Třetí magie

10.03.2012 23:16

 

             Třetí magie

 

 Těžká sekera se potřetí svezla po suku a znovu odskočila.  Marúk zaklel, zasekl nástroj do nepoddajného špalku a narovnal  bolavá záda. Ze stáje vyšla Armita, vesele na něj mávla  a křikla, že večeře bude hned a aby rovnou donesl něco polínek  do kuchyně. Mávnul na ni, že ano, ale ona už zase zmizela ve  stavení, jen za ní zavlála hříva. Protáhl tedy příjemně bolavé  svaly a na chvilku se posadil na hromadu polen. Pohled mu  přitom sklouzl přes polozbořený plot do Pustiny začínající  přímo za domem. Slunce se nad ní rychle sklánělo k obzoru a tma  valící se za ním z vnitrozemí pomalu zalehávala Konec Světa  hebkým temným kožichem jako horský medvěd ukládající se  k spánku. Ze stavení se ozval Armitin zpěv a okna hostince se  do šera rozžehla matným světlem kahanů. Na okamžik se na mastný  papír natažený v rámech okenic promítla nádherná lví silueta.  Marúk se položil na záda a zavřel oči, aby si ten obraz  zapamatoval.

 Líbilo se mu tu. Širá pláň Pustiny z jedné strany, řeka  s lesem i úrodnou půdou z druhé, všeho dostatek. Lidé tu žili  jako jedna velká rodina a život plynul klidně a smírně jako na  skutečném konci světa. Vyděděnci se nestarali o vnější svět  a za ten čas, co tu Marúk pobyl, se zdálo, že ani svět se  nezajímá o ně. I když to druhé jistě nebyla pravda. Situace  mezi lidmi a leony byla příliš napjatá, než aby jedni či druzí  mezi sebou snesli někoho, kdo nepatří k žádné straně. Natož  někoho, kdo se zdá patřit k oběma, a kdo tudíž každému  připomíná jeho nepřítele...

 "Marúku, večeře je hotová a dones to dříví!" Bouchly dveře  a Armitina silueta se mu před očima rozplynula jejím vlastním  hlasem. Sousedovic kočka sedící na plotě polekaná hlasitě  zapleskala blanitými křídly a zmizela za domem. Marúk se  probral ze zasnění a začal si do náruče skládat čerstvě  naštípaná vonící polínka. A vcházel s nimi právě do domu, když  na příjezdové cestě zaslechl dusot kopyt.

 "Hospodo, kde jsi?! Nalévej žíznivým, nebo si žízniví nalejí  sami!" Hromotlucký leon s prošedivělou hřívou rozrazil dveře  železným palcátem a zařval chraplavým lvím hlasem. Za ním se  vrhnula dovnitř horda osmi dalších - královská pohraniční  hlídka. Marúk se s nimi ještě nesetkal, ale vytušil  z nejrůznějších narážek, že s nimi mají v Konci Světa ošklivé  zkušenosti. Nikdo o nich však nikdy přímo nemluvil. Jako by se  báli, že je tím přivolají.

 "Tak vylezeš, ty člověčí chátro!" Leon znovu udeřil svým  palcátem, tentokrát do stolu. Přerazil ho vejpůl.

 "Marúku, prosím!" šeptala Armita naléhavě, snažíc se Marúka  v kuchyni zadržet, "nechoď tam, jsi člověk."

 "Jsem vyděděnec jako ty. A nemusíš se o mě bát." Marúk si  shrnul volné rukávy hrubé haleny a vešel do šenku.

 "Přejete si pánové?" V nastalé chvíli ticha na něm spočinulo  osmero lvích očí. A v sedmero z nich viděl Marúk okamžitě  zaplanout zášť. Šedohřívému veliteli se při pohledu na lidskou  tvář dokonce pozvedly pysky a odhalily zažloutlé tesáky.

 "Nejlepšího vína aspoň tři soudky a jídla pro každého dost!"  Zlověstné ticho přerušil osmý leon a hodil Marúkovi celý měšec.

 "Naúčtuj si, zbytek mi vrátíš." Na první pohled ke hlídce  nepatřil. Byl oblečen honosně, avšak prakticky, jakoby  přichystaný na dlouhou cestu. V hlase mu znělo sebevědomí  šlechtice a jeho oči hleděly za maskou povýšenosti na Marúka  zvědavě a se zájmem.

 "Jak si pánové přejí," uklonil se Marúk a vycouval z šenku.  Zaslechl ještě temné mručení nesouhlasu - mužům z hlídky zjevně  nebylo po vůli poslouchat pána. Armita ho v kuchyni vyděšeně  chytila za ruku.

 "No tak, Ami! Je s nimi pán a vypadá dobře, nemusíme se  bát."

 "Nerozumíš tomu! Právě, že vypadá dobře. Co si myslíš, že tu  takový dělá?"

 "Jak to mám vědět?"

 "Sem zabloudí jenom ti, co něco hledají." Marúk zpozorněl.

 "Viděl jsi jeho koně? Má pegasa! Musí to být mág a co by tu  hledal mág?!"

 "Třetí magii?"

 "Všichni ji hledají! A oni to vědí. Podívej se, jak se na  něho dívají! Zabijí ho a svalí vinu na nás!"

 "Nikdy není tak zle, jak se zdá..."

 "Marúku!"

 "Musím už jít, ať nečekají." Prosmekl se kolem ní.

 Až do půlnoci však nic nenaznačovalo, že by měla Armita  pravdu. Leoni se za velkého halasu mocně cpali a nalévali. Pán  seděl stranou a za celý večer si vystačil se třemi korbelíky  vína a jednou krůtou. Ke dnu třetího soudku ale nabraly lví  tváře kuráž a začaly se víc a víc roztahovat.

 "Kurvíte se tu s lidma, chásko?! Ještě posledně jste měli  v ksichtech aspoň něco lvího!" řval starý kapitán Marúkovi do  obličeje, drže ho obrovskými drápatými tlapami za halenu.

 "Jsi člověk nebo lev?"

 "Jsem vyděděnec, pane."

 "Jsi nic! A smrdíš po lidech!" Znechuceně Marúka odstrčil  a ten odletěl přes půl šenku do kouta, kde seděl pán. Šlechtic  se naklonil, aby mu pomohl.

 "Nedělejte to, pane!" sykl Marúk, "ublížíte si! Měl byste  jít raději spát. Dal jsem vám připravit lůžko v samostatném  pokoji." Rychle vstal a chtěl se vytratit do kuchyně.

 "Počkej!" dopadla na jeho rameno tlapa jiného leona, "kam si  schoval tu děvku, co tu byla minule?!"

 "Nikdo tu není, pane, jenom já."

 "Lžeš, člověčí zmije!" Mohutné svaly pod plavou srstí  zahrály.

 "Lžeš, zmije jedovatá!" udeřil lví člověk Marúka do obličeje  a odhodil ho mezi ostatní leony, kteří se na něj ihned  sesypali. Koutkem oka Marúk zahlédl, jak šlechtic prudce vstal.  Zároveň z druhé strany uslyšel hlas:

 "Tady jsem!" Do šenku rázně vstoupila Armita. Všichni se  k ní otočili. Marúk rychle vyskočil, ale kapitán ho zadržel.

 "Vidíš, lhal si!" zasyčel, zálibně přitom hledíc na Armitu.  Víno a půst zřejmě otupily jeho nesmiřitelný odpor ke všemu  lidskému a ve vybledle žlutých očích se zableskly ohýnky. Marúk  si všiml, že Armita teď vypadala mnohem víc než jindy jako lev.  Vyčesanou hřívu, líčením zůžené oči, zdůrazněné nozdry a kolem  téměř lidských úst tenkou černou linku. Uvědomil si, proč to  dělá a pochopil její ostýchání při narážkách na pohraniční  stráž. Dojalo ho to. I to, že s ním se vždy snažila vypadat co  nejvíc jako člověk.

 "Vidíš, lhal si!" opakoval leon. Potom posměšně pohlédl na  šlechtice a nečekaně prudkým trhnutím hodil Marúka přímo na  něj. Armita vykřikla, zapraštěla trhaná halena, pak bouchaly  padající lavice, řinčelo cínové nádobí a nadšeně řičeli leoni.  Jejich kapitán zařval jako pravý divoký lev a přitáhl si Armitu  k sobě.

 "Stůj!" Šlechtici se podařilo uhnout letícímu Marúkovi  a vytasit meč. Kapitán se jen ledabyle otočil, tisknouc Armitu  k sobě. Šest strážců v půlkruhu šlechtice obestoupilo.

 "Zapíchněte ho zezadu, ať to vypadá na zákeřnou vraždu a tu  lidskou zmiji přidejte k němu!" Leoni o krok postoupili,  šlechtic couvl, zakopl. Někdo ho podržel.

 "Jmenuji se Marúk, pane. Slyšel jsem, že prý snad hledáte  třetí magii." Všichni v místnosti těmi nahlas a důrazně  pronesenými slovy strnuli.

