Tajemství zakletých komnat

10.03.2000 22:47

 

 

            Tajemství zakletých komnat

            (Třináctá komnata, Tvýma očima (, mojí touhou), Pohlédni si do očí)

 

            Původní námět, viz Prokran 09B Dhorlin:

 

 

 

            Muži odpočívají. Nechce se jim věřit, že náhle nemusí držet vesla vší silou a rvát se o ně se zpěněným, řvoucím proudem, nechce se jim věřit náhlému tichu, v němž kdesi daleko a tlumeně hučí Mnichova tlama, nejdravější peřeje jižního úbočí Párv Algamu. Pokřikují a halekají na sebe a se smíchem plácají vesly do téměř nehybné hladiny, jako by se stále ještě v peřejích rvali o život, uvolňujíc tak doznívající napětí a rozbušená srdce.

            „Levá, dělej, levá!“ Křičí zrzavý fousáč rozvalený na kožených žocích.

            „Pozór, vpravo!“ Ječí fistulkou druhý zrzavec z poslední lodice.

            „Skály vlevo, skály vpravo!“

            „Já se asi podělám!“

            Hlasy a hurónský smích dlouho doznívají mezi strmými stěnami soutěsky. Všichni ždímají své haleny a věší je na krátká kopí, provolávajíce přitom své lodi za plachetnice královské flotily. Znovu se smějí, popichují se. Někdo trefil kopím jako harpunou rybu a černý pes se na ni z druhé lodi rozštěkal, až jim teď ozvěna padá na hlavy ze všech stran, kterýsi ze seveřanů z toho spadl do vody, křičí, jak je ledová, ale zpátky do lodi nespěchá. Chvílemi a místy se slunce prodírá skalami až k hladině a vrhá od ní mihotavé odlesky na šedobílé, vyhlazené stěny. Vzduch voní řasami.

            Objevili se náhle. Za jedním z dalších zákrutů se vynořili zpoza skal, vysocí, štíhlí, nehybní, na krátkých lodicích s nízkými boky. Kožené štíty a dlouhé těžké luky s napnutými tětivami, žádné skryté úmysly. Čtyři lodě, každá po dvou ozbrojencích ve střehu a jednom muži u vesla, proti dvanácti zaskočeným, polovysvlečeným mužům.

            Dlouhý okamžik ticha tak právě pro tři údery srdce, jen černý pes temně vrčí, ale štěkat se neodváží. Na první ze severských lodic vstává muž v černém plášti.

            „Přepadení?“ Nikdo z nich mu neodpoví, jen se na něj otočí dva z lučištníků.

            „Dáme vám, co chcete, nemusíte nás zabíjet.“ Jenom skály vrátí ozvěnu mužova hlasu.

            „Vzdáváme se.“ Černý plášt se sveze muži ze zad, když pomalu zvedá ruce nad hlavu. V půli pohybu se však náhle ozve krátký několikanásobný ostrý svist a hned po něm výkřiky. Na každé z širokých lodic se hroutí jeden z ozbrojenců. Chytají se za tváře a krky, chroptí, padají do vody. Lodice se kymácí, šípy ostatních, vystřelené v úleku, neškodně dopadají do vody, jeden se zapichuje do koženého měchu, jeden do kabátce vztyčeného jako plachta. Zbylí útočníci bleskově sahají do toulců, ale podruhé vystřelit nestihnou a kácí se také zasaženi neznámou silou. Seveřané se zatím vzpamatovávají a jeden z veslařů je zasažen přímo do prsou oštěpem, na kterém ještě vlaje bílá košile. Druhý veslař se snaží rychle otočit svoji loď a prchnout, ale krátká vrhací dýka mu proklaje hrdlo ze strany na stranu. Poslední z útočníků pozvedne veslo jen napůl z vody a zdá se jako ochrnutý strachem. Nekonečně dlouho hledí na vousatého muže tam naproti, který stejně tak nekonečně dlouho a pečlivě zaciluje malou kuš mračíc se u toho a zakusujíc se do masitého rtu. Pak zadrnčí drátěná tětiva a muž upustí veslo a stejně strnule a bezhlesně se zhroutí do lodice.

