Záhady velikonočního ostrova

15.02.2012 14:13

Aktualita: http://www.lidovky.cz/cinsky-disident-byl-za-svou-basen-odsouzen-k-sedmi-letum-vezeni-pwc-/lide.asp?c=A120210_130004_lide_glu

Smetana - politický vězeň?

 

roč. 8/ s. 93

Google maps

Obrázky Velikonočního ostrova

 

http://cestovani.idnes.cz/velikonocni-ostrov-nejzahadnejsi-kout-planety-f51-/igsvet.aspx?c=A071016_170705_igsvet_tom

Je to jeden z nejizolovanějších kousků pevniny naší planety. Od jihoamerického kontinentu je vzdálen asi 3700 km a od nejbližšího obydleného ostrova jej dělí téměř 2000 km. S málokterým koutem světa je spjato tolik záhad jako s Velikonočním ostrovem.

 

Po pěti hodinách letu ze Santiaga de Chile se pod námi konečně objeví malý kus země. Přistávací dráha se táhne napříčcelýmjižním cípem ostrova – od pobřeží k pobřeží – a tak čekáme, zda se pilotovi podaří letadlo zabrzdit a nepřistát na hladině oceánu.

Před letištní halou na nás dýchá teplé subtropické klima. Nevítají nás sice polynéské tanečnice s věncem kolem krku tak, jak to popisují někteří cestovatelé, ale už tady na letišti nás zdraví novodobé vytesané sochy moai.

Velikonoční ostrov, místními nazýván Te Pito o te Henua ("Pupek světa") nebo též Rapa Nui ("Velká země“), náleží od roku 1888 Chile, jinak s ním má ale pramálo společného.

Navzdory malé rozloze, necelých 164 km², je ostrůvek dobře znám po celém světě. Zapsal se do povědomí především díky své mystické atmosféře a unikátním sochám moai. Téměř celé jeho území pokrývá národní park Rapa Nui, patřící na seznam kulturního dědictví UNESCO.

 

 

Hanga Roa

Na Velikonočním ostrově je jen jediné a zároveň hlavní město Hanga Roa. Žije zde většina z více než čtyř tisíc obyvatel ostrova.

Městečko je malé, s jednoduchými nízkými domky, nachází se tu pár menších obchůdků a restaurací, hlavní ulici shora dominuje prostý kostelík. Obyvatelům ostrova slouží nemocnice, škola a knihovna, v městečku byste našli i jednu menšíbankua čerpací stanici.

V dnešní době jsou ulice města již vyasfaltované a projíždějí jimi auta, není jich však moc a většinou v nich sedí turisté, kteří si auto pronajali v některé z půjčoven.

Magickým místem - nejen při východu slunce - je Ahu Tongariki - největší ahu, jenž bylo kdy postaveno. Tiše a s respektem vzhlížíme ke kamenným obrům. Nad útesem východního pobřeží Pacifiku se tu tyčí 15 velikých, impozantních soch, každá trochu jiná. Byly zde znovu vztyčeny poté, co je v roce 1960 pobořila vlna tsunami.

Kudy na ostrov
Z chilského mezinárodního letiště v Santiagu odlétá dvakrát týdně na Velikonoční ostrov letadlo, které pak míří dále na Nový Zéland. Cena zpáteční letenky z Chile se pohybuje kolem 16 tisíc. Podaří-li se vám ale letenku sehnat v akci, můžete letět třeba jen za 11 tisíc. Let trvá přibližně pět hodin. Rezervovat letenky je lepší s dostatečným časovým předstihem.

 

Cestovatelské info o Velikonočním ostrově

Pavel Pavel: http://fyzweb.cuni.cz/dilna/sily/stehov/stehov.htm

Sochy zanesené erodovanou půdou

Moai

původní sochy měly pravděpodobně i oči

 

 

 

Jarred Diamond - Kolapsy civilizací - TED

 

Díky sochám moai je ostrov světoznámý. Víme, kde sochy vznikly. V lomu na úpatí kráteru Rano Raraku dokonce ještě jedna nedokončená a od skály ne zcela odtesaná moai leží. Celkem jich Rapanujci vztyčili asi 300. Daleko víc jich zůstalo v lomu nebo na cestě na své kamenné plošiny ahu, z nichž měly shlížet do vnitrozemí ostrova. Dnes stojící moai byly znovu vztyčeny během 20. století. Většina moai je asi 3,5 m vysoká, najdou se však i takové, co měří až 12 m a váží až 90 tun.