 "Vaši průvodci si to aspoň myslí, a proto vás chtějí zabít."  Marúk vystoupil ze stínu. Nikdo se ani nepohnul.

 "Jestli je to pravda, rád vám pomohu." V dlouhém tichu se  oči všech leonů svezly na Marúkovy ruce. Skrze potrhané rukávy  na ně z Marúkových zápěstí hleděla osmi velkýma černýma očima  zasazenýma v silném krunýři dvě podivná ošklivá stvoření.

 "Člověk má živé věci..." vydechl kapitán.

 "Člověk má živé věci!" opakoval a lvi se dali do pohybu.

 Šlechtic stačil jen vykřiknout, také Armita vykřikla, ale  jejich hlasy zanikly v řevu leonů. A také v něm zanikl  několikanásobný krátký svist, který vzápětí proměnil bojový ryk  v několikanásobné smrtelné chroptění. Šest těl se bez výstrahy  svezlo k zemi. Místnost se zničeho nic vyprázdnila. Náhle  osamělý kapitán, držící stále Armitu, se nechápavě rozhlédl.  Stvoření na Marúkových rukou na něj dlouze ledabyle mrkla. Na  jejich hřbetech bylo na okamžik možné zahlédnout trojice malých  otvůrků, které se hned zase zavřely.

 "Pusťte ji a nic se vám nestane!" vyzval kapitána šlechtic.  Výzva ale naopak leona vzpamatovala a on prudce chytil Armitu  pod krkem.

 "Stůj nebo!..." křikl na šlechtice. Stiskl přitom a zpod  jeho tlapy sjel po Armitině hrdle temně rudý hádek.

 "Pusť ji!" opakoval šlechtic důrazně. Marúk mu položil ruku  na rameno.

 "Počkejte pane," kousek ho odstrčil, potom krátce švihl  rukou. Něco se mihlo vzduchem a kapitán se s překvapeným  vyjuknutím svezl ke svým druhům.

 "Stejně bychom ho nemohli pustit, vyzradil by nás," pokrčil  Marúk omluvně rameny. Armita si setřela rukou krev z krku  a tiše řekla: "Vyneste je ven, ať se nevsákne krev do podlahy."  Pak se posadila a skryla tvář do dlaní.

 -

 "Pane, nevím, jak vám mám poděkovat, bylo to... bylo to...  úžasné. Odkud máte ty věci? Víte, já se v tom trochu vyznám...  Vy jako člověk... znáte tedy jistě třetí magii, když máte živé  věci a jste člověk..." Z leona, ze kterého se vyklubal úplný  mladík, se řinul nadšený vodopád slov plný díků a zároveň  otázek. Marúk zavřel vrata kůlny, do které odtáhli mrtvé leony,  a zapřel je trámem.

 "Zaprvé," řekl ostře. Leon se zarazil. "Zaprvé: nejsou to  věci. A za druhé: Zabil jsem kvůli vám sedm bytostí!"

 "Pane já... Jsem vám..."

 "A za třetí: uvrhl jste naši vesnici do nesmírného  nebezpečí!"

 "Nemohl jsem vědět..."

 "Kdo nemůže vědět, může být mrtvý!"

 "Pane, jsem vám nekonečně vděčný a přes všechno, co se  stalo... byl bych podstoupil i mnohem větší oběť, abych našel  někoho takového, jako jste vy. Slyším, že jste sečtělý  v tajných knihách..."

 "Oběť?" Marúk se zastavil ve dveřích a otočil se k leonovi,  jehož kočičí oči svítily ve tmě světlem odraženým z oken  hostince. "Jakou oběť jste dnes přinesl? Oni jsou mrtví, vy ne.  A pokud jde o mne... nevím o třetí magii vůbec nic." Vešli  zpátky do domu.

 "Marúku, tos neměl! Všechny nás za to pobijí." Armita se mu  vrhla do náruče. Přivinul ji třesoucí se k sobě a políbil ji.

 "Nedozvědí se to."

 "A co tenhle?!" Ukázala na leona.

 "Copak? Vždyť si sama říkala, že..."

 "Neřekla jsem, že není nebezpečný. Je cizinec, leon!"

 "Nemusíte se bát, paní, já... opravdu hledám třetí magii."  Armita sebou v Marúkově náruči trhla a vylekaně na Marúka  pohlédla.

 "Nemusíte se mě bát." Vyložil si to leon po svém, odstoupil  a sáhl si oběma rukama na tvář. A pomalým, opatrným pohybem ji  sundal.

 "Jmenuji se Drun Eli From, jsem mladší mágin řádu magie  Živých věcí a jsem vyděděnec jako vy," pod lví tváří měl  obličej téměř zcela lidský. Pak se obrátil k Marúkovi:  "A hledám třetí magii." Armita se rozplakala.

 -

 "Odvezeme strážce na jejich koních daleko do Pustiny. Budeme  to mít po cestě. Bude to vypadat jako srážka s lidmi." Marúk  Druna zarazil.

 "Po cestě? A kdo my?"

 "Přece my dva! Až vám povím, co vím, nepochybuji, že  pojedete se mnou. Jistě se vyznáte v zemi lidí lépe než já."

 "V zemi lidí? Zbláznil jste se?" Marúk vstal, aby všem nalil  silného čaje. Seděli v černé kuchyni kolem otevřeného ohniště,  jejich zveličelé stíny poskakovaly v šeru po stěnách. Třesoucí  se Armitě dal Marúk kolem ramen silnou houni a přitulil ji  k sobě. Pak pokračoval: "Podívejte se na mě! Mám ze lva trochu  hřívy, špičaté uši, zuby a lepší nos. Myslíte, že jsem víc  člověk nebo lev? Eh, ano, vyděděnec. Lidé mě mají za lva, lvi  za člověka. Nebýt mocného strýčka, zabili by mě už v kolébce...  A vy jste podle mě čistokrevný lev, nedostal by jste se ani  přes Pustinu!"

 "Nevěděl jsem, že je to tak zlé."

 "Kdo neví... jste přece sečtělý v tajných spisech."

 "Ano, ano, kdo neví, je mrtvý... Ale já musím do země lidí!"

 "Musíte? Proč?"

 "Musím najít Zrcadlo."

 "Myslíte magické Zrcadlo?"

 "Ano, věc, která je zároveň živou věcí i starou věcí."

 "Ale to je přece jen pohádka!" Drun divoce zavrtěl hlavou  a začal horečnatě šátrat v kapsách své kazajky.

 "Žádná pohádka! Tady! Tady se podívejte!" Vytáhl několik  složených listů a rozložil je na lavici. Marúk podal kahan  a zažehl ho polínkem z okraje ohniště.

 "Obkresloval jsem to sám. Tohle je z Kodexu kacířských  bludů." Ukázal na jeden list. "Tohle z Tajného safranského  zlomku a tohle ze zlomku z Damberského chrámu." Na třech  listech byl nakreslen tentýž tvar připomínající ležící obelisk  s oblými hranami. "A tady - tady je úryvek z dopisu, který  našli u jednoho lidského posla asi před deseti lety. Je to jen  pár útržků. Je v něm také přímo napsáno: "Magické oko  z Isackého chrámu..." a části popisu přesně odpovídající těmto  starým kresbám!" Marúk pustil Armitu a bedlivě si listy  prohlížel.

 "Magické oko..."

 "Je tu sice psáno oko, ale v magické symbolice jsou oko a  zrcadlo velice blízko a popis přesně odpovídá."

 "Jistě, to souhlasí... co bylo ještě psáno v tom dopise?"

 "To se neví, posel ho stačil část sníst."

 "Říkáš před deseti lety? To vaši lidé Isaku napadli."

 "Ano, vaši je ale hned zatlačili zpět. Toho posla chytili  právě naše ustupující jednotky."

 "Jaké jednotky?"

 "Armáda."

 "Účastnili se toho tažení i kněžky vaší bohyně?"

 "Ano, ty byly vždy na každém tažení, ony plenily chrámy..."  Drun se zarazil, hlasitě polkl. Marúk začal divoce otáčet  listy. Ten, který hledal, zapadl za lavici.

 "Jak zní konec té věty? Co se stalo s magický okem? Shodil  lavici, rozhálel polena, která pod ni večer naskládal.

 "Konec věty chybí," napověděl mu Drun.

 "Mohlo tam být, že ho odvlekly."

 "Nebo zničily?" vyhrkl Drun.

 "Ne, to ne. Muselo tam být odvlekly! Když ho nedala zničit  naše Antea, nezničila ho jistě ani vaše Sfinga. Myslím, že  mágické řády měly vždy na takových věcech tajný zájem. Jestli  ho teď někde hledat, tak u Sfingy." Marúkovy oči hořely.

 "Takže mi věříte?"

