Vodopád v Bílých srázech

19.12.2011 04:37

 

Vodopád v Bílých srázech

Ten kámen byl jako skála. Velký, obrovský, hranatý. A přesto křehký v tom přespříliš odvážném čnění do prostoru, v tom příliš nejistém zachycení mezi stěnami rokliny. Voda před ním zuřivě vířila ve velkém kotli, a bylo-li jí dost, hnala se po ostré, daleko do prostoru čnící hraně a rozstřikovala se ve výšce do širokého, zdobného vějíře. Skutečně nádherná podívaná. Když jsem jej však viděl poprvé, byl to jen kámen a nic víc. Zima byla tehdy mírná, jaro přicházelo pozvolna a stejně zvolna oddtával i sníh. Divoká Bělá byla spíš jen Bělá a my smutně stáli nad skromným potůčkem prosmekávajícím se štěrbinou po straně a marně si představovali slavný Bělosráský vodopád. Cítil jsem se tehdy provinile - před ní - jako bych za to mohl. A možná právě pro to první zklamání jsem se k němu potom tolikrát vracel. Pro její zklamání. Abych ho odčinil. I když ona už byla dávno pryč.

A tak jsem mnohokrát stál nad jeho hranou (byl to jen kousek, jenom kousíček na malou, už nezaplavenou plošinku! Jen krátký skok a mě to nutkání přepadalo pravidelně vždy, když jsem tam stál. Jen snad postupem času maličko míň), stál a dohadoval se. Podle neobroušených hran, by se dalo soudit, že se kámen v rozsedlině říčního koryta zaklínil teprve nedávno, když ho Divoká Bělá nestačila povalit a dokonce ani ohladit a vymlít, jako všechny ostatní kameny. Co je však pro vodu nedávno? Zápis o Bělosráském vodopádu našel se kdesi přes třista let starý a už tehdy k němu prý místní šlechta pořádala vyjížďky. A dost možná byl ale ještě starší, neboť voda dosahovala přes jeho horní část jen v době tání a jen tehdy jej obrušovala, jindy stačila protékat onou štěrbinou po straně.

Nu, možná tedy tisíc let. Nebo i víc. A člověk by řekl, že měl spadnout už včera. Přece jen však, když přišla Marika s tou novinou, zdálo se mi to zprvu spíš neuvěřitelné. Možná tisíc let a zrovna teď? Koho by loni či předloni napadlo, že jeho život visí na vlásku? (Co by se asi stalo, kdybych překonal tu špetku strachu a větší část ostychu a skočil?). Možná už před deseti, dvaceti lety... A až dlouho potom, někde vzadu jen docela tichý hlásek šeptal: Tak přece...

Stalo se to prý uprostřed zimy (to jistě mrazy) a Marika hned, že si tam musíme udělat výlet. K tomu jsme se však dostali až bylo jaro v plném proudu a turistická sezóna pomalu začínala.

S jarním táním ale, když se zvedla voda, svedla ji povalená skála jako naschvál z koryta a záplava se vyhrnula na cestu, jenž zčásti vedla starým řečištěm. Nikdo se nebude dívat na moji potupu! jakoby říkala. Lidé se zklamaně vraceli, někteří zkoušeli skákat po kamenech či prodírat se lesem, ale voda byla vysoká a chladná a po stráních hrnulo se právě sněhové tání. Slibovali si tedy, že se sem později jistě vrátí a na zpáteční cestě se dávali do řeči s těmi, co jim šli vstříc, aby jim pověděli, jak to nahoře vypadá a že v těchle teniskách je to najisto beznadějné.

Marika se s nestoudnou samozřejmostí zastavila s rodinkou s dědečkem. Chlapec snad šestnáctiletý jen rozmrzele zabručel, že lesem by to jistě šlo. Byl nesvůj a dvakrát se ještě po Marice ohlížel. Dědeček lehce kulhal, hůl však ledabyle táhl za sebou.