Kromě neobvyklého tvaru – nemají nohy, tělo je jen naznačeno a nejpropracovanější je hlava – na některých moai zaujme klobouk pukao z červené horniny. Podle nejvíce přijímané teorie nejde o klobouk, ale styl účesu, který se na Rapa Nui nosil v dobách vzniku posledních soch.

Moai, obří kamenné sochy Velikonočního ostrova, patřily kdysi mezi světové záhady. Dnes je ale jasné, že jsou úzce spřízněné s podobnými tradicemi kultu předků rozšířených v Polynésii. Americký archeolog Kirch píše: „Ideologie je daleko vlivnější, když je možno ji konkrétně projevit prostřednictvím symbolicky nabité architektury a objektů. Velká většina monumentální architektury společností Oceánie byla vystavěna přesně pro tento účel. Tonžské hrobky langi, sochové chrámy Velikonočního ostrova, havajské svatyně heiau a pohřební ostrůvky Nan Madol - všechny připomínají mocnou roli ideologie v legitimizaci sociopolitické struktury.“[22]

Wiki

 

Ekologie

[editovat]Původní stav ostrova

Když na Rapa Nui připluli první Polynésané (snad kolem 900 n. l. nebo i dříve), našli ostrov pokrytý subtropickým listnatým lesem a s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku. Půda byla sopečného původu, tedy velmi úrodná, ale deště zde nebyly tak časté jako na jiných polynéských ostrovech. Novým usedlíkům, kteří s sebou přivezli jen slepice (a nechtěně i krysy jakožto černé pasažéry), se tu dařilo, a život byl celkem bezpracný. Jejich původní potrava pocházela hlavně ze zahrádek, ptactva (mořského i pozemního), krys, ryb a oblíbených delfínů, které bylo možno lovit s pomocí velkých kánoí na otevřeném moři.

Lesy byly plné vysokých palem, příbuzných chilským palmám vínovým (Jubaea chilensis, dosahujících výšky 18 m a téměř 2 m v průměru). Tyto palmy poskytovaly ideální kmeny na stavbu kánoí a později na transport soch, kromě jedlých ořechů a sladkého sirupu. Také stromové astry (tree daisies), moruše, stromy toromiro ahauhau (příbuzné lípě, ze kterých vyráběli silné provazy) a malé druhy palem rostly v hojnosti, tvoříce baldachýn nad keři, bylinami, kapradinami a travou.

[editovat]Konec mořeplavby

Jak populace rostla, rozdělila se na 11 klanů. Podobně jako jinde v Polynésii, vedl každý klan náčelník, a každý klan měl po čase svou elitu včetně kněží a své ceremoniální centrum. Protože obživa byla snadná, zbývalo spoustu času na rituál a stavění platform ahu, sloužícím k pohřbům a uctívání předků. Na tyto platformy se pak začaly vztyčovat sochy moai. Sochy byly tesané v kráteru vyhaslé sopky Rano RarakuObsidiánové nástroje vystačily, ale práce šla pomalu. Hotová socha se pak musela odtáhnout k pobřeží na příslušnou platformu. Tento těžký úkol byl zvládnut pomocí velkých kmenů, sloužících jako válce a saně a také jako „jeřáby“ ke zdvižení soch na ahu.

Ježto vysoké palmy Jubaea byly používány také na stavbu kánoí, domků a rituálních center, všechny tyto stromy byly vykáceny nedlouho po roce 1400. Krysy se postaraly o to, aby zbylé ořechy nevyklíčily. Konec této palmy znamenal, že obyvatelé Velikonočního ostrova ztratili nejenom možnost lovit delfíny, ale také schopnost mořeplavby vůbec. Lidé Rapa Nui se sami úplně izolovali od ostatního světa. Genetické studie ukázaly, že Thor Heyerdahl se mýlil a krev ostrovanů byla jen polynéská. Ale existují doklady o tom, že se ostrované pouštěli (tedy v dobách, kdy ještě měli kánoe) na daleké cesty, patrně i do Jižní Ameriky.

[editovat]Katastrofa

Není úplně jasné, kolik lidí žilo na ostrově v době největšího rozmachu, kolem roku 1550, snad kolem 12 000 (někteří archeologové tvrdí víc, jiní méně). Přestože ostrovní životní prostředí zřetelně trpělo, tesání, transportování a stavění soch pokračovalo zrychleným tempem, sochy byly větší a větší, až nakonec v lomu byly vyrobeny i některé sochy, které byly úplně nesmyslně rozměrné, bez jakékoliv šance na postavení. Řevnivost mezi klany zřejmě hrála velkou úlohu v tomto kulturně sebevražedném chování.