 "Věřím?" Marúk chytil Druha za kazajku a zatřásl jím. "Já ho  viděl, mladý muži! Viděl jsem ho na vlastní oči! Když jsem byl  malý kluk - v podzemní dvoraně... Byl jsem pak v Isace brzy  potom, co jsme leony vyhnali. Chrám byl z větší části ještě  v troskách, ale ve dvoraně žádné trosky nebyly, žádné známky  ničení... To je neuvěřitelné..." Vstal, sedl si a zase vstal,  přešel po místnosti sem a tam. Armita ho pozorovala a po tváři  se jí kutálely velké lví slzy.

 "Neuvěřitelné! Stál jsem kousek od něj!" Drun ho chytil za  ruku.

 "Takže pojedete se mnou?"

 "Ne, mladíku, vy pojedete se mnou!" Armita znovu vypukla  v pláč.

 -

 Hradby starodávné Alxory čas nemálo nahlodal. Přesto  působily vznešeně až hrozivě. Obvlášť na poutníka, který, aby  se dostal k hlavní bráně, se jimi musel dát sevřít do dlouhého  úzkého hlubokého přístupového koridoru, do něhož slunce  pronikalo přes vysoké valy sotva na pár hodin denně. Lidé  přicházející i odcházející se v něm tísnili a nevrlí si  překáželi, spěchajíce být už z nevlídného místa pryč.

 Před malou karavanou, která do vjezdu právě vstoupila, se  však dav uctivě a bázlivě rozestupoval. Vpředu jel na pegasovi  nádherně oblečený pán a lidé, kolem nichž projížděl, vyděšeně  vykřikovali: "Podívejte, kolik má očí, má oči na rukou! Je to  okoruký! A jede na pegasovi!" A hned potom s odporem, ale  zároveň se zvědavostí: "Ách, člověk! Vyděděnec!" A hučeli  znechucením nad pánovým zajatcem, který měl sice lví hřívu  a lví ruce, ale obličej měl lidský. Nakonec pak vyděšeně  vykřikovali a odvraceli tváře, protože u prázdných sedel sedmi  zbývajících koní se houpaly vaky prosáklé krví, které svými  kulatými obrysy jednoznačně napovídaly svůj obsah.

 Karavana bez potíží projela branou a zamířila k prefektově  paláci. Než k němu dorazila, byla už brána otevřená a prefekt  osobně přicházel přivítat odvážného a jistě chrabrého pána.

 "Všechno jsem slyšel, všechno vím, drahý pane. Rač dál pod  moji střechu, vše je připraveno." Marúk se při pohledu na  obtloustlého leona, jen stěží valícího své břicho před sebou,  musel bránit smíchu. Nezvykl si ještě na Drunovu lví masku,  ale cítil, že přilnula k jeho tváři tak dokonale, že teď byla  jako jeho vlastní a že tedy jistě zobrazuje vše, co jeho lidská  tvář ukrytá pod ní.

 "Zdržím se dva nebo tři dny. Mířím s vězněm do hlavního  města, chci ho o úplňku nabídnout Sfinze jako oběť." Musel  ocenit, že i jeho hlas zněl s podtónem lvího mručení.

 "Ó zajisté, vznešený pane, je mi ctí..." Malá šelmí očka  zamrkala při pohledu na Marúkova zápěstí.

 "Copak, řekli ti všechno a o čtyřokých ti neřekli?" Popíchl  ho Marúk.

 "Samozřejmě řekli, pane, ale taková vzácnost se hned tak  nevidí."

 "Budeš si je moci prohlédnout později, teď se postarej o  vězně a o koně. Ty vaky bys mohl dát někam k ledu. A chystej  večeři!"

 -

 O tři hodiny později však Marúk seděl v malé cele vedle  Druna a třel si pohmožděnou hlavu.

 "Mohlo mě to napadnout? Plníme tu vznešené poslání a překazí  nám je nějaký hamoun z okresního města!" rozčiloval se.

 "Co ty, dostal si aspoň večeři!" zavrčel Drun, "já jsem od  oběda hladem!... A ke všemu tu táhne pode dveřmi!" Vztekle se  zvedl ze slámy a začal pocházet po maličké cele dva kroky sem,  dva zpátky.

 "Myslel jsem, že když jste chlupatí, že vám zima není."  Rýpnul si Marúk a složil se na uvolněné místo.

 "Že já ti na to skočil! Neměl si se se čtyřokými vytahovat!  A vůbec, měl si vězně dělat ty!"

 "Aha! Spolehnout na tvoji horkou krev! A vůbec, už jsme  o tom mluvili. Neumíš se starými věcmi a bez nich by z nás byla  skutečně jen oběť pro Sfingu."

 "A kde máš svoje věci teď?" prsknul pohrdavě Drun. "Nebude  z nás bez nich jen oběť pro prefekta?"

 "Jsou ve vacích s hlavami. Stejně - kdybychom je použili  teď, nemohli bychom je použít u Sfingy."

 "Takže?"

 "Co takže? Nevím jak ty, ale já bych se po dobré večeři  trochu prospal." Drun jen nevěřícně zalapal po dechu.

 "Pro... co? Prospal? Teď? Bude se nás chtít zbavit a určitě  ještě dnes v noci!"

 "Nemyslím. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že čtyřoké nejsou  věci? Nemůžeš si je přivlastnit, neposlouchají každého pána.  Proto jsem také nemohl dělat vězně, nemohl bych ti je dát,  neposlouchala by tě, jako jistě neposlouchají ani pana  prefekta. Věřím, že se brzy přijde zeptat proč." A Marúk se  otočil na bok a v okamžiku spal.

 -

 "Hej, Marúku! Nespi! Co když nepřijde, měli bychom něco  vymyslet." Bylo již hluboko po půlnoci. Malým, silně  zamřížovaným okénkem byl dvě nejjasnější hvězdy Jižního kruhu.  Venku bylo ticho, město spalo.

 "Nepřijde dnes, přijde zítra," zamručel Marúk a zavrtěl se  na své půlce slámy. "A vůbec - zbavit se bude chtít mě, ty se  ke Sfinze dostaneš tak jako tak."

 "Á, jsi strašně klidný a mě to znervózňuje, nemůžu spát!"  Drun se posadil a opřel se zády o studenou drsnou zeď. Marúk se  pohotově roztáhl i na jeho polovinu.

 "Povídej mi něco, Marúku!"

 "Spi raději!"

 "Co si byl ve své zemi?"

 "Daltin mágem Anteina řádu Starých věcí." Drun tiše pískl.

 "Pak ale kecáš! Nejsi žádný vyděděnec!"

 "Nejsi ty náhodou také mágem?"

 "Jen máginem, ale já měl masku."

 "Chrám byl ideální úkryt. Pod svícnem přece bývá tma, to bys  měl z tajných spisů také vědět."

 "A co jsi dělal v Konci Světa?" Marúk otevřel oči a ztrápeně  se posadil vedle Druna.

 "Žil jsem si spokojeněji než teď s tebou, to si piš! Vlastně  tak spokojeně jako nikdy předtím."

 "S Armitou?" Marúk vstal a zahleděl se skrz mříže.

 "Hej!" Drun do něho šťouchl, "s Armitou?"

 "Ano, s ní."

 "Jaké je to když..."

 "S leonkou?"

 "Když je každý jiný."

 "To je přece vždy, že každý je jiný."

 "Víš, jak to myslím."

 "Vím i nevím. Nikdo přece není stejný, nikdo není totožný  s nikým druhým. A zároveň musíme být všichni nějak stejní,  protože jinak bychom si nerozumněli.[ACD1] "

 "Nemyslím filozoficky, myslím jak ty - jak to cítíš?"[ACD2]

 "Jako lásku. Copak to neznáš? O té se přece nedá mluvit."  Drun se zamyslel, chtěl něco odpovědět. V tom něco za dveřmi  zašramotilo.

 "Pozor!" sykl Marúk a oba sebou hodili na slámu předstírajíc  spánek. Nic se však nedělo. Pak se znovu ozval ten tichý  šramot, tentokrát uvnitř. Oba vyskočili.

 "Co to je?" Drun se lekl. Marúk se začal smát.

 "Ale ne! Moje zlatíčka!" Zvedl ze slámy obě čtyřoké.  Stvoření se mu okamžitě přisála krabíma nožičkama na zápěstí  a dojemně na něj mrkala svýma mnoha očima.

 "Co jsem ti říkal, drahý mladý příteli?" Laskal Marúk  stvoření na neopancéřovaných bříškách a ona rozevírala malá  ostrá kusadla a v krunýřích se jim otvíraly a zavíraly každé po  třech nálevkovité otvory.

 "Vždyť jsou celé od krve!" vykřikl Drun.

 "Nejspíš jim nedal ani najíst, tak si vzaly samy. Mají úplně  vybito a bříška k prasknutí."

 "Ony se živí?..."

 "Co se divíš, nedělá vaše Sfinga totéž?" Drun zmlkl. Pak se  vrhl ke dveřím.

 "Jak se odtud dostaneme?"

