Souvětí

24.10.2011 17:05

 

 

 Druhy souvětí souřadného

 
V souvětí souřadném se spojují ve větný celek věty hlavní, nezávislé, které však svým obsahem spolu souvisejí. Vzájemný významový poměr může být různý a bývá vyjádřen různými druhy spojek a spojovacích výrazů. Dosti často bývají k sobě připojeny bez spojovacího výrazu.

V souvětí Tam se horníci stravují, tam si odpočinou, vyspí se a odtamtud jedou zase na směnu jsou věty k sobě prostě přiřaděny, sloučeny na základě obsahové souvislosti v jeden celek. Je mezi nimi poměr slučovací.

V souvětí V minulých letech s tím byly spojeny nemalé obtíže, ale v letošním roce se situace značně zlepšila obsah věty druhé odporuje obsahu věty první. Jsou v poměru odporovacím.

V souvětí souřadném může být mezi větami poměr slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, příčinný a důsledkový.

1. Jsou-li věty k sobě přiřaděny jako obsahově rovnocenné, je mezi nimi poměr slučovací. V něm jsou věty přiřaděny buď bez spojovacího výrazu, nebo spojkami a spojovacími výrazy a, i, také, též, ani, pak, i – i, ani – ani, jak – tak, jednak – jednak, dílem – dílem, napřed – potom apod. Např.: Noc byla jasná, měsíc svítil a lehký vánek zachvíval korunami stromů. Nebuďte sobečtí, také k druhým máte povinnosti.

2. Jestliže druhá věta je svým obsahem závažnější, důležitější než obsah věty první, je mezi nimi poměr stupňovací. Nejčastější spojky a spojovací výrazy jsou ba, ba i, dokonce i, nejen – ale i, nejen – nýbrž i apod. Např.: Plán byl nejen splněn, nýbrž i značně překročen.

3. Popírá-li druhá věta obsah věty první, odporuje-li mu nebo jej aspoň omezuje, je mezi nimi poměr odporovací. Nejčastější spojky a spojovací výrazy jsou ale, a (= ale), avšak, však, jenže, leč, než, nýbrž, a přece, sice, sice – ale. Např.: Očekávali jsme nepřetržitě jeho návrat, ale dosud nepřijel. Naslouchal sice pozorně, leč nic se neozvalo. Já nechci mnoho, a přece snad žádám příliš. (K. Čapek)

4. Vylučuje-li jedna věta platnost věty druhé (platí-li jen jedna z obou možností, neplatí druhá), je mezi nimi poměr vylučovací. Časté jsou otázky vylučovací. Nejčastější spojky a spojovací výrazy jsou nebo, anebo, buď – buď, buď – anebo, či, zdali – či apod. Např.:Horníci jezdí hned po směně buď na ubytovny, nebo tráví svůj volný čas ve sportovních zařízeních. Viděls to už někde, či si to jen představuješ? Ještě loni se tento fantastický terén podobal krajině náměsíční; nyní se nepodobá ničemu, anebo je podoben bojišti, ztroskotání a vyvrácení z kořene. (K. Čapek)

5. Vyjadřuje-li příčinu věty první věta druhá, je to poměr příčinný. Druhá věta bývá připojena spojkou neboť nebo příslovci totiž, vždyť.Např.: Byl bych se rád v Brně aspoň vyspal, neboť jedu nočním vlakem – jinak velmi pěkné spojení za čtrnáct hodin, ale při tom přesedání (v Brně, Přerově, Ostravě a Žilině) je to pošetilé. (K. Čapek) Musíš se dobře obléknout, vždyť je tam zima.

6. Vyjadřuje-li první věta příčinu a věta druhá důsledek, je to poměr důsledkový. Spojovací výrazy jsou proto, tudíž, a tudíž, tedy, a tak, a proto, a tedy apod. Např.: Schylovalo se k bouři, a proto jsme s prací pospíchali. Méně jednoduché to měly církve protestantské; přiznávaly sice Mlokům rozum, a tudíž i schopnost pochopit křesťanské učení, ale váhaly učinit je členy církve a tím také bratry v Kristu. (K. Čapek)

Poznámka: 1. Při poměru příčinném a důsledkovém záleží na postavení vět. Poměr je určován druhou větou. Změníme-li pořadí vět, změníme i jejich vzájemný poměr, např.: Pospíchali jsme s prací, neboť se schylovalo k bouři (poměr příčinný). Schylovalo se k bouři, a proto jsme pospíchali s prací (poměr důsledkový).
2. Cítil se tam velmi spokojený, neboť ho všichni měli rádi – Cítil se tam velmi spokojený, protože ho všichni měli rádi. Po stránce obsahové není mezi oběma souvětími rozdíl. Z hlediska mluvnické stavby větné však rozdíl je: první souvětí je souřadné, druhé podřadné.
3. Spojka avšak je vždy na začátku věty, ale zpravidla na začátku, zřídka na dalším místě, však zpravidla na druhém místě, zřídka na dalších místech ve větě. (Díval se na mě, avšak neřekl ani slovo; –, ale neřekl –; –, neřekl však –).
 