Víme ale bezpečně, že kolem roku 1600 se podařilo ostrovanům Rapa Nui zničit veškeré lesy ostrova. Kdysi tak úrodná půda se sesouvala a ztrácela se kvůli erozi. Nebylo z čeho stavět, na čem vařit. Studánky a potoky vyschly. Lidé vyhubili veškeré ostrovní ptáky, i hlemýždě. Bez papírových moruší nemohli už ani plést rybářské sítě. Začali žít v jeskyních a kamenných chyškách, vyhrabaných do svahů. Pak přišel hladomor, válka všech proti všem, i kanibalismus. Sochy moai byly navždy opuštěny, mnohé ještě v kráteru či na cestě.

Velikonoční ostrov je malý, dá se obejít během jednoho dne. Ostrované viděli následky svého chování před sebou jako na dlani. Přesto však nebyli schopní zastavit svou ničivou činnost. Kamenní obři, symbolizující zkonzumování celého ostrova, byli pak zvandalizováni potomky těch, kteří je tak pracně vytvořili. Velká většina soch byla povalena a rozbita už v době, kdy Evropané začali navštěvovat ostrov.

[editovat]Epilog

Když byl ostrov objeven pro Evropany o Velikonocích roku 1722, to nejhorší už bylo za nimi, a ostrov i ostrované začínali pomalu regenerovat. Malé stromky ještě někde existovaly. Příchod bělochů však přinesl další katastrofy: většinu obyvatelstva zdecimovala v 19. století jak epidemie neštovic, tak otrokáři, kteří chytali domorodce pro práci v peruánských dolech. Ve 20. století byl ostrov pronajat jako ovčí farma a eroze půdy a ničení původní vegetace pokračovalo dále. Dnes je ostrov pokryt travnatou plání. Všechny původní druhy stromů jsou dnes vyhynulé (jen toromiro přežívá v anglických sklenících). Všechny druhy pozemních ptáků byly vyhubeny.

 

 

Otroctví a epidemie

V 60. letech 19. století proběhla na ostrově řada událostí, které přivedly zbytky původní civilizace téměř k vyhubení. V prosinci 1862 připluli na ostrov lovci otroků. Během několika měsíců odvezli z ostrova okolo 1500 mužů a žen, tedy polovinu stávající populace, aby jako otroci pracovali v peruánských guánových dolech. Byl odvlečen i poslední rapa-nuiský král Maurata i s rodinou. Teprve zásah tahitského biskupa způsobil, že peruánská vládá dopravila několik přeživších otroků zpět na ostrov. Ze všech odvlečených domorodců se vrátilo na ostrov jen 15.[21] Ti navíc přivlekli na ostrov nákazu neštovic. V době největšího rozšíření epidemie se ani nestačili pohřbívat mrtví. Zkázu domorodé populace završily klanové války o území, uvolněná po zemřelých. První křesťanský misionář Eugène Eyraud zavlekl roku1867 na ostrov tuberkulózu, na kterou zemřela čtvrtina zbytku obyvatelstva. V roce 1877 měl ostrov jen 111 původních obyvatel.

[editovat]Novodobá historie

Roku 1888 připlula k ostrovu chilská loď Angamos a její kapitál Policarpo Toro vyhlásil nad ostrovem svrchovalost Chile. V té době žilo na ostrově 201 obyvatel.[20]Ostrov se stal chilskou kolonií a byl pronajat britské společnosti Williamson-Balfour pro chov ovcí. Veškeré obyvatelstvo ostrova bylo přesídleno do obce Hanga Roa a směli ji opouštět pouze na povolení. Roku 1915 vypravila na ostrov britská archeoložka Katherine Routledge vědeckou expedici Mana, která systematicky zdokumentovala kulturu původního obyvatelstva. Roku 1935 Chile deklarovalo Velikonoční ostrov jako národní park. Pronájem firmě Williamson-Balfourd byl ukončen teprve roku 1953. V 60. letech 20. století chilský kongres přijal zákon o právech obyvatel ostrova. Ostrované se stali plnoprávními občany Chile. Podle tohoto zákona mohou být vlastníky půdy na ostrově pouze Rapa-nuici. V roce 1967 bylo na ostrově dokončeno letiště Mataveri a zaháje

Zdroj: http://fasulis.blog.idnes.cz/c/114183/Kolaps-Velikonocniho-ostrova-memento.html:

 

Kolaps obyvatel Velikonočního ostrova 

Obyvatelé Velikonočního ostrova osídlili svůj ostrov okolo roku 900 n.l. Tento ostrov je nejodlehlejším obyvatelným místem na světě. Nejbližší lidé žijí na chilském pobřeží 3700 km na východ nebo na „sousedních“ Pitcairnských ostrovech vzdálených od velikonočního ostrova 2000 km západně. Mezi nimi  je jen obrovská „louže“ rozsáhlého oceánu.