 "Odtud? Blázníš! Prchat, aby nás měli za zločince?! Pěkně si  lehni, ráno se všechno vysvětlí. Na hrdinu jsi ještě moc hrr!"  A Marúk se znovu zavrtal do slámy, ponechav svému příteli tu  hodně menší polovinu.

 -

 Vysvětlovalo se po celý týden a prozatímní prefekt, který  byl s tím minulým - tou dobou již mrtvým a částečně ohlodaným  - velmi zadobře, se mohl před Marúkem přetrhnout v obavě, aby  na něj nepadl žádný stín a on byl schválen jako nový řádný  prefekt.

 "Nějak se ti tu zalíbilo, zapomněl si, proč jsme tu?" Drun  mohl jen nepříčetně sípat, jeho nové působiště bylo hned pod  prefektovými komnatami.

 "Nelíbí se ti tu? Celu máš teplou, každou noc ti ještě pošlu  někoho, aby tě zahřál, obědváš i večeříš to, co já..." Drun  udeřil do stolu.

 "Vyčítal si mi, že se nechovám jako hrdina a ty snad ano?!"  Marúk s Drunovou lví maskou a nastrojený do bohatě vyšívaných  šatů vypadal jako nejurozenější leonský šlechtic. Dokonce  i jeho gesta se za ten týden stala dokonale leonská.

 "Dobrá, co by tedy udělal pravý hrdina?"

 "Šel by za svým posláním!"

 "A jak?"

 "Šel by!" Drun zaťal pěsti, jakoby se chtěl na Marúka  vrhnout.

 "Pění v tobě tvoje horká krev, příteli. Chápu, že se ti tu  nemusí líbit. Uvažuj ale: Do hlavního města je to tři dny cesty  a do úplňku zbývá ještě čtrnáct dnů. Nikoho v hlavním městě  neznám a nikdo nezná mě. Co víc, nevím o vás leonech spoustu  věcí. Čtrnáct dní v hlavním městě, by byla jistá sebevražda.  Navíc bych tam nad tebou těžko mohl držet ochrannou ruku. Tady  jsme v okresním městě, kde se hodně ztratí a kde mi jdou zatím  všichni na ruku. A nakonec - poznávám vás."

 "Poznáváš, jaké jsou čistokrevné leonky v posteli! Na Armitu  si zapomněl?" sykl posměšně Drun.

 "Mýlíš se hned dvakrát. Jsme tu sedmý den a já jsem ještě  neviděl čistokrevného leona. Jak by vlastně měl vypadat  čistokrevný lev? Snad jako lev ne? Každý z vás v sobě má kus  člověka, lidské ruce, uši nebo cokoli."

 "Chceš říct, že jste... že lidé jsou...?"

 "Ano, myslím si, že všichni jsme v základu lidé, ale to není  důležité."

 "Jaktože to není důležité? Nezačínáš si nějak moc dovolovat?  Máš moji masku, mého koně, vězníš mě, sám si užíváš jako by to  byla samozřejmost a ještě přijdeš s tímhle?!" Drun se  znechuceně odvrátil.

 "Nekřič, říkám jen, co vidím - pravdu. Měl bys pravdu ctít,  hledáš-li třetí magii... Poslouchej mě, toto je vážné. Lidé  nejsou sice tolik různí jako leoni, ale ani oni nejsou  čistokrevní. Je to zvláštní, je to... dřív to tak nebylo, ale  je to víc a víc, přichází to. U vás přibývá lidského a ubývá  lvího, u nás naopak. Jakoby to všechno směřovalo k nějakému  středu. A dál - oba víme, jak jsou si naše magie podobné a víme  také, že naše magie upadají. My nejsme schopni vyrobit takové  Staré věci, jaké používáme a ty, které používáme, chátrají. Vy  jste na tom stejně. Drune, hranice mezi námi mizí! To je to, co  vidím!" Marúk vstal a položil Drunovi ruku na rameno. "A mýlíš  se i v tom, že jsem na Armitu zapomněl. Když jsem byl s ní,  učila mě... říkala: buď vždy tam, kde jsi, dělej to, co děláš  a dělej to dobře, protože každou další chvíli můžeš zemřít."

 "Právě proto, že můžeme zemřít, se mi příčí tu sedět  a čekat." Vstal prudce Drun.

 "Ne, ne, to chápeš špatně! Armita byla kněžkou Sfingy, četla  tajné spisy, nevíš, jak moc je chytrá. Já... měl jsem často  dojem, že ona třetí magii už nalezla. Proto jsem tam zůstal tak  dlouho, přišlo mi, že už není kam jít, že jsem našel, co jsem  hledal. Místo bez nenávisti... To, že můžeš zemřít, neznamená,  že bys měl spěchat. Člověka, který stále někam spěchá, zastihne  smrt v půli cesty a on umírá nespokojen, protože nedošel  k cíli. Takový člověk má pořád strach, že k tomu cíli nedojde."

 "Mluvíš divně na hrdinu. Nemáme tedy mít žádný cíl?"

 "Dost možná, Drune. Hledáme něco, co nás má spojit, ale já  čím dál jasněji vidím, že jsme nikdy rozděleni nebyli."

 "Kde se tedy vzaly hranice?"

 "My jsme je udělali, my sami, Drune."

 -

 Když do Velké Arény přiváděli posledního zajatce, byl již  písek prosáklý krví a lidé na tribunách byli podívanou  rozpálení na nejvyšší míru. Poslední oběť na sobě měla jen  bederní roušku, svalnaté tělo se jí lesklo pomazané olejem. Na  přání pána, jenž ho Sfinze věnoval, měl však tento mladík ještě  něco. Ve vlasech zlatou čelenku a na rukou silné zlaté  nátepníky. Místo, aby musel být vhozen, vešel do arény sám,  s hlavou hrdě vztyčenou. Zastavil se uprostřed a klidně čekal,  až se mříže od lví jeskyně zvednou. Davy na tribunách nad jeho  opovážlivostí šílely.

 "Krev člověka, krev člověka!" ryčely chraplavé lví hlasy na  ochozech do dunění obřadních bubnů.

 "Slyšíš, chtějí tvoji krev, Marúku!" uslyšel Marúk ve své  čelence Drunův hlas.

 "Mysli na svou! A neubliž těm zvířatům příliš, mají jen  hlad." Těžká mříž s kovanými ornamenty lvích siluet se zvedla,  bubny ztichly a s nimi i tribuny. Do arény plíživě vběhly tři  statné lvice.

 "Tak mě Marúku napadá, že bys mě tu mohl klidně nechat.  Vlastně bys mohl být tajným královským inkvizitorem..."

 "Říká se, že člověk tváří v tvář smrti myslí mnohem jasněji  a pronikavěji, ale ty si asi vyjímka, co potvrzuje pravidlo."  zarazil Druna Marúk. "Začni s tou vpravo!" Lvice se blížily  pomalu a ostražitě. Nebyly zvyklé na kořist, která neječí  a neutíká, popřípadě bezmocně neleží. Která se na ně dokonce  vrhá s válečným pokřikem. Drun vyrazil a zvířata zaváhala jen  chvíli. Pravá skočila, když od ní byl Drun čtyři kroky. Jen  o něj ale zavadila drápy. Drun částečně stačil uhnout, částečně  se od lvího těla odrazil a zasadil mu tak zároveň ránu. Ještě  ve vzduchu sebou zvíře trhlo a na zem již dopadlo bezvládné.  Drun se skulil, ale ještě se úplně neotočil, byla tu druhá  lvice. Stačil jí jen nastavit levačku s nátepníkem. Z tribun to  vypadalo, jako by zvíře udeřil do čenichu tak prudce, že  doslova odlétlo. Třetí lvice Druna povalila a jen jeho pravačka  s kovovým nátepníkem, zaražená v její tlamě, jí zabránila  zakousnout se mu přímo do krku nebo mu přímo ukousnout celou  hlavu. Leoni na tribunách vstali a dav jednohlasně zahučel.  Náhle však zvíře zařvalo a prohnulo se v křeči. Volná levačka  zasadila lvici zespod do břicha ještě druhou ránu a lvice se  svalila vedle Druna. Ten se bleskově zvednul...

 "Stačí! zastavil ho Marúkův hlas z čelenky. "Jen si je  přemohl a jsi hoden být obětován přímo Sfinze! Nemusíme ta  ubohá zvířata, trápit ještě víc."

 -

 Dlouhá řada leonských kněží vedla k vysokému kamennému  trůnu. Kněží mlčeli a jejich pohledy směřovaly nehybně před  sebe, louče v jejich rukou hořely tiše a rovnoměrně. Kdesi  v pozadí, skryté ve tmě za několika řadami silných čtvercových  sloupů, duněly ze všech stran monotóním rytmem obří bubny.  Kněží zvedli louče nad hlavy a kolem trůnu vybuchl kruh  purpurového světla.

