Šťastný Kevin

04.03.2012 13:15

Když se šestiletý Kevin probudil, nemohl nikoho najít. Rodiče nebyli ani v ložnici ani v obýváku ani nikde jinde. Bosý běhal po bytě, zmatený. Nasypal si plnou misku vloček, napil se z vodovodu, přidal plnou hrst gumových medvídků. Vyhlížel z okna, ale neviděl nikoho. To však bylo normální, protože jejich dům stál stranou. Nesvítilo světlo, nešla televize. Znovu prohledal ložnici, pracovnu i prázdný pokoj v podkroví, kde se vždycky bál a dnes ještě víc. "Tatí, mamí!" Polekal se vlastního hlasu, který zněl v prázdném domě strašidelně. Začalo mu být v pyžámku zima. Oblékání mu zabralo dlouho, protože nenašel žádné připravené oblečení, vyházel půl skříně a ne a ne navléknout ponožky. Nešlo mu to nikdy, o to hůř přes marně zadržované slzy. Pak se oblékl na ven a vyhlédl ze dveří. Nejdřív opatrně obešel dům, malou zahradu, garáž. "Mamí, tatí!" Neodvážil se volat příliš nahlas. Vrátil se domů pro klíček a otevřel kůlničku na nářadí. Uvnitř šeptal. Pomalu vyšel na ulici. Za celou dobu nikdo neprošel, neprojelo žádné auto. Sedl si na chodník a brečel. Když se trochu uklidnil, vrátil se domů, ale nedalo se to vydržet. Běhal chvíli v botách z místnosti do místnosti a zase se ocitl na chodníku. Byl přece čas, kdy by měl být ve škole, uvědomil si. Rychle si, v doslova šťastném běhu si běžel pro tašku. Nezapomněl na svačinu, podíval se dokonce, jestli má ořezané tužky, jakoby všechno záleželo na tom, jestli bude vše perfektní. Možná je to zkouška. Určitě je to zkouška! Většinou do školy jezdil autobusem, ale nebylo to zas tak daleko, aby to neušel. Chvílemi běžel, chvílemi oddychoval a velká taška s ním potácela tam a sem. Škola byla prázdná. Otevřená a prázdná. Proběhl snad všechny třídy. Volal nahlas, zoufale křičel. Tašku ztratil někde po chodbách i se svačinou. Neměl hlad, ale věděl, že by měl jíst. Ve školní kuchyni našel na stole zapomenutou hlávku salátu. Nechutnala mu. Mezitím se venku setmělo. Lekl se. Po tmě nemůže domů. Lehl si ve své třídě na koberec a přikryl se bundou. Usnul vysílený pláčem a  prochladlý. 

Ráno dojedl hlávku zelí. Pak se mu podařilo najít tašku se svačinou a kartáčkem na zuby. Čistil si zuby nejdéle a nejdůkladněji ve svém životě, dokonce si omyl obličej studenou vodou. Pak vyšel ven ze školy. Celé město bylo prázdné. Žádná auta, žádní lidé, žádná letadla. Ticho. Táta říkal, že se to jednou stane. Ale Kevin si myslel, že když se to bude mít stát, že táta všechno zařídí, aby to bylo dobré, protože táta to narozdíl od ostatních ví. Mámě se to nelíbilo, hubovala tátu, když o takových věcech mluvil, ale Kevin stál na chlapské straně a cítil se důležitý a na správném místě, když tátovi pomáhal s krabicemi, dráty, součástkami, zásobami. Tak se to asi už stalo. A táta zachránil jenom mě. Pocit pýchy a hrdosti na tátu přemohly smutek a zoufalství. Chodil od domu k domu a zvonil na zvonky, na které dosáhl a mezitím plakal na schodech a obrubnících. V obchodě si nabral plné kapsy rozinek v jogurtu a oříšků, ale vůbec neměl hlad a ani mu pořádně nechutnaly. Chvíli se točil v parku na kolotoči a houpal na houpačce a celou dobu se chystal domů, ale zároveň se hrozně bál, takže ho tma zastihla na kraji parku a on se před ní schoval do prvního domu, který byl otevřený. Usnul na cizím gauči před cizí prázdnou televizní obrazovkou.