 

1. Souvětí souřadné

- tvořeno nejméně dvěmi hlavními větami (spojené spojkami souřadícími nebo beze spojek čárkou), jejichž členy může (ale nemusí) rozvíjet jedna nebo více vět vedlejších

 

Poměry vět hlavních:

 

a) slučovací: věty jsou si významově rovnocenné

  • spojky: a, i, ani, nebo, ani-ani

b) stupňovací: druhá věta stupňuje, zesiluje nebo jinak zdůrazňuje obsah věty první

  • spojky: ba, dokonce, ba i, dokonce i, nejen-nýbrž-i, nejen-ale-i

c) odporovací: obsah druhé věty se staví proti obsahu věty první

  • spojky: ale, avšak, však, nýbrž, jenže, sice-ale, leč, může být i a

d) vylučovací: obsah vět se navzájem vylučuje. Buď platí věta první nebo druhá.

  • spojky: nebo, anebo, či, buď-nebo, buď-anebo

e) příčinný: druhá věta vyjadřuje příčinu, důvod nebo vysvětlení obsahu věty první

  • spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž

f) důsledkový: druhá věta vyjadřuje důsledek věty první

  • spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, a tedy, tudíž, tak, a tak

 

2. Souvětí podřadné

- tvořeno jednou větou hlavní a jednou nebo více větami vedlejšími; věty vedlejší závisí na větách řídících jako větný člen, jsou spojeny s větou hlavní spojkami podřadícími, mezi sebou mohou mít různý poměr (slučovací, odporovací...)

 

Druhy vedlejších vět:

  1. podmětná – ptáme se kdo, co; spojky že, aby, kdyby

  2. přísudková – lze nahradit slovesem

  3. přívlastková – závisí na některém podstatném členu HV, ptáme se jaký, který

  4. předmětná – závisí na slovesu HV, ptáme se 4. pádem

  5. příslovečná

  • místní – kde, kam odkud, kudy

  • časová – když, až, jakmile, dříve, kdykoliv, ptáme se kdy?

  • způsobová (míry, účinková, přirovnávací, prostředku...), ptáme se jak?

  • příčinná (důvodová) – že, protože, jelikož, poněvadž, ptáme se proč?

  • účelová – aby, ptáme se za jakým účelem?

  • podmínková – jestliže, kdyby, když, jestli

  • přípustková – ač, ačkoliv, třebaže, přestože, i když, i kdyby, byť, jakkoli

 

 

 

SOUVĚTÍ SOUŘADNÉ – tvořeno nejméně dvěmi hlavními větami (spojené spojkami souřadícími nebo beze spojek čárkou), jejichž členy může (ale nemusí) rozvíjet jedna nebo více vět vedlejších

poměry vět hlavních:

- slučovací (+)
- stupňovací ( )
- odporovací (´)
- vylučovací (~)
- důsledkové (→)
- důvodové – příčinné (←)


SOUVĚTÍ PODŘADNÉ – tvořeno jednou větou hlavní a jednou nebo více větami vedlejšími; věty vedlejší závisí na větách řídících jako větný člen

spojovací – uvozené spojkami podřadícími
věty
vztažné – uvozené vztažnými zájmeny – kdo,co,…; nebo vztažnými příslovci – kam,kde,…

- spojky a odkazovací slova (zájmena, příslovce) nejsou větné členy


DRUHY VEDLEJŠÍCH VĚT:

1. podmětná – kdo, co, že, aby, kdyby
2. přísudková – lze nahradit slovesem
3. přívlastková – závisí na některém podstatném členu VH, ptáme se jaký, který, jenž, kde, kdy, kam, aby
4. předmětná – závisí na slovesu VH, ptáme se 4.pádem, že, aby, kdo, co, kde, kam
5. příslovečná - místní – kde, kam odkud, kudy
- časová – když, až, jakmile, dříve, kdykoliv, ptáme se kdy?
- způsobová (míry, omezující, účinková, přirovnávací, prostředku,..)
- příčinná (důvodová) – že, protože, jelikož, poněvadž, ptáme se proč?
- účelová – aby, za jakým účelem,
- podmínková – jestliže, kdyby, když, jestli
- přípustková – ač, ačkoliv, třebaže, přestože, i když, i kdyby, byť, jakkoli
6. doplňková – závisí většinou na slovese smyslového vnímání, jak, jako

Zpět