Teorie dramatu

18.01.2012 20:35

04Scenaristika.pdf (504,2 kB)

 

TEORIE DRAMATU

Filmy vyprávějí příběhy. Tomu je třeba rozumět v nejširším slova smyslu. Narativní charakter mají i filmy experimentální nebo abstraktní, tzv. bezdějové. I světelná skvrna nebo proměňující se barva má ve filmu svůj „příběh“, svůj vývoj v čase – a to vývoj (má-li být film emocionálně působivý) dramatický. Počátek, překvapivá proměna a konec. Tím spíše se to týká filmů, které vyprávějí o lidech a jejich osudu, o jejich vztazích, o jejich radosti a strachu. Filmař přistupuje k své látce s nějakým plánem jak s ní bude zacházet, jakého účinku – racionálního a emocionálního – chce dosáhnout. Takový plán nějak formuluje, pro sebe a pro své spolupracovníky. Někdy jen jednou větou, jindy na stovce stran textu. Obojí lze chápat ve vztahu k budoucímu filmovému dílu jako „scénář“ v jeho různých podobách.

 
Drama (z řeckého δραν - dělání, čin) patří spolu s lyrikou a epikou mezi základní literární druhy a žánry.
Drama vypráví příběh pomocí dialogů a monologů.
Drama = napsaná divadelní hra.
Děj dramatu se odvíjí prostřednictvím přímé řeči.
V minulosti především divadelní provedení, dnes i v hraném filmu, TV, (PC hry?).
 
Slovo „drama“ původně znamenalo tanec satyrů, ztělesňující určitý děj, a teprve později jevištní představení, především v tragédii.
 
Základní principy dramatu stanovil Aristoteles v Poetice, kde pojednává o tragédii.
Do 11. století bylo veršované, v současnosti převažuje próza.
 
Aristoteles
 
Satyrové
 
 
 
 
monolog - řeč jedné postavy

ANTICKÉ DRAMA - ANTIGONÉ

Havel - absurdní drama - Zahradní slavnost (např. 36. min, 55. minuta)

 

MOLIERE: Lakomec
SHAKESPEARE: Hamlet
NEZVAL: Manon Lescaut
CERVANTES: Cyrano de Bergerac
 
dialog - např. i 3 dvojice - HRUBÍN: Srpnová neděle
 
- klasické hry - o několika dějstvích (aktech) X v jednom dějství (aktu)
několik dějství - MOLIERE
jedno dějství – WOLKER
 
- většinou struktura děje následuje model antického dramatu (tragédie):
    expozice - (úvod)
        - seznámení s hrdinou, místem, časem, cílem
    kolize - (zápletka)
        - setkání s odporem, zdržením
    krize - (vyvrcholení, střet)
        - zápas hrdiny
    peripetie - (rozuzlení)
        - zde nastává moment nečekaného zvratu
        možnost opačného výsledku střetu
    katastrofa - závěr - konečné a definitivní rozuzlení
 

    Expozice
pohledná Maryša miluje Francka; Maryšiny rodiče se rozhodnou ji provdat za jiného - Maryša odmítá
    Kolize
Maryša se líbí Vávrovi, jenž má slíbené velké věno; stále se dohadují, ale Maryša má nakonec smůlu
    Krize
Francek se vrací z vojny; zjistí, že je Maryša vdaná a týraná Vávrou; Maryša stále miluje Francka
    Peripetie
Vávra udá otce Maryši, že mu slíbil věno, ale žádné nedostal; Maryšin otec chce dceru zpět, ale už není úniku
    Katastrofa
Francek se nevzdává, Maryšu navštěvuje, ale Vávra se ho pokusí zastřelit - netrefí se; Maryša nakonec dá Vávrovi do kafe jed na krysy a otráví jej
 
   
   

 

 

Klidně si to zapamatujte, může se vám to hodit při nějakém testu, ale přece - pokud byste tady přestali číst, mohl by ve vaší hlavě přetrvávat jeden z rozšířených dramaturgických bludů. Že je to všechno Aristotelova práce. A že je to od antiky stejné. Někoho z vás možná trkne, že se v té říkance o pětidílné stavbě dramatu mísí latinská slova s řeckými, což asi nebude jazyk, kterým by se Aristoteles vyjadřoval. Ukážeme si ještě, že Aristoteles psal a uvažoval poněkud jinak, čerstvěji. Jeho slova jsou především: počátek, střed a konec. A pak: zápletka a rozuzlení. Četné zvraty (peripetie), okamžiky poznání (anagnorize) a nakonec očištění skrze soucit a bázeň (katarze).
 
