Trest

10.03.2000 22:33

 

Trest
 
"Osmdesát na pětačtyřicet!"
"Puls téměř nehmatný!"
Vzrušené, ale příliš vzdálené hlasy vynořující se z mlhavé tmy a zase do ní propadávající útržkovitým, slábnoucím vědomím.
"Na jednotku! Rychle!"
Směsice zvuků, závrať, když se s ním náhle svět dá do pohybu. Hlasy ještě vzdálenější než doposud a s tím vším matná, unikající představa nízké, tmavé prostory a pocit chladu. Zdá se mu, že se usmívá, dokonce i jeho propadlou vrásčitou tváří na okamžik zachvěje dotek té myšlenky, ale jen to a hlasy 
v dálce ho dál unášejí tou chladnou prostorou. Umírá. Na krátkou chvíli mezi dvěma údery unaveného srdce jako by se odcházející vědomí ještě chtělo vzepnout k myšlence, ale hned nato se i s ní zase rozplývá v utichajícím tepu.
"Kyslík! Infuzi!"
Cosi cizího, nepoddajného na tváři, zároveň čísi ruce a s nimi žár aury mladého, zdravého těla. Představa se znovu vrátila, přibyla kovová pachuť v ústech a pocit chladu vystřídalo teplo odkudsi zvenčí.
"Připravte EEG, EKG!"
Znovu studené a žhavé doteky, tep vlastního srdce, znovu pocity, znovu myšlenky. Proč ale? Copak se už v životě dost 
nenapřemýšlel?! Copak už pro ně neudělal dost? A oni pro něj? Copak teď není správné umřít? Už nechci, nechci…Zpomalující pípání a napřimující se křivky na monitorech. Hlasy ještě vzrušenější, ale zároveň vzdálenější.
- Dost už!
A náhle bílé, čisté světlo rozlévající se v jeho prostoře a on k němu pomalu, nezadržitelně stoupá. Nesrozumitelné hlasy rychle odplouvají.
 
Stál pod ním - obrovským, silným a přitom neoslepujícím, objímajícím, nekonečně přívětivým světlem - a v jeho nejasných, rozplývajících se obrysech rozeznával siluetu ohromné levotočivé šroubovice.
"Pojď blíž."
Světlo i prostor se tím hlasem zachvěly, stařec se polekal.
"Ty jsi bůh?" Promluvil nejistě. Odněkud se ozval smích.
"Ano, jsem bůh." Stařec svěsil hlavu.
"Nečekal jsem tě."
"Opravdu?"
Odnikud se objevila prostá dřevěná stolička, přesně taková, na jaké poslední roky s oblibou sedával vždy k večeru ve své zahradě a opřený o kmen staré jabloně přemýšlel o životě. Posadil se na ni a opřel se o drsný kmen stromu.
"Opravdu jsi mě nečekal?"
Důstojný bělovousý muž si přisunul druhou stoličku a vystoupil po ní na mohutný vyřezávaný trůn s levitujícím okem nad opěradlem.
"Možná ano," zamyslel se stařec. "Ale ne takhle."
"Copak? Vždyť přesně tak sis mě představoval." Bůh se usmál a trůn se změnil v proutěné křeslo. "Ne, není to docela tak, jak to vypadá." Odtušil. "Jsem bůh i nejsem. Pro někoho spíš ano, ale pro tebe spíš ne. Ty jsi ve mě přece nikdy nevěřil?!"
Stařec váhavě přikývl, jeho stolička se proměnila ve stejné proutěné křeslo a jabloň v útulné zákoutí lískových keřů. U nohou se jim rozběhl travou, malý, zurčící potok.
"Já vím, ani tvá nevíra nebyla tak docela úplná."
"Kdo tedy jsi?" Zvedl stařec hlavu.
"Jsem tvůj původce," křeslo zavrzalo, jak se bůh pohodlněji usadil, sepnul ruce v klíně a pokračoval, "ale ne stvořitel. Jsem ten, který ví, ale nejsem vševědoucí, dokáži mnoho, ale nejsem všemohoucí. Jsem možná nesmrtelný, ale ne nekonečný..."
"A má smrt je konečná?" Přerušil ho stařec.
"Smrt?"
Bůh se zamyslel a na dlouhou chvíli se zahleděl kamsi mimo. Stařec netrpělivě poposedl.
"Vidíš to světlo?" Promluvil konečně bůh a rukou naznačil k bílé záři. "To je odpověď na všechny otázky. Šroubovice DNK - kód života a tedy i nesmrtelnosti. A tím i, chceš-li, božství. Ano, ty i já jsme z téhož. I ty - či spíš to, co ti bylo na počátku, ještě před Adamem - bylo bohem. A přesto jsi byl odsouzen k trestu. Asi jsi nebyl dobrý bůh, ale na tom teď už nesejde - ten, koho soudili, už není, byl odsouzen k trestu nejvyššímu - k trestu smrti. Věděl jsi mnoho, byl jsi přece bůh, ale možná jsi tím opovrhoval, měl jsi nekonečně mnoho poznání, nekonečně mnoho života. Možná pro tebe ztratily význam. Byl jsi mocný. Možná však až příliš a my tě zbavili moci. Byl jsi moudrý, příliš moudrý a my tě zbavili vědění, neboť jestliže to všechno v sobě obnáší jak dobro, tak zlo, v tobě převážilo to druhé. Místo toho jsme ti darovali smrt - nekonečně mnoho smrti, když jsme jak Hospodin z Adama vyjmuli kus z tebe a rozdělili tvou nesmrtelnost jako Bůh Adamovu samotu. Je to nejvyšší trest, který my - bohové - známe a je to dobrý trest. Od té doby je ti dáno si nesmrtelnost stále znovu a znovu získávat, je ti dáno stále znovu a znovu zakoušet smrt, je ti dáno mít ji stejně jako život, mít ji stejně tak na zřeteli, mít ji v sobě a muset ji překonávat a skrze ni tak poznávat skutečnou cenu života. Darovali jsme ti smrt jako zlo, které přináší dobro. Ne tedy smrt pro smrt, pro nicotu, ale smrt pro život."
"Neumírám tedy?"
"Ne - smrt je skutečná. Jsou jen skutečnosti, které ji přesahují. To jsou tvoje vlastní slova."
Stařec pokýval hlavou. "Ano, tak jsem si to vždy myslel." Zahleděl se přes vrcholky keřů.
"Vidíš, takže jsem ti neřekl nic nového." Usmál se bůh.
"Asi jsem už viděl všechno, co bylo třeba, asi je na čase odejít."
"Není ti to líto? Podívej, jak chtějí, abys žil." Ukázal dolů na starcovo tělo v zajetí přístrojů. Ten jen znovu pokýval 
hlavou.
"Smrt není dobrá, ale jsou věci, které její zlo přesahují v dobro." Křeslo zaskřípalo, když vstal. "Cítím, že to nejsou jen fráze. Ale teď už musím jít, nezdržuj mě víc." Překročil malý potůček. "A děkuji." Ohlédl se ještě a pak pomalým, vyrovnaným krokem zamířil pryč.
Bůh také vstal. Křeslo i zákoutí zmizely, jen u nohou mu zůstal bublat rozmarný proud.
"Je to dobrý trest, opravdu..." Zamumlal si pro sebe a pak se také rozplynul. Křivky na monitorech naposled poskočily, zůstaly jen rovné čáry a monotónní pískot.
Zpět