změnilo za těch uplynulých 70 let, kdy jsem do svých slohových sešitů psal svá první pozorování přírody a událostí kolem nás na vesnici, kde jsem vyrůstal!? Ze zachráněných trosek dokumentů po zátopách a nucené demolici mého rodného domku v srpnu 2002, jsem náhle v jedné „banánové krabici“ objevil rukou psaná vyprávění či líčení 13 – 14letého školáka z nezáviděníhodných let 1939-40. Mají určitou vypovídací schopnost. Posuďte sami hodnotu alespoň několika z nich a pošetilost starce, který je chce zveřejnit.

 

Silnice v zimě.

Jako kamenné řeky rozbíhají se silnice na všechny strany spojující dálky. Protkávají kraj jako tepny naše tělo. Po stranách jsou lemovány alejemi stromů a sevřeny do kleští obílených patníků. Telegrafní tyče spojované bavlnkami drátů odměřují jejich délku. Silnice je otrokem tepaným nejrůznějšími vozidly. V zimě má načechraný sněhový hermelín na prsou. Ale zakrátko se na ní vytváří pravidelný ornament v napěněných krajkách. Vozidla zanechávají po sobě kreslenou kolej. V důlku, jejž měkce vymáčklo koňské kopyto, hladový zobáček v chomáčku peří hledá potravu. Po celý den život silnicí plyne a ta ten život rozváží, až večer unavená si sedne potichu ke svým patníkům.

Vánice.
Kraj spal. Nocí praskala krutá zima. Mráz stavěl silný příkrov na vodě řeky. Měsíc na obloze plakal své stříbrné světlo a třpytivé slzy se rozlévaly po sněhové ploše. Modravé stíny se dlouze kladly pod osamělými stromy v polích.
Pod jasnou oblohou pojednou odkudsi připlul mrak. Zvolna a bez hlesu houpal se vzduchem. Poznenáhlu mizela za ním bledá koule měsíce, až se zcela ponořila v nadýchnutý chomáč par. Úběl posněžených střech a těžkých záclon zavěšených na stromech ztemněla. V dáli vyvstaly nové balvany mraků a z brlohu vstal a zafičel ledem napitý vítr. S ječivým povykem rozsápal mračno nad krajem. Jako déšť bílých kopretin počaly se snášet sněhové vločky k zemi. Vtom vítr vzdychl znova a opět vyrazil na divoký hon. Vletěl mezi nové mraky a rozfoukával sněhové peří takovou silou, že vločky se vznášely nahoru a dolů, vrážejíce jedna do druhé.
Vítr šíleně bouřil. Kvílel, kašlal a drze hvízdal do oken. Sníh dlouho tančil neklidný kvapík v povětří, než se mohl zachytit země. V komínech příbytků řádila meluzína. Vítr si nedopřál nikde klidu, každou chvíli se opřel znovu, uchvátil a nesl přes dolinu a úvoz bílé chomáče. Nakonec je uložil pod vysokou mezí do závějí, do strouhy podél silnice. A do těch si znovu lehl měsíc.
 
Černá hodinka.
Po celodenní práci jsme se navečer sesedli kolem maminky na lavici u stolu. Oheň v kamnech teple praskal. Červený hádek se kroutil po podlaze, aby se protáhl a zhasl. Maminka okamžik vzpomínala a po chvilce začala vyprávět. Za chvíli v dalekých zemích za mořem udatní rytíři bojovali s draky o princeznu proměněnou v krásnou labuť. Čaroděj zaklel každého prince v nehybný kámen. Obludy jej hlídaly dnem i nocí.
V šeru světnice viděli jsme celé pohádkové jeviště. Místo skříně v rohu se zjevila magnetová hora se skvostným zámkem. Zarostl neproniknutelně žlutými růžemi s velikými trsy, kterého každého hrdinu k smrti zraňovaly. Na jezírku uprostřed světnice se koupala bílá labuť. Mezi okny se šklebil dvouhlavý drak. Báli jsme se pohnout, abychom na sebe rozlíceného obra neupozornili.
Při tom vyprávění šero černalo, houstlo. Venku se měsíček přilepil buclatou tváří na okno, aby zaslechl ještě šťastný závěr maminčiny pohádky. Vtom cvakla klika. Tatínek s rozžatou lampou vcházel do dveří. Obludy rychle uprchly otevřenými dveřmi a tma si vlezla pod postel. Jen kolem stolu se zachytila vůně žlutých růží z pohádky.                                     
Zpět