Spojky

08.01.2012 17:05

Spojky

 

  • Mimozemšťan vysunul přistávací modul zespod své lodi a šel na přistání.
  • Kamarádi si povídali s uloveným mamutem, ale já jsem musela vyčinit kůži šavlozubého tygra.
  • Nejen že zloděj ukradl všechny naše šperky, dokonce mi utekl se ženou! Zloděj nebyl ani dopaden, ani se neudal sám.
  •  Padej z toho stolu, nebo tě z něj shodím!
  • Buď mě poslechneš, nebo budeš trpět, modrá potvoro!
  • Nepřátelé byli donuceni stáhnout se za kopec, neboť jejich veliteli spadly kalhoty.
  • Rytíř se nedržel v sedle příliš pevně, a tak ho první rána dřevcem smetla na udusanou zem.

 

 

Spojky jsou slova neohebná, která spojují větné členy nebo věty.

http://dum.arcs.cz/spojky.htm

 

TEST: http://testy.nanic.cz/testy/cestina/znas-cestinu-spojky-vety-cleny-utvary-znalosti-.../

TEST 2: http://jazykovetesty.cz/test/118/

 

Spojka souřadicí (parataktická)

Spojka souřadicí spojuje dva větné členy nebo věty v souvětí v souřadném poměru.

Příkladem souřadicích spojek v češtině jsou ai nebo nebo.

 

Souřadící spojky

  • Spojky slučovací – a, i, ani, přímo, nadto, ani-ani, jak-tak, hned-hned, jednak-jednak, zčásti-zčásti, dílem-dílem
  • Spojky odporovací – ale, avšak, však, leč, nýbrž, naopak, jenomže, jenže, sice-ale, jistě-ale
  • Spojky stupňovací – i, ba, ba i, ba ani, nadto, dokonce, nejen-ale i, nejen-nýbrž i
  • Spojky vylučovací – nebo, anebo, buď-nebo
  • Spojky vysvětlovací – totiž, vždyť
  • Spojky příčinné – neboť
  • Spojky důsledkové – proto, a proto, a tak, tudíž, a tudíž, tedy, a tedy

Spojky slučovací, odporovací, stupňovací, příčinné a důsledkové jsou někdy označovány jako poměry.

46/4, 47/6, 47/7

    Spojky podřadicí: aby, jakmile, až, než, nežli, zatímco, když, kdyby, pokud, protože, poněvadž, jelikož, jestliže, -li, přestože, ačkoli, třebaže, ač, že, i když

Spojky podřadicí připojují vedlejší věty v souvětí k větě hlavní v poměru podřadném.

 

Z podřadících spojek se ke spojování větných členů se užívají téměř výhradně spojky přípustkové: 

statečný, i když pošetilý plán.

 

Souřadnost (parataxe) je v jazykovědě syntaktický vztah, kdy jsou dva syntaktické prvky spojeny tak, že ani jeden není gramaticky ani významově závislý na druhém, oba mají stejnou platnost a mohou existovat samostatně.

 

 

Souvětí podřadné a souřadné
    Souvětí souřadné
- spojení DVOU NEBO VÍCE HLAVNÍCH VĚT (z nichž žádná nezávisí na druhé větě jako její větný člen), s libovolným počtem vět vedlejších.
- každá hlavní věta souřadného souvětí může stát sama o sobě
- spojky souřadné: ani, ale, však, vždyť, i, a, totiž, anebo, nebo, ba, jednak, ba i, dokonce, nejen, nýbrž, avšak, leč, jenže, přece, zato, neboť, buď-nebo, proto, a tak, a tudíž, takže, tedy
- např.: Utíkala do domu, neboť zvonil telefon. Není mi dobře, a proto bych si radši šla lehnout. Jsem unavená, a tak dneska nepůjdu cvičit.
    Souvětí podřadné
- spojení JEN JEDNÉ VĚTY HLAVNÍ (řídící) s libovolným počtem vět vedlejších
- jedna věta závisí na druhé mluvnicky jako její větný člen
- obsah věty závislé doplňuje obsah věty řídící
- spojky podřadné: protože, když, až, že, jestliže, přestože, aby, poněvadž, jako by, jakmile, třeba, který
- např.: S údivem jsme sledovali, jak obratně udělal roznožku. Proslýchalo se, že Jirka ukradl peníze. Měla domácí vězení, když ve škole neuměla. Žádals mě, abych ti pomohla.
 