"Co se stalo? Johsi, co se stalo, co je s ním?"

Dožadovala se odpovědi a on jen divoce přebíhal mezi klávesnicemi, těkal očima po obrazovkách, zuřivě klepal prsty do displejů, které na to nereagovaly.

"Co je s Kevinem, Johsi?!" Třásla s ním. Viděla, že je v šoku a byla tím vyděšená.

"Probuď ho, sakra, vytáhni ho odsud!" Sama se vrhla ke svému synovi na jednom z anatomických lůžek pod aparaturou.

"Ne!" Odhodil ji nečekanou silou. "Zabiješ ho! To by bylo horší než smrt!"

Ztuhla tím útokem i tím slovem. "Johsi, řekni mi, co je s Kevinem?"

"Je... je... tam, uvnitř."

"Tak ho vyndej!"

"Nejde to, on... on, spustil to... já nevím, jak to mohl, jak to sám... ukazoval jsem mu to, ale..."

"Co ale? Co, Joshi? Kde je vevnitř? Co spustil? Cos mu udělal?"

"Takhle ne, takhle jsem to nechtěl, takhle ne!" Byl v šoku, třásl se, zhroutil se vedle synova lůžku a skelnýma očima hleděl mimo ni.

Promluvil až za hodnou chvíli, prázdným, plochým hlasem. "Měl to být náš záchranný člun, Ann."

"Záchranný člun?"

"Ano. Svět končí, Ann, a já... ne, nenašel jsem způsob, jen... jen způsob, jak být spolu. Někde, déle, šťastně..."

"Co to znamená, Joshi?"

"Není to záchranný člun. Když jsem pochopil, že nás nedokážu zachránit, chtěl jsem aspoň... abychom na konci byli spolu a šťastní."

"Co to tedy je, Johsi?"

"Virtuální aplikace astrálu."

"Cože?"

"Programově ovládaná astrální projekce."

"Astrální? Kevin je mrtvý?"

"Ne, jen... "

"Tak proč ho nevzbudíš?"

"Aby byl ten svět tam uvnitř co nejreálnější, musel jsem... musel jsem překročit limity... prostě... je to nezvratné, mělo to být jen na jednu cestu tam."

"To nemyslíš vážně!"

"Promiň... chtěl jsem to pro nás tři..."

"Tak pojďme za ním, pojďme!"

"To také nejde... musí to být synchronizované. Takto bychom se ocitli v jiném světě. Navíc..."

"Co? Co navíc?"

"Čas tam běží jinak, rychleji."

"Co to znamená?"

"Že je tam teď možná už několik let."

"Joshi! Joshi! Co jsi to udělal!"

 

Pustým městem kráčela drobná postavička. V modrém pyžamu, bosá, středem prázdné ulice. 

 

"Je ještě jeden způsob, Ann."

"Jaký způsob, Joshi?"

"Není to spolehlivé, nedá se to řídit..."

"Jaký způsob?"

"Není jisté, jestli..."

"Jakýkoli způsob!"

 

"Kevine?"

"Mami?"

"Miláčku!"

"Kde jsi, mami, nevidím tě."

"Jsem tady, tady. Nevadí, jestli mě nevidíš, hlavně, že víš, že jsem tady."

"Přišla jsi za mnou?"

"Ano, Kevine."

"Chybělas mi mami, oba jste mi chyběli. Dneska se mi o tátovi zdálo. Bylo to jako doopravdy."

"Možná to bylo doopravdy, Kevine. Hledali jsem tě všude."

"Táta ve snu říkal, že už tu se mnou zůstanete?"

"Ano, drahoušku, zůstaneme. Co ještě říkal táta?"

"Že to bude trvat jen pár let."

"Jen pár let? Kolik pár let?"

"Prý asi tisíc."

"To nevadí, miláčku. Budeme tu s tebou."

"To je prima, mami, ve dne budu s tebou a v noci s tátou. Už jste mi moc chyběli... Jen si budu muset zvyknout na tu díru v tátově hlavě."

 

Zpět