Úvodní slavná pětice pojmů je plodem mnohem pozdějšího a suchopárnějšího období. Vychází z klasického divadla a v optimistické úplnosti ji formulovaly profesorské hlavy 19.století, zavádějící linnéovské systémy do všech oblastí života. 
 

04Scenaristika.pdf (504,2 kB)

 

Formy dramatu:

1) tragedie - zobrazuje zápas protikladných sil - končí smrtí nebo definitivní porážkou hlavního hrdiny
- antické tragédie (hry SOFOKLOVY, EURIPIDOVY, Oidipus král);
SHAKESPEARE; TYL; MRŠTÍKOVÉ

2) komedie - veselohra - zápas hlavní postavy z překážkami a nedostatky, které jsou ale překonány
- v Řecku: ARISTOFANES; Řím: KLAUTUS; SHAKESPEARE; VRCHLICKÝ
- Noc na Karlštejně; KLICPERA - satirické hry - frašky
 
3) činohra - koncem 18. století - zač. 20. století
- rozpor mezi postavami, ale nekončí smrtí
 
4) absurdní drama - jako antiromán
- neguje charakteristické rysy tradičního dramatu, 50. - 60. léta 20. století
- Samuel BECKETT: Čekání na Godota,
IONESCO: Židle, Plešatá zpěvačka
ALFRED JARRY: Král Vrba (divadlo Na Zábradlí)
- v Čechách - 60. léta, d. Na Zábradlí - Václav HAVEL: Zahradní
slavnost, Vyrozumění
- rysy - negace znaků tradičního dramatu
- není kolize (vyvolaná kolizí, zápletkou)
- divák je v nejistotě
- většinou útokem na zmechanizovaný život (kritika, satira)
- člověk v určitém koloběhu - loutky - ve hrách opakování scén
- kritika úředního aparátu
- prvky komické i tragické se míchají
- autor v roli skryté kamery
- zveličení, nadsázka (nìkdy až obludné)
- daleko méně postav než tradičně (2 - 3, v některých případech divadlo jednoho herce)
- S. BECKETT: Šťastné dny - monolog jedné postavy (Vinnie)
- užívá se nadsázka, napětí
- žena se zachraňuje žvatláním od hrozné situace ve které je (zaspaná v písku); vzpomínky -
náhražka života
 
 

Maryša (rozbor) (2)

- spoluautorství Alois Mrštík

ALOIS A VILÉM MRŠTÍKOVÉ:

 

  • oba autoři spjati s Brnem
  • Alois Mrštík
    • prozaik, dramatik
    • románová kronika "Rok na vsi"
    • na rozdíl od bratra nepodepsal manifest
  • Vilém Mrštík
    • představitel realismu až naturalismu; kritik, dramatik
    • překladatel ruských děl Dostojevského a Puškina
    • romány: "Rok na vsi", "Santa Lucia"
    • zdůrazňoval potřebu zaměřit se na vztahy na vesnici

MARYŠA:

 

  • vrcholné realistické dílo
  • sociální drama z venkovského života
  • příběh řeší majetkové poměry, vztahy žen a mužů
  • jednoduché, prosté, psáno er-formou
  • má zásady antického dramatu - expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa
  • autor hodně používá nářečí, moravismy
  • na začátku knihy je podrobný popis osob - výrazné postavy
  • činy postav vyplývají z jejich sociálních předpokladů a charakterů
  • řeší se zde otázka lásky a peněz
  • tragický osud venkovské dívky, která je donucena rodiči ke sňatku s mužem, jehož nemiluje

Expozice

 

  • pohledná Maryša miluje Francka; Maryšiny rodiče se rozhodnou ji provdat za jiného - Maryša odmítá

Kolize

 

  • Maryša se líbí Vávrovi, jenž má slíbené velké věno; stále se dohadují, ale Maryša má nakonec smůlu

Krize

 