 
Rozbor souvětí souřadného
V souvětí souřadném přichází na řadu zcela nová věc - určování poměrů mezi souřadně spojenými (nejčastěji hlavními) větami. Souřadné souvětí (SS) je totiž takové, které obsahuje alespoň jedno takovéto souřadné spojení dvou hlavních vět.
 
Platí samozřejmě pravidla, která jsme si osvětlili u souvětí podřadného - je třeba nejprve analyzovat, kolik má souvětí vět, které jsou hlavní, které jsou vedlejší atp.
 
Poměrů mezi souřadně spojenými větami (větami "na stejné úrovni") známe šest: slučovací (obě věty jsou v souhlasu), odporovací (druhá věta významem odporuje větě první), stupňovací (druhá věta stupňuje význam první věty), vylučovací (věty se navzájem vylučuji, může platit jen jedna z nich), příčinný (druhá věta je příčinou věty první) a důsledkový (druhá věta je důsledkem věty první).
 
Ukažme si tedy tyto poměry na konkrétních příkladech:
 
- Mimozemšťan vysunul přistávací modul zespod své lodi a šel na přistání.
 
SS, 2 věty; 1HV, 2HV
 
poměr: věty si neodporují, přizvukují si, je mezi nimi soulad, jde o poměr slučovací
--------------------------------------------------------
 
- Kamarádi si povídali s uloveným mamutem, ale já jsem musela vyčinit kůži šavlozubého tygra.
 
SS, 2 věty; 1HV, 2HV
 
poměr: druhá věta odporuje větě první, není mezi nimi souhlas, soulad, jde o poměr odporovací
​--------------------------------------------------------
- Nejen že zloděj ukradl všechny naše šperky, dokonce mi utekl se ženou! Zloděj nebyl ani dopaden, ani se neudal sám.
 
SS, 2 věty; 1HV, 2HV (v obou případech)
 
poměr: druhá věta stupňuje význam první věty, jde tedy o poměr stupňovací
​--------------------------------------------------------
- Padej z toho stolu, nebo tě z něj shodím!
Buď mě poslechneš,
nebo budeš trpět, modrá potvoro!
 
SS, 2 věty; 1HV, 2HV (v obou případech)
 
poměr: věty se navzájem vylučují, je patrné, že se nemůže stát obojí, že vždy jen jedna možnost bude platit, jde o poměr vylučovací
​--------------------------------------------------------
- Nepřátelé byli donuceni stáhnout se za kopec, neboť jejich veliteli spadly kalhoty.
 
SS, 2 věty; 1HV, 2HV
 
poměr: druhá věta vyjadřuje příčinu věty první, jde o poměr příčinný
 
POZOR! neplést s vedlejší větou příslovečnou příčinnou (poznáte je tak, že věta hlavní v poměru příčinném může stát osamocena, a dále podle spojovacích výrazů - NEBOŤ je spojka souřadicí, tedy spojuje dvě hlavní věty v poměru příčinném, zatímco PROTOŽE je spojka podřadicí, spojuje větu nadřazenou s větou podřazenou)
​--------------------------------------------------------
- Rytíř se nedržel v sedle příliš pevně, a tak ho první rána dřevcem smetla na udusanou zem.
 