vel_ostrov_1.jpg

K osídlení velikonočního ostrova došlo dle historiků a archeologů právě ze strany Pitcairských ostrovů, které zase byly osídleny ze západu postupně z jednotlivých polynézských ostrovů. Když vezmeme v potaz primitivnost tehdejšího mořeplavectví, uvědomíme si, že k osídlení Velikonočního ostrova došlo víceméně asi náhodou, když lodě tehdejších mořeplavců vítr a nepříznivé počasí zahnaly daleko k východu až k břehům tohoto ostrova.

 

Obyvatelé Velikonočního ostrova se tak díky této izolaci stali zcela samostatnou společností, chcete –li civilizací, která se i samostatně rozvíjela a úspěšně přežívala téměř 1000 let.

Pak ale velmi závratnou rychlostí z ničeho nic zanikla! Jediné, co po ní zbylo, jsou všeobecně známé a obdivované obří kamenné sochy moai. Na ostrově je jich dnes rozptýleno celkem 397. Průměrná výška je 5-6 m (jsou ale i výjimky vysoké až 20m – tedy jako 5 poschoďový dům).

Autor knihy, a nejen on, si klade otázku Proč došlo k zániku této společnosti? Ostrov byl přírodně bohatý, ostrované neměli nepřátelé, od ostatního tehdejšího světa byli zcela izolováni.

Když ostrov lidé osídlili, byl tento téměř zcela zalesněn. Pro ostrovany byly stromy klíčové. Jejich dřevo sloužilo jako topivo, stavební materiál pro domy, stavební materiál pro kánoe. Kánoe zase potřebovali obyvatelé pro lovení ryb, speciálně pak delfínů, jež byly jednou ze složek jejich obživy.

Klasický rybolov do sítí na mělčinách nebyl na velikonočním ostrově ve větším měřítku možný kvůli jeho strmým svahům a absenci klasických mělčin a pláží (až na výjimky). Druhou a zřejmě klíčovější složkou potravy obyvatel byli i ptáci. Velikonoční ostrov tehdy představoval hlavní rozmnožovací centrum mnoha druhů mořských ptáků v celé Polynésii a pravděpodobně i v celém tichomoří. Bylo to hlavně díky absenci predátorů, kteří nikdy osamělý ostrov neobývali.

Vel_ostrov_mapa2.png

A konečně, obrovské množství stromů obyvatelé spotřebovali pro výrobu, dopravu a vztyčování svých soch. Odpověď na otázku proč tato civilizace nakonec zanikla je tedy zdánlivě jednoduchá. Ostrované si během té téměř tisícovky let prostě postupně všechny stromy na ostrově vykáceli.

Vykácením veškerých lesů si ostrované tak zničili nebo, chcete –li, spotřebovali surovinu, bez které nebyli schopni přežít. A bez lesů zmizelo i ptactvo. Obyvatelé tak nakonec byli odkázáni na krysy (ty dovezli nechtěně sami při osídlení) měkkýše a malé množství ryb u pobřeží. Ostrov sám nemá vhodné mělčiny a pobřeží pro pobřežní rybolov. Vykácení zapřičinilo i obrovskou erozi půdy a její vysoušení, což mělo neblahý vliv na zemědělskou činnost ostrovanů.

Když v roce 1722 dorazili k ostrovu první evropští cestovatelé, nenašli na ostrově jediný strom vyšší tří metrů. Poslední socha moai byla přitom vztyčena ještě jen o 100 let dříve v roce 1620.

No jo, ale proč si tak jednoduchou věc neuvědomili i samotní obyvatelé? Ostrov není tak velký, aby nebyli schopni úbytek stromů sami pozorovat a nebezpečí si včas uvědomit. Ano, na ostrově jistě vyrůstaly během staletí i stromy  nové, ale jejich spotřeba prostě jejich přirozenou obnovu značně převyšovala.

Civilizaci ostrova netvořila jednolitá společnost jako třeba jedno království. Tvořilo ji asi 12 rodových klanů, které mělo každé své území. Jednotlivá území tak rozdělovala ostrov na těch 12 klínovitých dílů.  Podobně jako když rozřežeme kulatý koláč od středu směrem k vnějšímu okraji na stejné díly.