            Celé to trvá sotva coby se člověk podruhé nadechl, mnozí se však nadechují až teď a zároveň si oddechují.

            „Ještě jednou a podělám se už opravdu.“ Ulevuje si ten s hučkou na plešaté hlavě. Dva vytahují zapomenutého kamaráda z vody, je celý promodralý a chvěje se.

            „Poberte, co má cenu, a pokračujeme!“ Rozkazuje muž na první lodici s halenou vyšívanou zlatem. Pak se obrací k tomu, který mluvil.

            „Laniku?“ Muž si přehazuje přes ramena opět svůj černý plášť a mírně se usmívá. Má pěknou, pro seveřany však příliš dětskou tvář s příliš tmavýma očima. Obě zápěstí mu obemykají podivné masívní náramky, které - dýchají.

            „To je neuvěřitelné. Já bych to s tříokými nikdy nedokázal. Jak to děláš?“

            „Kouzla, můj princi. Nechtěj je znát, jsou temná.“

            „Nikdy jsem neviděl tříoké střílet tak rychle a přesně. Bereš mi moji radost z nich. Bereš mi je. Když je teď mám na rukou, cítím se jako malý kluk s příliš těžkou kuší. Víš, co? Ještě jednou nám zachráníš život a jsou tvoje, platí?“

            „S radostí ti zachráním život kdykoli, můj princi.“

            „Neodmlouvej. A myslím, že tě v paláci představím jako svého bratrance.“ A princ, potěšen svým nápadem, se otočil k ostatním a pobídl je k další cestě.

 

            Družina Heddernského prince Thjörna vstoupila do země Nyr ze severu soutěskou řeky Blöenwahl. Deset mužů doprovodu - osm seveřanů, princ Thjörnwald a Lanik, potulný šlechtic, snad čaroděj či rytíř některého z tajných mágických řádů, od příhody v Kragunovackém údolí princův přítel a pobočník.

            Zpráva o jejich příchodu se roznesla rychleji, než by ji rozfoukala divoká yarazú, a v paláci Nyrského krále je vítaly otevřené brány s procesím a květy snášejícími se jako tichý sníh, za nimi horké lázně s dlouhovlasými lazebnicemi lepých tváří i tvarů, prostřené stoly, honosné komnaty s měkkými lůžky a vnadnými posluhovačkami a především pozvání na zítřejší audienci ke králi.

 

           

           

             

 

 

 

            Hrdina Lanik má komnaty a psa, který je má taky. Při jednom přepadení je pes jinde (inteligentní zvíře) a Lanikovi chybí další oči. V tu chvíli mu v komnatách naskočí obraz, není to ale jeho pes, nýbrž nestvůra (tygrolev - mgva), ona neví, že on chytá její obraz a vrhne se po něm. On ji oslepí tříokou (verze s plamenometem?).

            Přichází do království, kde právě oslepla princezna. Ona příšera byla jejíma očima, šlo o prokletí - ty mnou budeš vidět, já tebou - tvými superrychlými komnatami - zabíjet. Příšera se umí udělat neviditelnou. Ve dne ale většinou spí a princezna se pohybuje po paměti.

            Komnaty jsou společné - pak by Lanik měl přístup k celým plánům zámku!

            Při audienci tedy princezna vidí Lanikovýma očima (možná si jen myslí, že příšera zase vidí a zase bude zabíjet).

            verze: princezna (zřejmě zakletá do zla) přivede příšeru někam, kde je on, aby mohla použít jeho oči a zabíjet (je hladová), on ale vypne komnatu (jak se to dělá?) a křičí, kde je - lidé, když ví kde a co mají vidět, ji vidí. V tom ale přiběhne jeho pes a příšera zase vidí. Princezna mu ale zakryje oči sukní. Mrtvou příšeru pak hladí.

 

Zpět