 "Přistupte!" zahřměl z něj lví hlas. Marúk sklonil hlavu  a popotáhl za zlatý řetěz, na jehož konci kráčel se stále hrdě  vztyčenou hlavou Drun. Stanuli před trůnem bohyně.

 Na obrovském obelisku z rudého mramoru, pokrytém bílými  kožešinami ležela statná lvice v nádherné zlaté zbroji. Těžká  kroužkovaná pelerína jí zakrývala hřbet, širokou zvednutou hruď  přecházející v úzký, téměř lidský krk jí zakrýval tepaný krunýř  a čnící oblé puklice jasně říkaly, co je na bohyni nejvíc  lidského. Marúk si pro sebe tiše hvízdnul. Drun jej zaslechl  v čelence a v odpověď nelibě trhnul řetězy. Nejbližší kněží  okamžitě tasili štíhlé dlouhé dýky.

 "Pokloňte se své paní!" zarazila je Sfinga. Marúk poníženě  třikrát udeřil čelem o zem. Drun zůstal vzdorně stát.  Přiskočilo několik kněží, ale Sfinga opět jen zvedla tlapu. Ani  ta nebyla zcela lví a velmi se podobala lidské ruce. Kněží  v úklonu uctivě odstoupili.

 "Vybojoval si svoji hrdost, zaslouží si vidět moji tvář. A  ty vstaň!" Obrátila se na Marúka.

 "Ty si zasloužíš moji přízeň, za takový dar. Řekni, co si  přeješ?" Marúk znovu pobil čelem o zem.

 "Ó, má paní, nemohu si přát víc než tuto tvoji přízeň.  Nepřeji si víc než v ní setrvat a stále pobývat ve tvé  blízkosti!"

 "Chceš pobývat v mé blízkosti?" Sfinga se zasmála klokotavým  hrdelním smíchem a důstojným krokem sestoupila z trůnu.  Zastavila se před Marúkem.

 "Proč si se tedy nestal knězem, když chceš pobývat v mé  blízkosti?" Marúk se roztřásl a slabým hlasem blekotal:

 "Ach odpusť, nejvznešenější paní, narodil jsem se daleko od  všech chrámů, a potom už bylo pozdě. Ó, proklínám své rodiče,  že byli ve víře tak vlažní!" A opět pobil čelem o žulový schod.

 "Nikdy není pozdě."

 "Ach je, ach je! Nikdy bych se již nestal tak dobrým knězem,  jako jsem nyní hospodářem. Snažím se být tím, čím jsem." Sfinga  se zarazila. Pak přistoupila až úplně k Marúkovi a zvedla mu  rukou hlavu.

 "Podívej se mi do očí!" Marúk bázlivě zvedl hlavu, celý se  třásl. "Mluvíš dobře. Ráda bych si s tebou promluvila víc.  Povečeříš dnes se mnou!" Rozkázala a audience byla skončena.

 -

 Chodby v nejvznešenějším chrámu se zdály nekonečné, světlo  loučí nedosáhlo ke stropům rozlehlých sálů a schodiště vedla  snad až do podsvětí. Samotná jídelna však nebyla velká. Dvě  řady širokých čtvercových sloupů podepíraly nízký strop  a v mezerách mezi nimi hořelo v železných mísách tucet ohňů.  Podlouhlý stůl zabírající většinu místnosti byl kamenný, těžké  lavice s masívními opěradly dubové. Když Marúka skupina  mlčenlivých kněží přivedla, bylo již prostřeno a oni jej  nechali čekat na bohyni samotného. Vstoupila tiše, tentokrát  oděná ve volné bílé tunice, bez třpytu zlata a božsky  pozvednuté hlavy.

 "Vítám tě," promluvila. Její hlas zněl teple a hebce. Marúk  se hluboce uklonil.

 "Posaď se a nech si chutnat!" Víc neřekla. Jedli v tichu  a ona ho pozorovala dlouhými, pronikavými pohledy.

 "Jaktože už neuhýbáš očima?" řekla, když dojedla a přisunula  si džbán s vínem. "V chrámu si se celý třásl." Marúk  neodpověděl. Usilovně žvýkal lahodné maso a pozoroval bohyni  stejně ostražitýma očima.

 "Slyšela jsem, že hledáš třetí magii," řekla Sfinga jakoby  nic mezi dvěma sousty zákusku.

 "To jsou jistě jen pomluvy, má paní, jsem tvůj..." huhlal  Marúk s plnou pusou. Sfinga ho odmítavým gestem zarazila.

 "A že ses zajímal o zrcadlo."

 "Všechno... pomluvy!" nacpal si Marúk do úst další velké  sousto.

 "Dobrá," nalila si Sfinga další pohár a pozvedla ho. "Tedy  ať jsme tím, čím jsme!" Pozorovala, co s ním její slova  udělají. Marúk ale jen s nadutými tvářemi pozvedl svůj pohár  a přisunul si další mísu.

 "Pověz mi, co tedy jsi?" pokračovala Sfinga.

 "Tvůj služebník... oddaný..."

 "A hladový," dodala a vstala. Marúk zpozorněl. Bohyně  vyskočila na lavici vedle něj. Lavice byla nižší než její  křeslo, dělaná pro člověka a Sfinga teď také skoro jako člověk  seděla.

 "Víš, nejde mi na rozum, odkud můj oddaný služebník zná  myšlenky z tajných spisů."

 "Odtud, odkud jeho bohyně," polkl Marúk a otřel si ústa do  saténového rukávu.

 "A ještě ke všemu drzý!..." povzdechla a zamyslela se.  "Takže tvůj vězeň nelhal..." Marúk zavrtěl hlavou. Sfinga  v zamyšlení klepala vytasenými drápy do kamene stolu. "Úcta  v bohy upadá..."

 "Magie upadá, moje paní!"

 "Měla by se obnovit, co říkáš? Měla bych vás oba osobně  spořádat ve Velké aréně..."

 "Moje paní..." Zvedla ruku a pohlédla mu do očí.

 "Máš pravdu, nedělám takové věci. Jinak bych svoje oběti  nepřenechávala divokým lvům. Máš zatraceně pravdu a jsi odvážný  - ty i tvůj druh." Mávla do tmy a zpoza sloupů vystoupil Drun.  V červené tunice, nespoutaný řetězy. Sfinga mu pokývla a on se  posadil vedle Marúka.

 "Mám zrcadlo," pokračovala hned, "a znám proroctví o třetí  magii, která dokáže zachránit svět..." Sklonila hlavu a drápem  objížděla zlatý lem mísy. "Zvolili jste si smrt! Proroctví  říká, že do zrcadla může vstoupit jen ten, kdo splní, co je  nemožné, ale nutné. Dostanete obtížné úkoly, a když je  nesplníte... Nemohu vás odtud pustit, to doufám chápete, nikdo  nesmí vědět o pochybnostech bohů... A pokud se vám úkoly podaří  splnit... Kdo se vrátil ze zrcadla - nikdy již nepromluvil nic  moudrého."

 -

 Zůstali v chrámu. Bylo to ve skutečnosti obrovské prázdné  skalní město. Sfinga jim v něm vyhradila celou vlastní čtvrt  i s podzemním vodopádem a jezerem. Chovala se k nim přátelsky  a Marúk si všiml, že se ráda a pěkně směje. Netrvalo dlouho  a oba se spolu uvolněně bavili, ba vtipkovali a bohyně hrdiny  vyhledávala častěji, než se jevilo nutné. Drun však byl stále  zamlklejší.

 "Už si zase nepřipadáš jako hrdina?" Marúk ho našel, jak  sedí na břehu jezera osvětleného zvláštním bílým světlem z  mnoha malých studených sluncí zavěšených u stropu jeskyně. Drun  neodpověděl, jen dál házel do vody úlomky drolících se stěn.

 "Sfinga už pro nás připravuje první úkol. Nesmíš na ni  spěchat, je obtížné nalézt to, co je nemožné." Marúk zaslechl,  jak se Drun hluboce nadechl. A zničeho nic se vymrštil  a povalil Marúka na zem.

 "Sfinga, Sfinga, Sfinga! Máš jí plnou hubu! Vyprávíš jí  vtipy jako těm svým kurtizánám v Alxoře! Jsi sprostý šarlatán,  který si chce jen užívat a který neví nic o vznešených cílech,  o hrdinství! Máš jen tu svou držku!" křičel a mlátil Marúka  hlava nehlava. "Je to moje bohyně, ne tvoje! Moje, moje, moje!"  Měl ve lvích rukou mnohem větší sílu než Marúk, zapomněl ale na  čtyřoké. Jejich dlouhé ocasy mu v mžiku ovinuly krk a začaly ho  škrtit. Drun toho nedbal, ale přece poskytl Marúkovi chvilku  překvapení, kdy se ten mohl vzepřít a částečně se osvobodit.

 Oba se začali válet a po svažujícím se břehu sklouzli do vody.  Chroptící Drun začal Marúka topit. Ve vodě mu ale převaha síly  nemohla stačit, a také mu již docházel dech. Stačily dva krátké  ostré údery starého bojového umění a Drun se zhroutil.