SS, 2 věty: 1HV, 2HV
 
poměr: druhá věta vyjadřuje důsledek věty první, tedy to, co z první věty vyplynulo, jde o poměr důsledkový
 
POZOR! na rozlišení poměru příčinného a důsledkového. Je vždy důležité si uvědomit, která věta je ta "výchozí", tedy ta, která prostě oznamuje jakousi skutečnost. Druhá věta se k ní jaksi přimyká právě v určitém poměru podle toho, zda vyjadřuje příčinu nebo důsledek věty prvnáí (té, která jenom oznamuje onu skutečnost). Ve výše uvedených příkladech byla ta prostá výchozí věta vždy na prvním místě, a tak to ve většině textů i bude, ale nenechte se zmást. Druhým kritériem jsou spojovací výrazy; zatímco u příčinného poměru užíváme spojky NEBOŤ, u poměru důsledkového použijeme zpravidla A TAK, A TEDY, A PROTO apod.
​--------------------------------------------------------
 

Vedlejší věta

 

Vedlejší věta je věta v souvětí, která je závislá na jiné řídící větě. Podobně jako větné členy vytvářejí skladební dvojice, v nichž jeden člen je řídící a druhý závislý, tak i vedlejší věty závisejí na větě hlavní nebo jiné větě vedlejší. Vedlejší větu poznáme podle toho, že nemůže stát samostatně bez své řídící věty.

Obsah

  [skrýt

[editovat]Napojení vedlejších vět

Podle způsobu napojeni závislé věty na větu řídící dělíme vedlejší věty na:

Zatímco spojky nejsou větným členem, zájmena a příslovce ano.

Vedlejší věta může stát vůči řídící větě na různé pozici na základě aktuálního větného členění:

  • Až se vrátíš, já už tady nebudu.
  • Já už tady, až se vrátíš, nebudu.
  • Já už tady nebudu, až se vrátíš.

[editovat]Druhy vedlejších vět

Vedlejší věta nahrazuje některý z větných členů a podle toho rozlišujeme vedlejší věty:

  • podmětnéKdo vydrží, bude odměněn.
  • přísudkové, též sponové (nahrazují sponu přísudku): Nejsem ten, za koho mě máte.
  • předmětnéOdpověděl, že mu na tom nezáleží.
  • přívlastkovéSrazil se s mužem, který kouřil dýmku.
  • příslovečné, např.
    • příslovečné místní: Kde nic není, ani smrt nebere.
    • příslovečné časové: Až to budeš natírat příště, musíš to vzít zelenou.
    • příslovečné způsobové: Proroctví se naplnilo, jak bylo předpovězeno.
    • příslovečné podmínky: Když pomyješ a uklidíš, uvařím něco dobrého.
    • příslovečné přípustky: I přestože je tady zákaz vstupu, někdo tam šel.
  • doplňkovéNašel ho, jak leží na zemi.

[editovat]Vztahy vedlejších vět k ostatním větám

Vedlejší věta je v souvětí závislá na jiné větě, zároveň však může být rozvíjena jinou vedlejší větou. Existují tak následující možnosti:

  • vedlejší věta, závislá na hlavní větě: Tatínek řekl, že se dobře najedl.
  • vedlejší věta, závislá na vedlejší větě: Tatínek řekl, že by rád věděl, co maminka uvaří zítra.
  • vedlejší věta, souřadně spojená s jinou vedlejší větou: Na závěr promluvil k posluchačům starý muž, který se zdál být velmi rozčilen, ale nebylo mu téměř rozumět. Mezi souřadně spojenými vedlejšími větami, může být - stejně jako mezi několikanásobnými větnými členy nebo mezi hlavními větami – různý vztah:
    • slučovací (kopulativní),
    • stupňovací (gradační),
    • odporovací (adverzativní),
    • vylučovací (disjunktivní),
    • přičinný (kauzální)
    • důsledkový (konkluzívní)

[editovat]Nepravé věty vedlejší

Jako nepravé věty vedlejší označujeme věty, které jsou formálně vedlejší, ale významově jsou souřadně spojené s větou hlavní a napojovací výraz je zde kvůli ozvláštnění větné konstrukce nebo z nedbalosti mluvčího – jejich spojovací výraz by bylo možno snadno nahradit souřadným spojením. Mohou být různých druhů, např.:

  • přívlastkové: Ulicí jel cyklista, co vrazil do zaparkovaného auta.
  • příslovečné účelové: Cesta stoupá, aby náhle klesla do údolí.
  • příslovečné časové: Čeští hokejisté celý zápas nedokázali skórovat, když náhle vstřelili dvě.