  • Francek se vrací z vojny; zjistí, že je Maryša vdaná a týraná Vávrou; Maryša stále miluje Francka

Peripetie

 

  • Vávra udá otce Maryši, že mu slíbil věno, ale žádné nedostal; Maryšin otec chce dceru zpět, ale už není úniku

Katastrofa

 

  • Francek se nevzdává, Maryšu navštěvuje, ale Vávra se ho pokusí zastřelit - netrefí se; Maryša nakonec dá Vávrovi do kafe jed na krysy a otráví jej

Postavy

Lízal - Maryšin otec, sedlák; jde mu více o peníze než o štěstí vlastní dcery
Maryša - citlivá selská dívka
Francek - chudý, odvážný, ale paličatý
Vávra - mlynář, vdovec; svou první ženu bil; touha po penězích


Hamlet:

 

Děj se odehrává převážně na královském hradě Elsinor. Hamletovi, korunnímu dánskému princi, se zjeví duch jeho zesnulého otce. Dozvídá se od něj, že ho zavraždil Hamletův strýc Claudius, když Hamletův otec (dánský král) spal, a to tak, že mu nalil jed do ucha. Po králově smrti si Claudius vzal Hamletovu matku, Gertrudu, a stal se králem. Hamletovi ale nikdo nevěří, Hamlet prahne po pomstě, která mu zcela zaměstnala mysl. Proto předstírá, že je šílený a že má vidiny. Není si zcela jist Claudiovou vinou, předstírání šílenství mu pomůže snáze odhalit smýšlení lidí v jeho okolí. Na hrad přijíždějí potulní herci, Hamlet do jejich hry vloží pasáž rekonstruující otcovu vraždu (stvoří divadelní hru, která se podobá skutečným událostem, divadlo na divadle). Čeká na Claudiovu reakci, Claudius svým útěkem potvrdí svou vinu.

Hamlet znovu váhá se svou pomstou, když spatřil, že se strýc modlí a lituje svých činů. Hamlet chtěl matce povědět, že se mu zjevuje otcův duch a že ví, co udělal Claudius otci. Matka s Hamletem slyší, že někdo poslouchá za závěsem a Hamlet v domnění, že tam stojí Claudius, do závěsu bodne dýkou a dotyčného zabije. Vzápětí zjistí, že to byl Polonius, otec jeho milované Ofélie.

Claudius zjišťuje, že je pro něj Hamlet nebezpečný, a posílá jej do Anglie spolu s Rosencrantzem a Guildensternem, bývalými Hamletovými spolužáky, s tajným dopisem (o kterém však Hamlet nemá ani ponětí), aby zde byl Hamlet popraven. Hamlet jeho úklady včas odhalí, dopis vymění za dopis, ve kterém se píše, aby byli popraveni ti, kteří dopis přinesou, tedy Rosencrantz a Guildenstern. Anglický král je skutečně nechá popravit. Hamlet se vrací do Dánska, kde se stane svědkem Oféliina pohřbu. Zešílela, protože nemohla přenést přes srdce otcovu smrt, a posléze nešťastnou náhodou utonula. Oféliin bratr Laertes se chce za vraždu svého otce Polonia pomstít. Claudius se spolčí s Laertem a poradí mu, aby Hamleta vyzval na souboj. Pro jistotu dá Laertovi ostrý meč, který je namočený do jedu, zatímco Hamlet záměrně dostává meč tupý.

Laertes se setkává s Hamletem už na pohřbu Ofélie. Na závěr dojde k souboji, ve kterém Hamlet, s uzmutým otráveným mečem, zabije Laerta, ale sám je zraněn. Umírá na otravu jedem, stihne však ještě zabít podlého Claudia, také otráveným mečem. Hamletova matka, jako svědkyně, vypije číši otráveného vína, kterou nastražil před soubojem Claudius. Jediný živý zůstal Horacio, jenž o všem vyložil pravdivý příběh. Toto je pro Shakespearovy tragédie typické zakončení – během děje postupně umírají všechny postavy včetně hlavní, která ale zemře až nakonec.

 

HAMLET: Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin. (William Shakespeare: "Hamlet" Praha Knižní klub 2002, III. 1. Str. 66, překlad Martin Hilský)

Zpět