 "Tak tohle ti vadí?!" Marúk namáhavě chytal dech  a uklidňoval čtyřoké, Drun v mělké vodě tiše skučel a pokoušel  se posadit. Marúk mu pomohl a zhroutil se vedle něj.

 "Vadí ti, že tvoje bohyně zblízka nevypadá jako bohyně?" Oba  začali kašlat. "Vadí ti, že není dost božská, že pochybuje?  Mohlo mě to napadnout. Také jsem to zažil, ale dřív a jinak."

 "Nemohu tomu uvěřit!" Drun bezmocně plácnul rukama do vody,  podle hlasu se zdálo, že pláče.

 "Já si to zažil pomaleji, pro tebe to musí být šok, chápu.  Promiň. Já... trvalo mi dlouho, než jsem byl ochoten připustit,  že se může Antea mýlit, že její proroctví mohou být chybná  stejně jako její rozhodnutí. Vždy jsem ji vidíval jen jako vizi  ve svatyních, a pak jsem se sám učil takové vize dělat  prostřednictvím Starých věcí. Přišel jsem na to, že já sám se  mohu promítnout jako vize do svatyně... Nebreč, příteli! To  jsou jen hranice, které mizí. Hranice mezi lidmi a leony, mezi  magiemi, mezi námi a bohy. Vzpomeň si na tajné spisy - třetí  magie nezná hranice, kde je ona, nejsou hranice. Možná jsme jí  skutečně blíž a blíž. A to jsme chtěli, ne?"

 "Nepřipadám si jako hrdina, Marúku." Zvedl hlavu Drun.

 "Nu, možná je to první známka toho, že se hrdinou začínáš  stávat. Pojď, snad už zítra dostaneme první úkol."

 -

 "Dlouho jsem přemýšlela, co je vlastně nemožné a zároveň  nutné." Sfinga byla tentokrát ve stříbrné zbroji, hlavu měla  opět vztyčenou, chyběli jen kněží. Drun s Marúkem stáli před  trůnem sami.

 "Možná být silnější jak vichřice trhající staleté duby  z kořenů, možná být rychlejší jak uragán běžící pustinou. Vy  ale chcete nahlédnout do hlubin Zrcadla a má zkouška má  prokázat, zda jste toho hodni. Dokažte tedy, že jste hodni  největší hloubky tím, že dosáhnete největší výšky. Přineste mi  bílou růži z vrcholu Kamaly! Čerstvou!" Sfinga se zvedla a její  hlas zazněl ještě nesmlouvavěji.

 "Na cestu dostanete náhrdelníky. Nepůjdou sundat a ani se  o to nepokoušejte, zemřeli byste. Stejně tak zemřete, pokud se  nevrátíte do příštího úplňku!"

 -

 "Strmé skály a k tomu led..." Na první pohled byl Sfinžin  úkol nesplnitelný. A jak byl Marúk před tím veselý a Drun  zamlklý, teď tomu bylo najednou naopak. Marúk se marně snažil  na něco přijít, zatímco Drun si jen prozpěvoval a hřebelcoval  svého pegasa.

 "Ještě nikdo tam nebyl! Vědí o růžích, jen z jejich uvadlých  kvítků svanutých větrem..." Drun vypadal, jakoby se ho to  netýkalo. Zoufalý Marúk se na něj obořil.

 "Kdyby aspoň tvému koni ta křídla k něčemu byla. Může s nimi  jen dělat průvan!" vztekal se bezradně. Drun ho lhostejně  pozoroval, ale koutky úst mu cukaly šibalským úsměvěm. Pak už  nevydržel a vzal Marúka kolem ramen.

 "Víš Marúku, vím, že jsi měl vždycky pravdu a přiznávám se,  že jsem za to na tebe měl mnohokrát pořádný vztek. A i teď mám  tak trochu chuť tě pořádně potrápit. Třeba za to Alxorské  vězení nebo že jsi mě strčil do Velké arény. Ale... nějak to  nejde, příteli." Přistoupil přitom ke svému pegasovi  a obratnými pohyby mu jeho křídla sundal.

 "Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že se v Živých věcech malinko  vyznám?" začal si křídla nasazovat sám. "Živou věc nemůžeš jen  tak odložit, zemřela by. Tak používám svého vraníka jako takový  věšák a zároveň skrýš. Co je všem na očích, toho si nikdo  nevšimne." Marúk si jen nevěřícně protíral oči.

 "Ono to... létá?"

 "Myslím, že bychom mohli mít Kamalskou růži ještě dnes, ale  neměli bychom být tak hrr, že ne..."

 -

 Sfinga přijala hrst droboulinkých bělavých kvítků beze  slova. Jen Marúk, neukloniv se dostatečně hluboko, zahlédl  v jejích očích nevěřícný údiv. Druhý úkol jim zadala hned, beze  slávy a bez trůnu, hlasem ještě odměřenějším.

 "Mám malé stádo pegasů. Neumějí právě létat, ale dokáží  přeskočit i tu nejvyšší zeď. Měla jsem pro ně ohradu, kterou  stavěli ještě Staří, ale už je děravá a pobořená. Musím své  koně proto držet ve stájích a oni scházejí. Dokažte, že jste  hodni Starých, kteří vyrobili i Zrcadlo! Chci své koně opět  vypouštět!"

 -

 Zeď postavená ještě Starými se táhla od obzoru k obzoru  a v té dálce vypadala jako nizoučká zahradní zídka. Když však  z jejího vrcholu hodili kámen, mohli napočítat do tří, než  dopadl. A když chtěli přejít z jedné strany zdi na druhou,  museli udělat třicet poctivých kroků. A celých třicet kroků  přitom šli po jediném kusu kamene.

 "Pěkná ohrada! Trvalo nám půl dne, než jsme sem jen dojeli!"

 Zeď byla pobořená pouze na jediném místě, avšak důkladně,  nejspíš rukou nějakého zlomyslného obra, který jedním úderem  vytvořil ve zdi průrvu připomínající horský průsmyk a rozházel  přitom gigantické kvádry ve velkém půlkruhu na vnitřní straně  zdi. Žulové bloky ležící neuspořádaně jeden přes druhý  vypadaly, jako rozmetaná hra domina. Ve skutečnosti šlo o obry,  vedle nichž působili Marúk s Drunem i na svých koních jako malé  loutky. Drun si mimoděk sáhl na svůj náhrdelník.

 "Napadá tě něco?" Podívali se na sebe.

 "Kolik nám zbývá?" Druhý úkol se nesplnitelným nejen zdál,  ale i byl.

 "Dnes je úplněk. Do příštího..."

 Uprostřed noci, když se Drunovi konečně podařilo usnout,  však Marúk vyskočil a začal jím hrubě třást.

 "Příteli, příteli, vstávej a vzpomínej! Rychle, vzpomínej!  Co říkala Sfinga? Co říkala, vzpomeň si přesně? Řekla opravit?"

 "Co jiného?" Zmatený a ještě spící Drun přisleple mžoural na  rozjařeného Marúka.

 "Říkala: chci své koně opět vypouštět! Jenom to, nic víc!"

 "A co to znamená?"

 "Mysli trochu! Divili jsme se, čemu říká ohrada, divili jsme  se proč zeď. Ty koně přece nepotřebují zeď z kamene!"

 "A co... co?..." Drun se zoufale chytil za hlavu.

 "Á, spi dál, hlavo dubová!" mávl Marúk nad jeho  nechápavostí. "A vstávej, potřebuji tvoje křídla! Jdu na lov!"

 -

 Tentokrát Sfinga svůj údiv skrýt nedokázala. Chtěla jejich  dílo vidět. Nedůvěřivě vyhlížela kamenné kvádry ležící tak jako  dřív, a když konečně přijeli blíž, překvapením vykřikla.

 "To je podvod!" Marúk, ale kroutil hlavou.

 "Splnili jsme tvoji podmínku."

 "Neopravili jste zeď!" Obrovská trhlina byla zapravena pouze  dřevěným lešením a to bylo potaženo vydělanými zvířecími  kůžemi, zdálky nerozeznatelnými od kamene.

 "Neřekla si - opravit zeď, chtěla si jen opět pouštět své  koně - a to můžeš." Sfinga zavřela oči a Marúkovi se na  kratinký okamžik zazdálo, jako by se chtěla rozplakat. Místo  toho se rozesmála.

 "Jste blázni! Nekoneční blázni," zvážněla a pohlédla jim  oběma do očí, "jdete vstříc smrti! Je tu ale ještě třetí úkol.  Ten splnit nedokážete!"

 -

 Se třetím úkolem však Sfinga nepospíchala. Opět je  navštěvovala, pozvala je na vyjížďku na svých pegasech,  několikrát s nimi povečeřela a hovořila s nimi při tom  o obyčejných věcech.