Tyto rody nebo klany mezi sebou soupeřily nejprve prestižně a mírově (sochy byly jejich hlavní prestižní záležitostí – větší socha znamenala také větší význam, bohatství a sílu náčelníka klanu). Klany mezi sebou museli také čile obchodovat a spolupracovat. Jednotlivá území se vzájemně totiž lišila a to nejen velikostí, ale především tím, čím disponovala. Některá měla přístup k jedinému kamenolomu na ostrově, z jehož čediče ostrované (všichni) stavěli své sochy, další zase měla přístup na pár pláží umožňující dobrý rybolov, jiná zase měla více lesů a tedy i klíčové suroviny ostrovanů - dřeva. To naznačuje, že jednotlivé klany  spolu musely čile ekonomicky obchodovat. Zjednodušeně řečeno – jedni měli kámen, druzí lesy, a třetí zase třeba množství ryb díky vhodným pobřežním vodám. A některé zase měly "jen" území přes něž vedly cesty pro přepravu soch moai.

vel_ostrov_3.jpg

A proč tedy se domorodci nedokázali domluvit  na nějaké regulaci kácení stromů, když začali pozorovat jejich úbytek? Na to vám odpovím protiotázkou - a my (dnešní celý svět) se dokážeme domluvit na zásadních enviromentálních otázkách? Těžko to pak vyčítat jednoduchým ostrovanům, zvlášť když k úbytku zpočátku meselo docházet vcelku nenápadně. 

Možná o tom ke konci, když začali problém silněji vnímat, vedli rozsáhlé a bouřlivé diskuse. Možná mezi nimi byl i nějaký velmi vlivný šaman, známý na celém ostrově tím, že nosí ta nejkrásnější pera, který důvěřivému obyvatelstvu říkal třeba něco ve stylu:

“Prošel jsem se po ostrově a musím říci, že žádný úbytek stromů nepozoruji. I každé malé dítě přece musí vědět, že stromy jako surovina jsou přece opravdu, ale opravdu nevyčerpatelné. To je přece více než evidentní a nebudu už o tom s nikým dál diskutovat. Všechno je to jen zbytečná hysterie. Neexistuje jediný důkaz, že stromy nerostou i na druhé straně ostrova. Regulace kácení stromů povede jen a jen ke korupci, zbytečnému zvýšení ceny dřeva, takže si vy, méně majetní, už dřevem nezatopíte. Moc, opravdu moc, bych chtěl před těmito nezodpovědnými návrhy varovat.“

Ať už šaman či někdo jiný vlivný na ostrově říkal či neříkal výše položené věty, je dnes jedno jisté. Pokud si situaci obyvatelé nakonec přece jen uvědomili a uvědomili -li si i to, že nebudou –li něco dělat, bude to značit jejich záhubu, bylo nejspíš už pozdě.

Když stromy ubývaly takovou měrou, že se staly nedostatkovým, obyvatelé o ně vedli na ostrově boje a války. Ostrov byl natolik izolovaný, že emigrace obyvatel nebyla možná. Navíc nezapomeňte, že na výrobu lodí, které by je mohly hromadně odvézt,  již neměli dostatek dřeva.

Konec téměř tisícileté civilizace a rozvoje Velikonočního ostrova tak má velmi smutný a tragický konec. Lidé válčili mezi sebou o poslední zbytky přírodních zdrojů potravin. To provázel hladomor. A kvůli němu se nakonec uchýlili ostrované k poslednímu zdroji masa, co jim zbyl, sami k sobě.

vel_ostrov_6.jpg

Ostatně fenomén kanibalismu se zachoval prostřednictvím ústní tradice dodnes. Největší urážkou, jakou někdo mohl pronést, zněla: „Mezi zuby mi zůstalo maso tvé matky.“ 

Tento smutný konec obyvatel ostrova je navíc velmi rychlý. Během několika generací ubylo na ostrově okolo 70-80% obyvatel. Přičemž vrchol populační křivky obyvatelstva ostrova se dostal těsně před tragickým poklesem podle autora až k 15.000 obyvatel. (Odhady historiků a archeologů se pohybují mezi 10.000 až 15.000 obyvatel, autor knihy to uvádí, ale sám se přiklání na základě svých poznatků k vyšší hranici). Tragický konec ostrovanů pak završil příchod Evropanů v 18. století a Peruánců ve století 19. Asi polovina zbytku obyvatel byla unesena Peruánci do otroctví, zbytek zbytku pak velkou měrou zahubily nemoci, které na ostrov zavlekli Evropané. V roce 1872 obývalo Velikonoční ostrov přesně 111 původních obyvatel.

 

 

 

 

 

 

 

Attenborough Explains Easter Island

 

End of Eastern Island

 

Amazonian deforestation

 

 

 

 

 

8. roč. uč. s. 93

Otázky

Co je Rano Raraku

 

Zpět