"Určitě to lesem půjde, že jsi zvědavý, že jsi také zvědavý?!" Strýčku, že jsi také zvědavý! Říkala mi strýčku a tajně mě milovala. Byla jen málo podobná své matce, ale vlasy si spínala stejným způsobem a stejně nutkavými pohyby si vyhrnovala rukávy div ne i u zimní bundy.

"Nevrav, že niesi zvedavý, ujko! Urobíme z toho veľké dobrodrúžstvo, si za?" Stýčku nebo ujko. To druhé bylo důvěrnější. Muž její matky pocházel ze Slovenska, mluvil však česky i na návštěvách doma, a tak babička poslovenštila aspoň vnučku. Pár letních týdnů bylo však málo, aby jazyk stačil správně změknout, a tak její slovenština nikdy nezačala být opravdu mäkkučká ako piesnička.

Na dobrodružství jsme měli celý den, slunce příjemně hřálo, jen ve stínu bylo příjemné přehodit si prohřátý svetr přes ramena. Potkali jsme skupinku vracejících se důchodců a ti byli poslední. Dál už mizela cesta pod vodou.

"Á, vráťme sa! Čo z toho buďe? Iba mokro v topánkoch!" Vždy když začala tou šepľavou, lahučkou rečou, mimoděk jsem se o to pokoušel i já. Nešlo mi to, to ne, ale líbila se mi ta řeč sama i způsob, jakým se o ni snažila ona. Bylo to něco jako exotické koření. Slova zůstávala stejná, ale chutnala jinak, výrazněji, bylo dobré je vychutnávat pro ně sama, pro jejich zvuk.

"Chceš ma naštvať? Zasa zkúšaš po mojom?" Dobírali jsme se kvůli té řeči navzájem, ale bylo to zároveň něco spikleneckého. Před mámou se tak mluvit nesmělo.

"Ako chceš!" pohrozila. Místo svetru měla károvanou košili, jakou právě v reklamách na cigarety nosili osmahlí kovbojové, a pod ní, rozepnutou a uvázanou na břiše na uzel, svítila jen bílá krajková podprsenka. Rozhodně si ji potáhla, pohodila hlavou a pustila se do stráně hned vedle cesty.

"Môžeš ma tu počkať!" Zakřičela zbytečně hlasitě, důchodci se ještě v zatáčce zvědavě otáčeli. Vybral jsem si lehčí cestu, dvěma kroky se ocitl nad ní a natáhl k ní ruku.

"Nebuď otravná a pomôž starému ujkovi." Bylo v její řeči jistě i něco erotického, že se mi znovu a znovu pletla na jazyk.

Les byl od cesty oddělený prudkou strání místy zcela holou se zřetelnými zbytky kamenné zídky zpěvňující svah, místy porostlou hustým podrostem. Bylo třeba jít o mnoho výš, než vedla cesta, prodírat se ostrůvky kapradí a bořit se do silně nasáklého mechu a jehličí. Zem čvachtala a mlaskala pod podrážkami při každém kroku, vyčnívající kořeny vlhké klouzali. Rychle jsme se vzdálili od cesty.

A tam jsem se poprvé zarazil. Když jsem zvedl hlavu a zadíval se dolů, jak jsme daleko. Uviděl jsem ji - tu cestu - v průhledu zaplavenou a - vzdálenou. Tak nečekaně z výšky. A přesně to místo, kde jsem se tehdy zastavil. Bože, jak zvláštní pocit! Přesně jsem si vybavil tu chvíli. Stál jsem na tamtom malém brdku a čekal na ni. Myslel jsem, že se jen loudá, že se někde zahleděla, že... A ani na tu chvíli jsem nepřestal povídat. Ani na chvíli.