 "Ona se o nás bojí," uvědomil si Drun, když odešla a nechala  bez odpovědi jeho otázku po třetím úkolu.

 "Už se na ni nezlobíš?"

 "Myslím, že ne. Ona... dost možná hledá třetí magii stejně  jako my. Jenže je bohyně..."

 "A bohové přece nehledají..." doplnil Druna Marúk a hned  myšlenku dokončil, "takže vlastně není žádná bohyně." Drun  překvapeně zvedl hlavu, ale jen to. Dnes se ho Marúkova slova  nedotkla.

 "Rád bych jí pomohl. Kdybychom dokázali..."

 "Jenže ona nás nechce k Zrcadlu pustit... Měla by nás k němu  přitáhnout násilím a zatím... Mám dojem, že něco skrývá. Na  jedné straně touží po naplnění proroctví, na druhé straně se  o nás bojí. To chápu, ale v tom váhání je ještě něco! Přichází  pokaždé jiná, jako by tu byl ještě někdo, kdo ji ovlivňuje."

 "Kněží?"

 "Ti možná vědí o zrcadle, ale ne o nás... A je tu ještě  jedna věc! Uvědomil jsem si to pozdě, ale naše náhrdelníky..."

 "Co je s nimi?"

 "Jsou to Staré věci a..." zaváhal nad neuvěřitelnou  myšlenkou. Drun ho pobídl.

 "Co a?"

 "A hlubší části chrámu připomínají Anteiny svatyně!" Drun  pokýval hlavou. Oba se zvedli, Marúk sundal jednu čtyřokou  a podal ji Drunovi.

 "Docela jsem ti v tom chvatu zapomněl říct, že vidí i potmě.  Myslím, že teď se to bude hodit."

 -

 Široké, silné nožičky čtyřoké obepínaly Drunovi zápěstí  a dlouhý tenký ocas ovinutý v několika smyčkách kolem jeho ruky  mu ležel někde na zátylku a lehce brněl. Z toho brnění se  Drunovi dělaly před očima mžitky a rudá kola, v nichž mohl  s větší námahou vidět to, co viděla jeho čtyřoká.

 "Ty kresby na zdech jsou stejné jako v našich svatyních,"  podotkl Marúk. "Blížíme se podle nich do svatyně vizí." Marúk  viděl se čtyřokou zřejmě mnohem lépe, protože Drun stěží  zachycoval pouhé obrysy chodeb. Ty se hlouběji ve skále víc  a víc přestávaly podobat hrubě tesaným jeskyním a stávaly se  pravidelnějšími jak tvary tak uspořádáním. Plížili se jimi  obezřetně, s největší opatrností. Sfinze řekli, že jedou na  projíždku do ohrady a ona jim to dovolila. Stejně jako se jim  mnohokrát zdálo, že kdyby chtěli, dovolila by jim i z chrámu  odejít.

 "Co je to svatyně vizí?"

 "Zjevuje se v ní naše bohyně, Antea."

 "My máme místo vizí živé masky, jako máš ty, skrze které  k nám Sfinga promlouvá..." Skála pod jejich nohama se lehce  zachvěla.

 "Už je to tu zase! A je to tu silnější, blížíme se tomu!"  Nebylo to poprvé, co se celý chrám chvěl jako přicházejícím  zemětřesením. Pocítili podobné otřesy již několikrát, ale nikdy  ne tak silné a nikdy jim nepřikládali žádnou důležitost. Teď  však přidali do kroku. Marúk je podle značek na stěnách vedl  s jistotou do ústřední svatyně chrámu. Chvění sílilo a přibylo  k němu temné hučení. Objevilo se před nimi světlo.

 "Stát! Tohle by měla být galerie. Bývá nad každou takovou  svatyní." Hučení bylo tak silné, že nemuseli tolik dbát na  opatrnost. Proplížili se úzkou stoupající chodbou a za jejím  záhybem před sebou skutečně zahlédli vrcholek kulovité klenby.

 "Tohle by měl být horní ochoz. Podle klenby je to největší  svatyně, jakou jsem kdy viděl," šeptal Marúk, když se plížili  ke zdobnému zábradlí z lesklého kovu oddělující ochoz od tušené  hloubky prostory. Ještě se ale nedostali k zábradlí, když oba  zkoprněli. Drun polkl. Marúk mimoděk zkřížil prsty v magickém  ochranném znamení. Vyrostlá ze skály svatyně přímo před nimi,  hleděla na ně gigantická lví hlava a právě otvírala chřtán  velký jako polovina hlavní chrámové brány. Oba ucítili na  tvářích horký závan vzduchu, Drun sebou trhnul. Marúk se ho  pokusil zadržet, ale Drun se mu vyškubnul. V následující chvíli  je však oba přibil k zemi ohlušující řev provázený malou  vichřicí, která v úzké chodbě zaskučela jako zimní vánice  v komíně. Když řev utichl a tlama se zavřela, bylo vidět, že  netvor nehledí na ně, ale skelnýma, nepřítomnýma očima někam  dolů. Odvážili se tedy připlížit až těsně k zábradlí a nahlédli  skrz něj do samotné svatyně.

 "Při všech Tvářích naší paní!" Svatyně byla skutečně  obrovská, vysoká nejméně jako ohradní zeď pegasů, a celou její  čelní stěnu zabíral netvor. Drun se přisunul ještě blíž.

 "Marúku! Podívej, oni se..." Vysoko nad podlahou, uprostřed  neuvěřitelného lesa netvorových rukou se vznášela Sfinga  a něměla na sobě tentokrát žádnou zbroj ani tuniku.

 "Oni se milují!" Stovka znetvořených, neuvěřitelně dlouhých  netvorových rukou nadnášela Sfingu ve výši jako visuté lůžko  a další dvě stovky nejrůznějších končetin laskaly její pololví  a pololidské tělo, které se mezi nimi chvílemi zcela ztrácelo.  Vynášely bohyni do výšky a zase ji tiskly k obrovské netvorově  tváři i k trupu, na němž v místech, kde z něj nevyrůstaly žádné  končetiny ani výrustky, bylo vidět nespočet dalších malých  tváří i celých částí trupů, ať zcela lvích či dokonce zcela  lidských. Dunění sílilo a zase sláblo s netvorovými pohyby a  jeho řevem a mísilo se s výkřiky Sfingy. Nebyl to však zcela  její hlas. Něco mu chybělo. Ve chvíli, kdy mohli Drun s Marúkem  zahlédnou Sfinžinu tvář, div oba nevykřikli překvapením.

 -

 "Třetí úkol je prostý," řekla Sfinga a pokynula do tmy.  Temná síň, do níž před okamžikem vstoupili se na její příkaz  zalila jasným světlem a oni ho spatřili. Zrcadlo.

 "Třetí úkol je prostý," zopakovala Sfinga hlasitěji  a slavnostněji a položila na matně bílý ležící obelisk ruku.

 "Z těch kdo do Zrcadla vstoupili se málokdo dokázal vrátit.  A z těch, kteří se vrátili, dokázal málokdo promluvit.

 Ostatně říkám-li promluvit, myslím tím spíš jen vydat ze sebe  nějaký hlas. Našel se však jeden, který sice nepromluvil, ale  přesto po sobě zanechal poselství. Všechny tyhle sochy, které  vidíte kolem sebe vytesal ihned potom, co se vrátil. Dokázal to  za jediný měsíc a za celou tu dobu nespal ani nejedl. Pak  zemřel. Váš poslední úkol je prostý. Ty sochy skrývají jméno  Zrcadla, které je velmi důležité pro toho, kdo do něj chce  vstoupit. Které je klíčem k návratu z něj. Uhádnete-li ho,  budete mít vstup do Zrcadla otevřen."

 

 

 To překvapení bylo, že Sfinga má lidský obličej, mizí  hranice, směřuje to někam, kam, povzbuzena jejich zvědavost,  další chvění, Sfinga s nimi, Marúk se vzdálí, objeví Anteu, pak  ji hledají a najdou ji při rozhovoru se Sfingou, naznačit  - Marúk + Antea? Možná zbytečné a marné a trapné

 do rozhovoru, že sice klíčem, ale ani Antea neví, jak ten  klíč použít. Zrcadlo je smrt, klíč ke smrti.

 "Třetím úkolem byl vždy Zrcadlo, snažíš se je zastavit!"

 "Stejně jako ty, sestřičko!"

 "Jenže já ze strachu o ně! Ty jen ze strachu, že by mohli  naplnit proroctví."

 "Bláhová, proroctví je jen báchorka!"

 "Tak proč ten poslední úkol? Cítíš, že oni jsou blízko, oni  to dokáží!"

 "Nesmysl!"

 "Tak proč mi to jméno neřekneš?!"

 "Dobře vím, že bys jim ho nejraději prozradila. Ulehčilas  jim už jeden úkol! A myslíš si, že nevím o těch falešných  náhrdelnících?!"