[editovat]Polovětné vazby

Jako polovětné vazby se označují konstrukce, které jsou na přechodu mezi větou vedlejší a větným členem. V češtině jsou polovětné vazby vytvářeny nejčastěji za použitípřechodníkůHolčička četla knihu (,) sedíc v křesle.

 

Abychom mohli zkoumat t. zv. věty příčinné, srovnejme si nejprve, jaký je rozdíl mezi příčinou a důvodem, neboť oba pojmy se mohou nejsnadněji zaměňovat. „Příčinou nazýváme jev, který nutně vyvolává druhý jev“ (Vinogradov — Kuzmin, Logika, Praha 1951, str. 113). „Myšlenka, z které vyplývá jiná myšlenka, nazývá sedůvod (Strogovič, Logika, Moskva 1949, str. 52). „Tak jako každá věc a každý jev v přírodě i ve společnosti mají svou příčinu, tak také každá myšlenka musí mít důvod. V tom smyslu musíme příčinu a důvod jednak rozlišovat — věci mají své příčiny, myšlenky mají své důvody, jednak uvést v těsnou dialektickou jednotu“ (M. Machovec, Logika, Praha 1952 str. 177).

Objasněme si nyní rozdíl mezi příčinou a důvodem na příkladech. Příklady na příčinu:Řeka zamrzá, protože se snižuje teplota okolního vzduchu pod bod mrazu. Věta druhá vyjadřuje jev, který způsobuje (je příčinou toho), že nastává ten jev, který je vyjádřen větou první. Stejně je tomu s touto větou: V místnosti se oteplilo, poněvadž důkladně přiložili do kamen. Podobně i ve větě Jan šel hned po obědě, protože si chtěl sednout na tribunu bylo přání sednout si na tribunu příčinou toho, že Jan šel hned po obědě.

Příklady na důvod: Zmeškal patrně vlak, poněvadž by tu jinak musel být … (tu věta se spojkou poněvadž neuvádí příčinu toho, proč někdo zmeškal vlak, nýbrž odůvodňuje názor vyjádřený v první větě). Vyjděme však od souvětí, o kterých jsme shora konstatovali, že v nich věta se spojkou protože vyjadřuje jev, který je příčinou jevu vyjádřeného ve větě řídící. Pozměňme první větu tak, aby byla chápána nikoli jako nepochybné zjištění, nýbrž jako osobní názor, jako domněnka:Řeka patrně zamrzá, protože se snižuje teplota okolního vzduchu pod bod mrazu.Tu větu se spojkou protože chápeme jako odůvodnění toho, co se vypovídá ve větě řídící. Podobně změna ve větě řídící (též změna v její zvukové podobě) vyvolává změnu v chápání věty se spojkou protože na př. v tomto případě: Jan šel jistě hned po obědě, protože si chtěl sednout na tribunu. V obou těchto případech je důvod odrazem příčiny objektivního světa.