Už jsme se tehdy vraceli a byli jsme jistě malinko zklamaní - teď už vím, že nejen z vodopádu - snad jsem se to snažil zamluvit. Mluvit... Až mě ta představa otřásla. Představa slov, představa, že bych snad teď měl něco říct. Ale tehdy ne, tehdy jsem měl pořád co říct, hlavu plnou nápadů, snů, věcí malých i obrovských. Kdoví, proč mi připadaly důležité. Určitě důležitější než ticho. Bál jsem se ticha. Ticho bylo jako provinění, něco zlého. Už nemáš co říct, už nedokážeš víc? Nic vymyslet?... A tak jsem povídal, horečnatě ostošest povídal... A teď jsem to uviděl všechno takto jasné a zřetelné z té překvapivé dálky a výšky. Jasně jsem viděl mladíka snad šestnáctiletého, zahleděného do neurčita či do sebe a tu dívku s ním, snad čekající, až zvedne hlavu od země a všimne si jí...

"Héj, ujko, co tam stojíš? loudáš se!" Eh! A teď jsem docela zapomněl, že je tu se mnou Marika!

"Ty zase letíš jako splašená! Koukej, jak tu voda blýská mezi stromy." Je to trochu podraz. Všiml jsem si těch odlesků až teď, ale jsou opravdu jako z pohádky. A ona už poslušně stojí a okouzlená hledí ze stráně. A s tím, jak si spravuje natřikrát ohrnutý rukáv, vrací se vzpomínky znovu. Byli jsme tenkrát mladší než ona dnes, ale myslím že vážnější. Neříkám dospělejší, ale cítili jsme snad příliš mnoho nejistot, neurčité, ale osudové odpovědnosti. Nevím, jsou to jen pocity a je to tak dávno a já o tom tolikrát přemýšlel, že se mi všechno konkrétní dočista smazalo. Vzpomenu-li ale znovu ten den ne nepodobný dnešnímu, těch mnoho slov, pro která se ona nakonec rozhněvala... Jako bych v nich chtěl něco utopit. Možná vědomí, že už je konec. Ano, v tom obraze tam dole je konec jasně vidět. Až mnou otřáslo. Kdyby to šlo, zakřičel bych tam na toho dole... Kdyby to šlo, odčinit to zklamání...

"Koľkokrát si tu bol?" Určitě tuší, že mám rád, když se pokouší o tu cizí řeč. Ani jí, ani mně nevadí, že je to reč muža jej matky.

"Kdo by si pamätal, viackrát ako ty."

"S mamou si tu bol, hej?" Mohl bych být její otec, ale ona krásně žárlí. Skutečně mohl a ona to ví. Snad to i chce, když svému otci neřekne nikdy jinak než muž mé matky (ale začala s tím jistě ona, její máma). Konečně ale, copak se nedá žárlit na tátu?!

"Nebolo to to najslávnejšie, čo zme spolu prožili... Opravdu chceš jít dál?" Stráň tu nebyla jen promáčená, voda ji pokrývala jako mihotavý, blýskavý krunýř, jako studený, mokrý koberec. Zurčela po obnažených kořenech v titěrných, bizarních peřejích a mimoděk sváděla k představě malého skřítka, který hledí na mocné, dravé proudy. Zapochyboval jsem, jestli i těžké pohorky budou dost.

"A čo bolo slávne?"

"Nastydneš se a máma mi dá co proto!" Jen pohodila hlavou. Máma si tě nenašla, já, já si tě našla!