 "Neulehčila jsem jim nic, sami mě dokázali přelstít..."

 Místo Antei v konstrukci nejasné, začni vyjasněním  proroctví, co by pro ně znamenalo! Naznač přístupy sester,  vztahy vzájemné a také místo Netvora (ten je toho příčinnou? Je  to mašina, stratég, Antea mu podléhá, Sfinga chce jít vlastní  cestou (pozn.: má něco lvího - symetrie), vymysli zobrazení  SMRTI = jméno Zrcadla!!!!! Je to nápověda pro toho, kdo chce  dovnitř - co znamená, mělo by v tom být, že bere vše, jen jedna  věc přetrvá... Marúk odlétá lstí to vytáhnout z Antei, staví se  za Armitou, co přetrvá, co spojí protiklady? Láska - to  neřekne, až na konec. Pak už jen jak vyleze ze zrcadla a  konečné rozdělení (Anteu bych nechal Netvorovi - žere ho,  Sfingu Drunovi (není naznačeno), Marúk se vrací k Armitě,  král země lidí, revoluce shora!!! (je už jiným problémem, že  takový šok, by společnost nemusela přežít ve zdraví, to už se  rozhodně do 40ns nevleze...) A.

 

 

 na začátku chybí popis čtyřokých

 chybí jak přišli na to, že je zrcadlo u sfingy!


 [ACD1]tuhle větu kecáš

 

 [ACD2]popiš to,detaily

     "EEG odpovídá REM fázi." Kein Senior se posadil do křesla

  ve středu sálu.

     "Magnetické pole?"

     "SQUID spuštěn. V normálu."

     "Zvětšte záběr tomografu a spusťte krokování." Senior

  vsunul ruce do vlysů v masívních opěradlech křesla a zavřel

  oči. Kontakty implantované v ozdobných vzorech jeho nehtů

  dosedly na kontakty ve vlysech.

     "Komnaty on line." V kyberprostoru jeho komnat se otevřel

  nový pohled ne nepodobný surrealistickým jeskyním

  z trenažeru.

     "Yorne, slyšíte mě?"

     "Spím, Seniore."

     "To je v pořádku Yorne, chci, abyste věděl, že jsem tady.

  Za okamžik začneme s Extremis."

     "Už se těším." Senior se otočil k odchodu. Yornův hlas ho

  zastavil.

     "Jak se vám tu líbí?" Senior zpozorněl.

     "Nepřipadám si jako v komnatách."

     "Také v žádných nejste."

     "Co tím chcete říct?"

     "Neexistují žádné neurokomnaty, jak vy si myslíte. V téhle

  hlavě není navíc ani neuron. Existuje jen mozek Yorna Dhaka."

     "Ale záznamy přístrojů..."

     "Viděly jen jinak fungující klasický mozek."

     "Proč to říkáte až teď?"

     "Protože spím. Říkal jsem vám, že ve spánku je schránka

  vždy pootevřená. Pamatujete ty moje sny, ne?"

     "Co to znamená?"

     "Myslím, že nic. Pro vás nic. Vy máte moje výsledky. Já

  jsem jen udiven a zdá se mi, že začínám chápat."

     "Co?"

     "Cestu, po které mě otec vedl. Tu prastarou indiánskou

  cestu ke svobodě."

     "Co s ní? Proč mi ji pořád předhazujete? Jak to všechno

  souvisí s neurokomnatami, s technologií?"

     "Možná souvisí, možná ne. Ještě nevím, jen se mi zdá, že

  o to tu jde. O to tu celou dobu jde... Brzy se dozvíme víc,

  začněte prosím s Extremis." Bylo 14:28. Ve 14:50 napadly

  sídlo Keinů jednotky Pevnosti.

 

 

     Hučení sílilo a s ním i bolest.

     "Asten..." Monotónní hluboké dunění rozechvívající lebku,

  mozek, celé tělo. Bolest.

     "Asten?" Bolest, houpání a světlo za zavřenými víčky.

     "Yorne!" Čísi dotek. Leží na sanitním vodním lůžku v malé

  tmavé prostoře. Nad ním je stín, za stínem nažloutlé světlo.

  Myšlenky začínají být zřetelnější. Hučení patří nějakému

  stroji. Ano, jede v nějakém voze bez oken a ta obrovská

  silueta nad ním, je Asten. Rozcuchaná, špinavá, to nad okem

  je snad i krev, ale je to Asten.

     "Co... Co se..." Hlasivky neposlouchají, chraplavě šeptá

  do hučení a ona se musí naklonit k němu až se dotýkají

  tvářemi.

     "Nehýbej se, budeš v pořádku." Ani se nejde hýbat, celé

  tělo je ztuhlé, bolí.

     "Ty... pláčeš? Asten..." Po obou stranách lůžka sedí

  vojáci v černých přilbách a s laserovými puškami. Za nimi

  jsou vidět zavřené pancéřové lamely okének.

     "Já... přišli vojáci, bili jsme se, ale nešlo to... Potom

  Senior, chtěl... On nechtěl přestat..." Stiskla mu ruku.

     "Zabil by tě!" Náhle nejasná, vzdálená vzpomínka. Velká

  síla, velká bolest.

     "Já... jedeme do Pevnosti. Zradila jsem..." Pevnost!

  Vzpomínka je náhle jasnější. Pevnost, otevřená schránka.

  Schránka! Všechno se rozjasňuje.

     "Proč se směješ? Yorne, proč se směješ?" Bolest je téměř

  pryč.

     "Myslím, že Kein má všechno, co potřebuje," šeptá, ale

  v hlase má náhle sílu.

     "Ano, podařilo se mu zmizet, ale Pevnost bude mít také

  všechno."

     "A začne závod, kdo víc..."

     "To je válka, Yorne! Proč se směješ?"

     "Žádná válka. Třetí cesta, třetí strana mince!"

     "Jaká třetí cesta?" Voják s červeným pruhem na přilbě chce

  Asten odstrčit. Ta se na něj oboří -

     "Chceš, aby ti tu umřel?! Říkala jsem, abyste přivedli

  svého doktora!" Sáhne pro injekci a hned se skloní zpět

  k Yornovi.

     "Jen kalcium na podpoření srdce. Mluv dál, jaká třetí

  cesta?"

     "Opravdu to vypadalo, že mince má jen dvě strany, v tom

  měl Senior pravdu: buď uvolnit technologický monopol Pevnosti

  a v té chvíli tu mít znovu živelnou, blahobytuchtivou

  a bezohlednou masu, která by se vylila z měst a smetla by

  nejen Pevnost, ale úplně všechno, nebo - diktaturu..."

     "Nebo neurokomnaty?"

     "Neexistují žádné neurokomnaty. Žádný nástroj k vítězství.

  Oni nic nevědí, vidí jen technologii, ale to je víc než

  technologie. Je to hra s vlastním mozkem, s vlastním

  myšlením. Je to filozofie, ideologie, náboženství

  i technologie v jednom. Je to absolutní, dokonalé, je to

  vítězství samo o sobě a samo pro sebe. Oni chtějí bojovníky

  a každý, kdo má "neurokomnaty" se skutečně bojovníkem stává.

  Jenže bojuje jen sám za sebe, hledá své štěstí a svobodu

  a nachází ji - v sobě. Nechápal jsem, že cesta ke komnatám

  - ona technologie ze schránky - a cesta ke svobodě - to staré

  indiánské učení, kterým mě prováděl můj otec - je totéž.

  Jenže i on si myslel, že je to jen způsob, jak vyrobit nový

  nástroj, dobrý k vítězství. Ta cesta však učí člověka být

  jiný. Provede ho smrtí, zbaví ho strachu, zbaví ho chtění.

  Takoví lidé nepovedou žádnou válkou, Asten! A oni jich teď

  vyrobí spousty, spoustě lidí ukážou cestu ze strachu.

  A každý, kdo tu cestu projde, ji bude moct ukázat dalším,

  stačí buben a místo Extremis víra a čas... Pojď ke mně Asten,

  už se nemusíme o nic bát." Vůz zastavil. Asten pohlédla na

  Yorna.

     "Vjíždíme do Pevnosti." Přikývl.

     "Bude to trvat dlouho, než vyrobí první bojovníky a než

  přijdou na to, že s nimi žádnou svoji bitvu nevyhrají. A pak

  už bude pozdě." Když se znovu rozjeli, otevřely se pancéřové

  žaluzie. Chvíli projížděli tunelem pod hradbami, oddělujícími

  Angha Yll od Pevnosti. Pak do oken vpadlo oslňující světlo

  a prostor. Asten sebou polekaně cukla.

     "Yorne! Stromy! Obrovské stromy!"

     "Ano, Asten, stromy ze sna, stromy ze schránky, ze

  vzpomínek. Pevnost je naše Země. Líbí se ti? Je tolik hloupé,

  že ji musí chránit strach. Ale dlouho už to nepotrvá..."

 

 

 

                                   Pozořice 23. 7.1995

Zpět