Vezměme tento případ: Já to sice necítím, ale v pokoji se musilo oteplit, protože teploměr stoupl o pět stupňů. Tu třetí věta (se spojkou protože) vyjadřuje opět důvod, t. j. myšlenku, jejíž přijetí nás zavazuje, abychom přijali myšlenku vyjádřenou ve větě druhé. Tu však důvod neobsahuje příčinu, nýbrž účinek toho, co je vyjádřeno ve větě předcházející (stoupnutí teploměru je účinkem oteplení v pokoji). V takových případech je nezbytné, aby obsah věty řídící, který se odůvodňuje, byl formulován jako osobní názor. Taková formulace je nutná vždy tam, kde důvod neobsahuje příčinu, nýbrž účinek, vysvětlení a p. Formulaci zejména psané věty (t. j. věty, v které se neuplatňuje intonace), z níž by nebylo patrné, že běží o osobní názor, bychom v takovém případě nepokládali za správnou, na př. V pokoji se oteplilo, protože stoupl teploměr. Důvod, který je odrazem účinku, může být vyjádřen též větou se spojkou neboť. Přišel asi o nějakou chvíli dřív než oni, neboť již seděl rozložen v křesle.

Správnost poznatku o tom, že věty důvodové odrážejí někdy účinek a že pak věta řídící (pokud to nečiní zbytečným souvislost, situace) musí mít subjektivní zabarvení, můžeme si ještě ověřit tímto příkladem: Protože silně pršelo, tekou po ulicích proudy vody. První věta obsahuje příčinu děje vyjádřeného ve větě hlavní, děje, který je vzhledem k příčině účinkem. Změňme však souvětí tak, že účinek bude podán jako důvod větou se spojkou protože: Jistě silně pršelo, protože po ulicích tekou proudy vody. Opět jsme musili zjistit, že obsah věty se spojkou protože bude chápán jako důvod tím, že jsme zřetelně, na př. příslovcem jistě, zvláštní intonací i výraznější přestávkou po větě hlavní vyjádřili větu hlavní jako osobní myšlenku, názor.

Vezměme ještě tento případ věty důvodové: Nikoli tedy nějaká myšlenka náboženská …, nýbrž sociální jest základem těchto sekt (na př. Valdenských a jiných chudých bratří 13. století), neboť chudoba není přece hodnota náboženská ani mravní, nýbrž jen a jen zjev sociální (Zd. Nejedlý, Velké osobnosti, 1951, str. 25). Je patrné, že tu věta se spojkou neboť objasňuje, konkretisuje určitou myšlenku (pojem chudoby), a tím získává pro myšlenku vyjádřenou v obou předcházejících větách řídících. Odůvodňovat to, co je vyjádřeno ve větě řídící, můžeme též jeho účelností, na př.: Bych lásku k vlasti v srdci zdejších dívek zbudila, chtěla jsem jim předčítat, předně historii, neboť jen tou se může pravé lásky docíliti. (B. Němcová, Obrazy z okolí domažlického).

Z toho, co zde bylo dosud uvedeno, je možno učinit tento závěr. Věty se spojkamiponěvadž, protože, jelikož, neboť a j. obsahují buď důvod, jestliže jimi dokazujeme, že něco je opravdu tak, jak tvrdíme ve větě řídící, jestliže přesvědčujeme o pravdivosti toho, co říkáme ve větě řídící, jestliže přesvědčujeme o správnosti našeho jednání, nebo příčinu, jestliže se jimi objasňuje, čím je vyvoláno to, co je vyjádřeno ve větě řídící. Pojem „důvod“ a tudíž i pojem „věta důvodová“ nelze podřazovat pojmům, „příčina“ a „věta příčinná“. Termín věty příčinné je třeba omezit na takové věty se spojkou protože, poněvadž, jelikož, neboť a p., kterými je skutečně vyjádřena příčina, název věty důvodové pak náleží takovým větám s týmiž spojkami protože, poněvadž, jelikož, neboť a j., které vyjadřují důvod. Název věty důvodové pro všechny věty se spojkami protože, poněvadž, jelikož, neboť a j. nevystihuje plně jejich obsahovou náplň. Nechceme-li při určování vět spojkamiprotože, poněvadž, jelikož, neboť a j. nechat stranou jejich konkretní obsahovou náplň, musíme je rozlišovat na věty příčinné důvodové ve smyslu shora uvedeném.

 

Zpět