"Tak co? Co bylo slavné?" Míchá obě řeči dohromady a vyzvídá opravdu zvědavá. Rád bych si na něco vzpomněl. I jen tak, sám pro sebe, ale zrovna to nejde. Proč by si mě měla hledat? A znovu obraz cesty v průhledu mezi stromy, cesty - naší cesty - viděné z dálky a výšky. Co jsem uměl, co jsem měl? Co jsem byl? Jen slova. Strach a slova a pocit viny za to obojí. Věděli jsme přece oba, že je to beznadějné (to mě nepatrně omlouvá před sebou samým - mohla to být má vina, jak jsem právě viděl, ale ty jsi přece také musela vědět!...). Urazila ses jen proto, že jsem nechtěl slyšet tvoji beznaděj. Tvoji ani svoji... Mluvka. A vidíš, zvláštní, že zbyla slova a ne to, co bylo za nimi. Že zbyly iluze. Ještě dlouho potom jsme se scházeli (aniž by padlo jen slovo o tom, že by Marika mohla být moje), jako bychom chtěli cosi vrátit. Cosi, co nikdy nebylo. Choval jsem Mariku jako malou i větší, potají si s ní hrával a nechával si od tebe vařit kávu. Jejího otce viděl jen na fotografiích, které mi mnohem později přinesla Marika. Víš, on - žije, prostě žije, bere mě, jaká jsem... říkala jsi. Vzal si tě i s dítětem? Nebo nevěděl? Nu, nebyl by sám. A možná tě skutečně bral, ale co ty jeho? Pamatuji si tvoji nespokojenost. Tak velká byla, že kvůli ní jsem, co jsem, že kvůli ní jsem i se čtyřkou z počtů šel na univerzitu. Kvůli ní, kvůli tobě... Nad námi se mezi stromy něco mihne. Malé stádečko vysoké míří tam, kam my. Marika mi podává ruku. Odmítnu a když mi noha podklouzne, div mě nechytí křeč do ruky ponořené do ledového proudu. Utírám ji a třu a zahřívám v hrubém svetru, Marika se mi směje, stříká na mě, pak nabírá vodu do dlaní a noří do ní tvář a znovu, mokrýma rukama zajíždí pod košili. Bílý satén saje stružky vody, saje a průhlední.

"To bolo slávne..." chci přerušit hrnoucí se proud trapných obrazů. V okamžiku ale, kdy se vzpomínka celá vynoří před očima, vidím, že je stejně směšná, stejně směšněsmutná jako ta z cesty pod námi.

"Ne, ani to nebylo slavné..." Překvapená mým tónem se ke mně otočí, popojde několik kroků.

"Ej, ujko, smutný si zrazu." Starostlivě mi položí ruce kolem krku. Její prochladlé dlaně mě zastudí na zátylku.

"Ty niesi moja dcera." Voda zurčí kolem, vůně jarního lesa je náhle pronikavá. Pomalu zavrtí hlavou. V očích se jí leskne slunce zpomezi větví.

"Víš to?" Jsem překvapen spíš vlastní otázkou než odpovědí. Přikývně stejně pomalu.

"Vím." Přitáhne se ke mně a já skloním hlavu. Závrať je náhlá. Nevolnost smísená s radostí, radost s hořkostí. Příval vzpomínek, pocity bez obrazů. Tisknu ji, ona mě, náhle se chvěje pláčem.

"Vieš ako si sa porezal? Sama som... krvnú skúšku..." šeptá a zároveň líbá moji tvář, vzlyká.

"Myslel som, že si ma chcela za otca?"

"Chcem, chcem ťa, bože ako ťa chcem!" Zakolísala, musela se pustit. Opřela se o strom, zavřela oči a oddechovala. Jak lehké to bylo! Konec nejistoty. Ještě před chvílí to vypadalo jako tunel do tmy, bože! Možná to byla svádivá nejistota, možná sladká, ale tohle je mnohem sladší! Šílený vír zatočil se všemi obrazy, zatočily se i koruny stromů nad hlavou. Zmateně jsem pošel tam a zpátky, rozběhl jsem se k cestě.

"A ty ma nechceš?" Zoufale vykřikla. Překvapeně jsem se otočil. Bezradná stála tam jako panenka, jako zapomenuté dievčatko.

"Nechcem? Ako nechcem! Kdo ti povedal?" směji se, "kdo ti povedal?!" nabírám vodu do dlaní, v gejzírech si ji plácám na obličej.

"Kdo ti povedal? Malušká moja! Poť, poť, povieme to hore tomu povalenému kameňu, ozaj ho to nazpeť postaví!" Je pryč všechno zlé, jsou náhle čisté všechny vzpomínky. Pryč je ta svůdně hloupá hra osudu. Jsme jen my, jen my tady, falešná jsou pouta, která jsme si sami nasazovali.

"Počkaj, počkaj!" hlas se jí láme pláčem. "Pôjďeš so mnou zasa na výlet?" Jdu k ní, konejším ji, chová se v náručí jako dítě.

"Každú neděľu, ak budeš chcieť."

"A k nám domov, mame pomocť?"

"Každý štvrtok. Ak bude ona chcieť - no a teď pojď, pojď už!"

"Počkaj, počkaj..."

"Co je? Čeho se bojíš?" Zastavili jsme se po kolena v kapradí. "Myslela sis, že jsem s vámi jen kvůli špatnému svědomí?"

"Ona to možno nevie, možno by bolo lepšie nechať to takto, pri starom..."

"Ne, jistě to ví."

"A myslíš, že proto?" Dala se do pláče. Znovu jsem ji k sobě přitiskl. Že proto mě nechce, to myslíš? Ne, ne, znáš přece mámu, chce a nechce, sama neví. Hlavně, abys ty věděla.

"Chtěla jsem, aby to tak bylo, ale ona přišla s tím... s ním... aby si bol s nami, nechcem ťa stratiť! Myslela som: ak má odísť, tak nie ako môj nič... Milujem ťa a chcem to vedieť lepšie ako mama. Pomôž mi, pomôž mi prosím!" Že bych tobě mohl dát, co tvé matce ne? Ale nikdo nic přece nedává, jsou to jen iluze, co si jedni od druhých bereme. Iluze, co nejsou, co se potom jen hledají a nenalézají.

"Měl bych odejít."

"Ne! Jsi můj poslední... poslední! Nikdo mi nebyl tak blízký. Ona a ty. Když odejdeš, už nikdy nikdo nebude."

"Neměla jsi to dělat, měl jsem zůstat jako tvůj táta."

"Dál si lhát? Měl jsi být můj táta, měl jsi s mámou spát, aby si tě musela vzít! Měl si s ní spát..."

"Abych nemusel teď s tebou?"

"Nemusíš!... Milujem ťa. Nechcem si to zakazovať ako ona." Máš pravdu, jsi jiná jako tvoje máma a snad i já už...

"Nemusíš se mnou spát, abych byl s tebou. Jsem s tebou pořád. Mám tě rád." Zavrtíš hlavou.

"Je mít rád míň než milovat? Nebo je to jiné? Nemůžeš ve mně mít rád dceru, nejsem tvoje dcera, musíš ve mně milovat ženu! A milovat je snad i milovat?"

"To jistě. Je to jen trochu - zvláštní." Kolikrát už jsem si byl jist, že vím, co je vlastně milovat?

"Kvůli ní?"

"Kvůli ní a tobě a mě."

"Myslíš na ni?"

"Ne, dívám se na tu cestu. Ale tehdy jsme šli dolů, jestli si dobře vzpomínám."

Nejen vlasy máš jako tvoje matka, nejen ňadra, nejen oči pod víčky zpola přivřenými. Je to dávno, ale co je pro lásku dávno? Tulíš se stejně tiskneš, dlouho po půlnoci se probudíš, už nepláčeš, chceš jen, abych tě chytil za ruku.

"Lhala ti, nikoho nemá. Jenom mě - říká mi to. Ale já jí utíkám za tebou. Vím, že tě potřebuje... Já snad teď víc." Tiskne si moji ruku na ústa, horce do ní dýchá.

"Promiň, že jsem ti také lhala..." Do tmy vrtím hlavou.

"To nic."

"Mám tě ráda."

"Já tebe."

"Miluju tě."

"Miluju tě."

"Dobrou noc."

"Dobrou." Vzpomínám kámen vprostřed proudu. Kdoví kolik trhlin je třeba, kdo ví, který je jeho čas. Pyšně a marně rve se s proudem, až ten stejně přichází jednoho dne do svého koryta. A málo slov je mnoho. A nic není pryč.

Zpět